Záznam o japonském hmyzu

Imamura vytvoril silnú ženskú hrdinku. Od jej narodenia až po starobu sledujeme spoločenské a politické zmeny ktoré zasiahli Japonsko spolu s prírodnými katastrofami a zmenami ročných období - ale všetky tieto udalosti tvoria len kulisu, pozadie, niečo, čo sa odohráva za oknami a čo do značnej miery poznačuje napredovanie hrdinky za svojím šťastím. Dôvera v lepší zajtrajšok, krásne hodnoty mladej dievčiny sa začnú postupne deformovať až sa sama stáva tým zlom, ktoré poznačilo ju. Tento bludný kruh sa následne prenáša na jej dcéru, ktorá sa napriek naivnosti musí vysporiadať s podobnými úskaliami. Dedinský život je konfrontovaný s tým mestským. Ale Imamura výrazne ukazuje, že ani v jednom to nie je med lízať. Na dedine sa každý strachuje o jediný yen, zatiaľ čo je v kruhu ohovárania a dedinských žabomyších vojen. Doba sa mení a zrýchľuje a dedinský človek - hlavne ten starší nestíha. Mesto je skazené prostitúciou, vojnou a podvodníkmi. Každý dobrý skutok je potrestaný. Možno je ale dcéra šikovnejšia. Možno to zvládne. Je vtipné sledovať rozdiely medzi západom a východom, ktoré tu Imamura ukazuje ako niečo samozrejmé. Otec odsáva pusou z prsníka svojej dcéry nadbytočné mlieko - je to znak silnej nehy a dôvery. Aj tak sa to ale neminie účinku perverznosti. Nakoniec ten japonský hmyz - rovnako ako aj hmyz mimo krajiny tisícov jesení, je super v tom, že aj napriek všetkému ide ďalej. Rovnako ako aj hlavná hrdinka. Mňa to bohužiaľ aj napriek vyššie spomenutým veciam nechalo pomerne chladným. (10.02.2020)

Třetí Imamura, který mě dostal. Sevřeností se podobá Narajamě, formou ještě tak Muriel od Resnaise - včetně hudebních vsuvek - příběhem snad Žít svůj život od Godarda, ale tam je záměr poetičtější. Imamura je tvrdý kritik - z filmu čouhá promyšlený sociologický soud - kapitalismus je svinstvo. Závěrečná scéna by mohla u našince odkojeného filmy o "zlatém dně" a "tanci všude" vzbudit úsměv - Japonsko prostě bylo západ, v levicové rétorice vidělo řešení. Ve filmu je ú-žas-ná hudba - už od první lidové ukolébavky až k seriální kompozici s tradičními japonskými nástroji. Sachiko Hidari je skvělá herečka - v době natáčení jí bylo něco přes třicet, věřil jsem jí jak osmnáctiletou slečnu, tak pětačtyřicetiletou vysloužilou kurvu. Pozoruhodná je kamera - na evropské poměry nevídaně mnoho detailů, ale takových, kdy vidíme jen torzo tváře a v pozadí druhé rozmazané torzo - a stačí to! (22.09.2011)

Tóme (Sačiko Hidari) je Oharu 20. století. Mravenec, který si razí cestu z odlehlé vesnice do bordelu. Mravnost je nahrazena nutností přežít. Žena, která podléhá zákonům společnosti a učí tomu i svou dceru (Džicuko Jošimura). Chladný imamurův přístup opět ukazuje člověka zcela bez sentimentu. Mravenec putuje do svahu přes kamínky a Tóme překážky překonává svým obnaženým tělem. Lítost není v záběrech, lítost může být jen v nás... - - - 1. recenze, 2. recenze (01.01.2009)

Kronika morálneho úpadku hlavných hrdinov počas polstoročia je natočená obdivuhodne studeným a neosobným spôsobom, až ide z toho mráz po chrbte. Metaforický záver ako ide unavená zadychčaná žena s nákladom na chrbte po nerovnej, kamenistej ceste len podčiarkuje videné. V tomto filme to nemajú ženy ľahké. (02.10.2010)

Snímek, zneklidňující svým syrovým vyprávěním, stroze, nesoucitně evidujícím etapy osudově předurčeného propadání. Fatalita tohoto nezadržitelného klesání se spojuje s všudypřítomnou trapností těla, hlásícího se ustavičně o pozornost, a v pekle vekoměstské prostřednosti tak nabývá podoby moderní tragédie, která - jak to naznačili již Wagner a Wilde - nemůže být heroická (a tak i krásná), ale jen směšná (a tedy ošklivá). V té mělké banalitě se jí sice můžeme přiblížit důkladněji než sebeobětování antických heroin, ale bohužel současně také obtížněji. Je příliš nadosah... (03.02.2014)