Čas opilých koní

Debut Bahmana Ghobadiho, který získal v Cannes prestižní ocenění Zlatá kamera, je pokračovatelem vysoce úspěšných íránských filmů s dětskými hrdiny. Režisér se nepokouší o citové vydírání diváka, přestože povaha příběhu k tomu přímo vybízí. Místo toho otevírá závažné otázky, týkající se téměř beznadějné situace mnoha íránských dětí, které musí nezřídkakdy vykonávat těžké práce, aby uživily své četné sourozence. Dětem totiž při pašování zboží zahyne otec a tak zůstanou odkázány samy na sebe, přičemž roli hlavy rodiny na sebe bere nejstarší bratr Ajúb. Situace je o to komplikovanější, že zdravotní stav jednoho z nich je den o dne horší. Ghobadi sází především na syrové dokumentární postupy a zcela se zbavuje jakékoliv stylizace (čímž se Čas opilých koní výrazně odlišuje například od filmů Majidiho nebo Makhmalbaffa). Velmi autenticky působí i herecké výkony dětských představitelů a film tak dokáže vyvolat emoční odezvu i bez násilného tlačení diváka do kýžených pozic. Několikaminutová závěrečná scéna pak dlouho stupňuje beznaděj, aby v posledním záběru vysvitl alespoň náznak světlejších zítřků. (30.12.2013)

Až si budete říkat, že jste rodič na nic a vaše děti jsou na tom skoro vlastně špatně, pošlete je alespoň na týden do vesnice v blízkosti irácké hranice. Kdyby nic jiného, půjdou tam teple oblečeny, určitě jim dáte s sebou sešit do školy, nebudete řešit, jestli ten starší musí vydělávat a proto do ní nejít a to nemluvím o tom, že jako bonus nebudou mít těžce postiženého brášku, na jehož operaci nebudete mít peníze a i pokud je seženete, je jeho život otázka času.Ale dáte mu všechnu lásku, které je dětské srdce schopno, i když musí přijmout odpovědnost s starosti dospělých. Dívala jsem se na film s náladou na bodu mrazu. Dokoukala neschopná slova a s depkou. Pusťte si ho. (09.12.2012)

,,JSEM S JANEM V DUCHOVNÍM SPOJENÍ. BŮH NECHÁ KAŽDÉHO V NĚČEM VYNIKNOUT. JÁ JSEM BYLA VŽDYCKY HLOUPÁ... ALE V TOMHLE JSEM DOBRÁ. BŮH DAL KAŽDÉMU NĚJAKÝ TALENT.…“ /// Abych pravdu řek, moc tomu nerozumím… dětský práci jo, tu chápu, ale tomu všemu vostatnímu. Drsnej způsob života (jako třeba u nás za války nebo 1. republiky, pamatuješ…), parchanti Ámina, Mahdi, Rožín, a Ajub. Fotr jim za chvilku chcípne na minový pole (upřímně, já bejt tebou, tak se rozběhnu dobrovolně už dávno!) no a tak děti… TY VOLE, TO SE NEDÁ VYMYSLET! Je mi líto těch mul (kůň řízlej voslem debile!), ty lidi – to není můj problém. Sere mě, že tady (jako u nás…) se to hemží sráčema, nic nedělaj, žijou si na dávkách… kurva to sem se zase nasral… Takže co jako? Politickej doku-film? Trochu. Nebo hra na to, kolik druhů emocí v sobě člověk objeví? Tohle je mimo moje chápání. Filmově za 3*, lidsky za 5*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Práci seženu, jen když seženu mulu (ne NULU! To by tady byl zaměstnanej každej…). 2.) Miluju kousky, při jejichž sledování se mě od začátku do konce druhýho dne, drží nechápavej tik. 3.) Thx za titule ,,fureq“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.02.2014)

Působivý film se silnou výpovědí. Íránci zvládají podobná témata na jedničku. Přesto ho za sebe mohu ocenit spíše nižším hodnocením. Nemůžu se ubránit dojmu, že v některých scénách už Ghobadi moc tlačí na pilu a určité okolnosti opakuje a zdůrazňuje na můj vkus příliš - čistě můj problém. Na íránských filmech oceňuju jejich opravdovost; u většiny z nich mám pocit, že herci své role ani nehrají, že takoví jsou i ve skutečnosti (což u naturščiků platí asi téměř stoprocentně). Nikdo nemá tak talentované dětské "herce" jako Írán. Kluk v roli nejstaršího sourozence nuceného předčasně dospět, opustit školu a stát se hlavou rodiny, mě úplně odzbrojil. (18.08.2011)

Já si tady ve dvaadvaceti chodím na brigády, abych mohla kulturně žít a nechodila jak šupák, ale když vidím ty děti v Íránu, co mají za životní osudy, které si já ani představit neumím, hned bych jim všechno poslala a radši bych chodila nahá. Už nikdy nebudu nadávat na opruz v práci. Nebo aspoň v nejbližší době, protože tohle ze mě jen tak nevyprchá. Těžká deprese. Jako vždy. (15.05.2009)