Onibaba

Ostrasný zvuk (prepálené škreky, prakticky bez hudby) a pekelne zlý simultálny preklad dokáže neskutočne pokaziť zážitok z filmu, ale je u mňa tak na jednu, max. dve hviezdy dole. Toto je prípad Onibaby, na ktorú sa zúbok času podpísal nielen po technickej stránke. Zaujímavý príbeh osamelých žien, živiacich sa zabíjaním zoslabnutých prchajúcich vojakov je priestorovo minimalizovaný na chartč, dom, pole a jamu, a ktorý zamieša jeden preživší vojak. Láska, závisť a výsledný podivný "milostný" trojuholník rozprúdi vír emócii vo veľmi skľučujúcom prostredí (noc, vysoké rákosie, symbol diabla). Znie to fajn, keby... Ja jednoducho niesom naladený na dobové snímky (či štýlom podávania príbehu, alebo formou) a to čo mohlo byť šokujúce a strašidelné pred 40-timi rokmi (nielen sľubované naturálne sexuálne scény a násilie), mi počas filmu trhalo oba kútiky úst smerom nahor a klopilo zrak na hodinky. Ako najvýraznejšie pozitívum vyzdvihujem geniálne strihnutý koniec, po ktorom sa dostavill pocit obrovskej úľavy a vyslobodenia (pre mňa). (07.08.2006)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. (04.09.2005)

Ako vidieť, japonskú kinematografiu nezastupuje len Kurosawa a jeho samurajské eposy a tento nie natoľko známy film je toho výborným dôkazom. Režisér Kaneto Šindó so skvelým hereckým triom majstrovsky vytvára skľučujúcu a znepokojivú atmosféru cez rozprávanie o ľudských hodnotách. Film má strhujúci začiatok a koniec, o niečo slabší prostriedok ale nikdy nezačne nudiť aj preto, že režisér kladie veľký dôraz na detail. Onibaba je tak dokonale zhudobnená a má i bravúrnu technickú stránku hlavne čo sa týka kamery, nasvietenia a strihu. Do spomínaného hororu (či šialenstva) spadáva film hlavne v scéne v jame a potom záverečných dokonalých 10 minút a ešte dokonalejší posledný záber. Príslovie ,,kto inému jamu kope sám do nej padá" je tu podané z trocha iného pohľadu. (28.10.2008)

Ide v podstate o rozprávku pre dospelých. Príbeh o tom, že robiť zlé veci je zlé a postihne vás zaslúžený trest. Zúfalstvo, nadržanosť vs svedomie, následky činov. Tu nie je nikto hodný. Každý, aj keď z pochopiteľných dôvodov pod vplyvom okolností, robí čo musí, na čo má žalúdok, aby prežil. Pôsobia tu teda oveľa výraznejšie základné pudy a potreby. Bavilo ma prostredie neustále šuchotiacej vysokej trávy a do toho zvolený hudobný podkres. Príbeh, ako sa na "rozprávku" patrí, jednoduchý s jasne rozdanými kartami vlastností jednotlivých postáv. Tu jednoznačne platí, že forma je viac ako obsah. (27.12.2023)