Zóna zájmu

Filmu jsem věřil i přesto, že se mi žádný Glazerův film zatím nelíbil. A vyplatilo se. Nápad je geniální a Glazer to celé poskládal naprosto s přehledem. Sledujeme Hössovu rodinu při běžných činnostech, jaké dělá snad každá rodina (zahrádkaření, koupání, plánování lepších pecí na spalování Židů, plánování společné dovolené, apod.) a do toho jen tak mimochodem v pozadí vidíme/slyšíme kouř a střelbu, jejichž kontext je děsivý, ale postavy se ničím nevzrušují. Skvělá kamera a dekorace (prý se to fakt točilo u Osvětimi, domy za zdí nejsou trik), mírně nepřirozené barvy, skvělá práce se zvukem. A ten konec!!! Prostě jasný film roku...kdybych o týden později neviděl Chudáčky. Ale 2. místo je také pěkné. Jen váhám, zda číst knihu, podle synopse má s filmem společného jen název a koncentrák (dokonce ani Hösse ne). (11.01.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. (24.02.2024)

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho. (09.02.2024)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)