Buzíci

Drsné, explicitně cynické a přisprostlé, nádherné. Plné přirozené a odvěké lidské touhy po záchraně duše, po něčem jako by mohla být láska. Jsou to děsní gauneři, neví co se svými životy, jsou nasraní na celý svět a mají pocit, že mají právo si vzít cokoli, co chtějí. Pohybují se dost často na hraně zákona nebo už za ní, ale stejně je člověk musí mít rád. Několik nezapomenutelných, jen lehce erotických, ale o to víc dojemných scén. Marie-Ange po dosavadním sloužení jako pouhá matrace konečně zažila svůj první orgasmus, "kojení" ve vlaku, iniciace panny poté, co okradli její šosácké rodiče. A neurčitá vzdálená naděje, jaká bývá u každé poctivé road movie. Značně pobuřující, ale velice lidský a čistý příběh. (10.12.2012)

O existenci tohoto filmu jsem se dočetl v Houellebecqově románu Elementární částice, kde se píše, že atmosféru 70. let ve Francii poznamenal skandální úspěch filmů Fantom ráje, Mechanický pomeranč a Buzíci: tyto naprosto odlišné filmy měly všechny úspěch a ten nastolil komerční relevanci "mladé" kultury, založené hlavně na sexu a násilí, která v dalších desetiletích dobývala další a další podíly na trhu... Obecněji řečeno v roce 1974 zaznamenalo hnutí nakloněné uvolnění mravů významné úspěchy. To mě zaujalo, a když jsem navíc zjistil, že v tom hrají 2 mé velké herecké oblíbenkyně - Isabelle Huppert a Jeanne Moreau - zatoužil jsem to vidět. (Btw. zrovna u té dějové linky s Jeanne Moreau jsem ale dost trpěl - jednak jí tam tehdy bylo už 46 let a ty milostné scény s mladým Depardieuem a Dewaerem jsou strašně trapné a nepatřičné, a jednak mi i přišlo hrozné, co se jí v tom filmu stane). A musím říct, že ačkoli mám jinak na Depardieua obecně alergii, tak uznávám, že zde je vážně velmi dobrý, a jeho postava mi byla hodně sympatická, a vůbec celý ten film mi dost sednul, jeho bezstarostná atmosféra, humor, erotika, soundtrack, všudypřítomné citroëny DS, jakož i ten závěr, který je prostě kouzelný. "A co teď? Kam pojedeme? - Vím já. Neotravuj pořád. - Já jsem jen zvědavej, kam jedeme, nic víc. - Říkal ti, že neví. Tak ho neotravuj. - Neboj se, kamaráde, v životě se všechno srovná. Že nám můžou udělat díru do prdele? Vždyť už jednu máme! - Přece nemůžeme jenom jet a jet a nevědět kam, dokud nebude prázdná nádrž! - A proč ne? - Nejsi rád? - Není nám dobře? - Je. - V klidu. Na vzduchu. S ptákem bez pnutí. A postaví se, kdy se nám zachce." (29.04.2020)

Namísto motorek povětšinou kradená auta (ale také vlak, bycikl nebo prostá chůze) a místo předávaného jointu společné sdílení zprvu naprosto netečné ("Mně to nevadí.") a na sexuální objekt degradované, posléze však čím dál iniciativnější "kadeřnice". Tenhle způsob bezstarostné jízdy je jak výsměchem maloměšťácké morálce, tak ironickým komentářem ke konceptu tzv.volné lásky. A když ve výkřiku "poníženého" Pierra: "Zasraná Francie! Kamkoliv přijdu, cpou mi ho do zadku!" změníte název státu, jste rázem doma. (18.04.2008)

Pubertální a přihlouplé. Chce to být uměním podobně jako třeba o dva roky pozdější porno Šokující! (1976), ale nakonec to nevypovídá vlastně o ničem. Primitivní sexuální fantazie mladého nadrženého muže, který musí žít ve spořádané maloměstské společnosti, a přitom sní o sexuálních orgiích a nespoutaném životě zvířecí spodiny. Blier, jako typický představitel "Gauche caviar" se naváží do kapitalistické společnosti (všichni maloměšťáci jsou ustrašení, bez koulí (Les Valseuses - název filmu znamená vulgárně varlata, koule), zatímco oba hrdinové ty koule mají), a jako správný prachatý francouzský socialista obdivuje lumpenproletariát. Naprosto neřeší, že v reálu jsou jeho postavy tragické - třeba postava hraná Miou-Miou nejspíš byla zneužívána někým blízkým v dětství. Shrnuto: Buzíci jsou mužským předchůdcem Padesáti odstínů šedi. Vydělaly, protože hodit sexuální fantazie na plátno vždy vynáší. Hvězdu za Jeanne, která se snaží svoji tragickou postavu prožít, ale hloupý scénář ji toto úsilí kazí. (22.07.2021)

Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše, nakonec můžeme mluvit zcela otevřeně, vždytˇ vše co je lidské nám není cizí a tak hned z kraje si přeložíme francouzský název filmu. No je to takový překladatelský oříšek, tohle to Valseuses, ve slovníku tento termín budeme hledat dost těžko, je to slangový obhroublý výraz pro varlata. Když nyní známe pravý autorský název filmu, asi tak už nějak pomalu začínáme tušit, že tento film ani po mnoha letech od jeho vzniku nebudou promítat na irském dívčím lyceu a že všchni co to zhlédneme utrpíme tu těžší, tu lehčí duševní újmu. Říci si viděl jsem to no a co! - si bude moci opravdu jen málokdo - takové už holt jsou filmy tohoto autora._____Režisér Bertrand Blier v Les Valseuses uvádí Gerarda Depardieua a Patricka Dewaere jako pár sociopatů, kteří se vydávají na anarchistickou cestu po Francii. Bylo by mylné považovat film za misogynistický i když nehoráznosti které se tam dějí ženám by k tomuto závěru mohly svádět. Daleko více je film libertariánskou ódou dekadence, písní nonkonformismu, vyznáním lásky vyděděným a finále v déesce opravdová hymna svobody a bezstarostnosti, je to provokující amorální svět Bertranda Bliera orámovaný uměleckou aurou. (25.06.2020)