Volba zbraní

Konanie veľmi často spočíva v neoverených domnienkach. Vytvorených v hlave konajúceho. Vďaka tomu sa celá situácia často mimoriadne skomplikuje. Pretože sa nevysvteľuje, ale koná. Najlepšie neuvážene, impulzívne, citovo. Ilustráciou tejto skutočnosti je Voľba zbraní. Čo by bolo v poriadku, spolu s výrazom starej dobrej francúzskej krimi, ale nájde sa aj niekoľko "ale". Predovšetkým: nijako ma nedojali materské a manželské pudy zločincov a hneď za prvú, impulzívnu vraždu policajta, by som poslal okažite Mickeyho (Depardieu) do horúcich pekiel. Ďalej sa tu vytvára povedomie o tom, že bývalí zločinci dokážu žiť úctyhodným, krajinu zveľaďujúcim spôsobom a pokiaľ sa do ničoho nezapletú, treba ich nechať na pokoji. No a do tretice, chémia medzi Denevueovou a Montandom bola asi ako spojenie ananásu s cibuľou do jedného šalátu. (20.03.2013)

Velice zvláštní snímek, který se zaměřuje především na chování hlavních aktérů klidného a do jisté doby spokojeně žijícího Yvese Montanda a psychopatického, hloupého a přitom milujícího Gérarda Depardieuho. Věrnou milující manželku si tu zahrála překrásná Catharine Deneuve a končícího policistu Michel Galabru. (16.06.2009)

Rád si príbehy dotváram a toto je ďalší typický francúzsky film, ktorý ponúka viac, než na prvý pohľad vidieť. Úsporný, ale intenzívny. Nejasný, ale presný. Vyrozprávaný priamo, ale fungujúci v hneď niekoľkých rovinách. Chladný na povrchu, rozbúrený pod ním. Z môjho pohľadu je to hlavne perfektne stvárnená postava charizmatického Yvesa Montanda, ktorá tento neľútostný príbeh posúva až kamsi k hraniciam antickej tragédie. Všetko smeruje práve k tomuto záhadnému charakteru, sústredí sa okolo neho a podnecuje diváka, aby sa v myšlienkach vracal k Voľbe zbraní ešte pekne dlhý čas po zhliadnutí. (zo žánrového hľadiska je to potom príjemné oživenie noir filmu, kedy sú jeho najtypickejšie znaky položené do úplne iného konceptu) (27.02.2008)

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy cítila u filmu takovou úzkost a strach. Gérard Depardieu tady předvádí něco tak neuvěřitelnýho, že pro to snad ani neexistuje pojmenování. To není hraní, to je život a opravdovost v každym pohledu a pohybu. Ať si utekl z vězení, ať udělal cokoli, celou dobu vidíte, že je to jen mladej kluk, se kterym si osud pěkně krutě pohrál. Jediný, co chce, je žít a cítit volnost a místo toho se zaplítá do čim dál větších průserů. Vždycky, když se mu na tváři objevil ten klukovskej úsměv, brečela jsem radostí, že se s tim popral a bude to dobrý... A pak dostal další ránu a já cítila tak obrovskou bezmoc, že s tim nemůžu nic udělat, že tam nemůžu vlítnout a odtáhnout ho do nějakýho jinýho světa. Tohle bolelo. Hodně bolelo. (18.02.2010)

Vyspal se s dívkou, která byla fajn, ale dál se o ni nezajímal. Ani o dcerku. Ale když maminka skočila pod vlak, rozleželo se mu to v hlavě. Utekl z vězení, zabil dva policisty, které zabít nemusel, a jednoho syčáka, což asi musel. Při pokusu o zatčení v sebeobraně střílel po ošklivé policii. Aby měl na hračky pro dceru, vyloupil benzínku a banku, přičemž byl zbaběle postřelen ochrankou. --- Ach, jaká to jímavá postava, jaký osud! Jakkoli hluboko se noříme do jejího nitra, jen stěží nacházíme uspokojivé odpovědi. Byl obětí? Nebo snad zločincem? Či jen tak nešťastně bloudil životem? Proč se do toho policie tak urputně a necitlivě míchala? Každopádně je to smutné... --- Pokud jde o mě, nepřipadá mi smutný ten příběh, nýbrž mravní relativismus, kterým je nasáklý. Svět je vážně popletený, když pohnut a zadumán řeší takové... nic. (21.03.2013)