Nech svět světem

Tady chce být někdo režisér vizionář. Agresivně excesivní film, stylisticky až abnormálně sebeuvědomělý a přeplněný nepřirozenými záběry, které znemožňují jakékoli ponoření do prostoru a scénografické přilnutí k postavám. Jediný způsob, jak brát něco takového trochu vážně, je nahlížet na film jako na totální konspirační satiru, která všechnu autenticitu jen předstírá. Minimálně závěrečná scénka a celá linie s dcerkou a jejím oblíbeným seriálem jde tomuhle čtení vyloženě na ruku. Zvířátka se srocují, protože „ví víc než lidi“, lidi neví nic, protože nedrží při sobě. V mnoha aspektech je to znepokojivé a nestabilitu společnosti, již řídí vazby a systémy přístupné a srozumitelné jen hrstce nejmocnějších, to vlastně nepřefukuje. Rozhodně se ale přeceňují dramaturgické meze tohodle ironického námětu na skoro 140minutové dějové ploše, kdy Esmail opakovaně protahuje i sebevíc banální scény a strašně okatě jim cpe punc skoro až drastické důležitosti. Podobné filmy už vznikaly, a přestože mnohdy neměly až tak ambiciózní scénář splétající dohromady základní morálku, reflexi současného světa položeného na oltář technologií a sítě , katastrofické konspirace nebo mezilidské vztahy v neuchopitelné situaci, nabídly daleko víc žánrově rozptýlené zábavy (Bílý šum, trochu Greenland, Proroctví, Někdo klepe na dveře, Ulice Cloverfield 10). Nech svět světem rovněž nelze povýšit nad žánrovou satiru, i když se většinou tváří vznešeně a hlubokomyslně jak fasáda Wall Street. Najde se tu dost zajímavých nápadů a vlastně je fajn, že to má jinačí look. Ale v součtu jde hlavně o gimmick, jehož se po nějakém čase přejíte. Účel světí prostředky, a zatímco první zde obstojí na jedničku, druhé je dost nešťastně koncipované. 65 % (08.12.2023)

// Kdyby Hitchcock točil Cloverfield, kde tím monstrem jsou lidi sami. Vypiplaný sociální teror se dvěmi největšími životními pravdami. People suck a Přátelé jsou i vstříc konci světa jasnou emocionální kotvou. Miluju tyhle filmy bruslící na hraně mezi satirou a vážně pojatým dramatem, tenhle navíc doplňuje ještě famózní kamera, což z jinak poměrně slow-burn zážitku dělalo místy nečekaný vizuální spektákl. Takhle ke konci roku už jsem to ani nečekal, ale kvůli Esmailově provokativnímu stylu vyprávění tu topku nakonec ještě fakt předělám. 9/10 (odkaz na Západní křídlo byla třešnička na už tak báječném dortu) (08.12.2023)

Originál Netflix a další ukázka toho, že i talentovaný tvůrce, potřebuje dohled. Tentokrát naštěstí žádný průser ale rozporuplná satira/thriller s výborným obsazením, skvělou technickou stránkou (výborná kamera, působivá podprahová hudba) a několika opravdu působivými momenty. Na druhou stranu, zbytečně dlouhé a s feelingem začínajícího seriálu, který ještě neví, čím chce být. Pořád ale jeden z lepších kousků made in Netflix. 70% (10.12.2023)

Shyamalan bez Shyamalana. Znepokojivá atmosféra na jedničku, kamera se snaží, k tomu sympatická herecká skvadra a skvělá scéna s lodí na pláži. Ale v druhé polovině se to poněkud unaví, Ruth mě svou pichlavostí otravovala, zástupy zvířat ke konci už taky a závěr mě - aspoň na poprvé - neuspokojil. Každopádně slušný příspěvek do linie apokalyptických netflixáckých filmů (Bird Box, K zemi hleď!, Bílý šum). (10.12.2023)

Netflix jednu věc udělal moudře. Na konec roku opět po vzoru K zemi hleď! nasadil film o  kterém se bude hojně diskutovat, ovládne tabulky sledovanosti a půjde o film, ve kterém si spousta lidí jistě najde svoje. A bude díky tomu vnímat, že je film dost možná zajímavější a chytřejší, než jakým ve skutečnosti je. Sam Esmail jistě talent má a přirovnávání k M. Night Shyamalanovi všude různě vlastně dává perfektní smysl. Výsledek je osobitý a může dle očekávání stát na silném obsazení. To ovšem někdy jednoduše nestačí. Průměrný uživatel Netflixu může být tak snadno zdegenerovaný, že náhle může v Nech svět světem objevit nějakou hlubší satiru, která se vlastně hrozně chytře strefuje do americké společnosti, jde ovšem pořád o film pro jednoduché publikum, který polínky komplexnosti šetří. Výsledek si tak celých 139 minut dokáže udržet pozornost, rozhodně ovšem nemá potenciál na to stát se milníkem, spíše působí jako slušná epizoda nějaké antologie a bez problému by zapadl třeba jako nějaká prodloužená epizoda Black Mirror. Jak je tak koncept slibný, průběh výsledku zavání pocitem promrhaného potenciálu a příslibem toho, že vše v knižní předloze nejspíš funguje mnohem lépe. K audiovizuální lahodě to celé má velmi blízko, strhává to ovšem právě nedomrlý scénář, který nespasí ani silné obsazení (Julia Roberts v po delší době opět výrazné roli). V jednotlivostech je tak výsledek určitě silný, rozhodně ovšem nefunguje jako silná otep. Pomrkávání k divákovi není tolik důvtipné, satirické rýpaní jak by smet, celé to vlastně tak nějak vyprchá, největším hříchem je poté v podstatě absence jakýkoliv emocí. Při pohledu na spokojené reakce uživatelů Netflixu je vlastně krásně vidět, jak jim stačí málo a opět stáčí k nemilým úvahám k zamyšlení. (14.12.2023)