Zóna zájmu

Vycizelovaný a diametrálně odlišný náhled na hrůzy holokaustu, o němž nám dávají vědět pouze dráždivé náznaky a znepokojivé zvuky. Snímek The Zone of Interest režiséra Jonathana Glazera tedy do popředí dává představivost diváka, která je, jak všichni dobře víme, velmi mocnou čarodějkou. Můžeme se tedy pouze zděšeně domýšlet, komu patřil ten zoufalý výkřik linoucí se zpoza veliké zdi obepínané krásnými květinami. Právě tento prostor, v němž žije jedna velká spokojená rodina je jakýmsi uzavřeným mikrokosmosem, v němž dým z komínů a všechny tyto děsivé zvuky blednou a stávají se každodenní nevzrušující rutinou. Toto všechno je pak podpořeno skvělými hereckými výkony, precizní statickou kamerou a bravurně vedeným scénářem, který nabídne několik skutečně nezapomenutelných scén (Höss na schodišti), což děsivě koreluje s chladnou efektivitou, s jakou nacisté k likvidaci Židovského národa přistupovali. Co tedy dodat na závěr? Myslím si, že tak sugestivní a originální náhled na hrůzy holokaustu zde nebyl od premiéry snímku "Saul fia", který rovněž nabízel podobně nenápadný, avšak právě o to více zdrcující filmový zážitek. Pokud Vás tedy zajímá téma Druhé světové války ze všech jejích myslitelných úhlů, tak v tom případě Vám mohu snímek The Zone of Interest jen a jen doporučit. „I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room.“ (06.03.2024)

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. (26.02.2024)

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. (18.02.2024)

Až moc velký a křečovitý pokus za art na úkor srozumitelnosti a klasickému poutavému (dejme tomu spielbergovskému) vyprávění.  Je to v určitých částech dobře natočené a díky hudbě občas děsivé (zvláště dvě noční vsuvky mladé židovky). Jenže i při stopáži zhruba 100 minut jsem měl pocit že koukám na něco úmorně čtyřhodinového - tohle naopak při čtyřhodinovém Schindlerově seznamu nehrozí. Oukej tak díky inovativnímu způsobu ztvárnění dejme tomu jednou vidět jako kuriozitu a stačilo. Když už "kreativně" podaný holokaust, tak raději Chlapec v pruhovaném pyžamu... (09.02.2024)

U tohoto filmu podepsuji nominaci za zvuk, protože je to právě tato složka filmu díky které jsem vnímal tu tíseň až depresy, prootže zvuk tu zastupuje veškerý dění "za zdí". Samozřejmě nechutnost s nulovou známkou citu či obyčejné lidské emaptie s jakou jsou vedeny dialogy Hossových je další silná složka filmu. Možná až přílišný důraz na "artovost" snímku - např. noční záběry kamery na mě působí možná až přliš na sílu, ale samozřejmě jedná o kvalitní způsob a jistě originální způsob vyprávění osvětimských hrůz. (09.02.2024)