Final Fantasy: Esence života

║Rozpočet $137miliónov║Tržby USA $32,131,830║Tržby Celosvetovo $85,131,830║ Veru takýto filmový prerod zo skutočného ľudského hrania na to počítačové CGI prevedenie ľudskej podstaty a všetkoho okolo toho, nie je až taká šťastná voľba. Aj keď sa jedná o veľmi zaujímavý pokus, nedokáže splniť kritéria tak aby bol v konečnom dôsledku niečim viac, dosť zlyháva po príbehovej stránke, animácia je v celku na úrovni, aj keď napodobnenie ľudských postáv má ešte veľa čo dohánať, v podstate ide o problém s riešeným na dlhé roky. /videl v kine: 60%/ (07.06.2005)

Film jsem jaxe patří pochopil napoprvé, a jak už jsem u lepších filmů zvyklý, zamyslel jsem se nad hlubšími vrstvami a snažil se dostat hlouběji pod povrchní povrch děje. Bohužel, nešlo to. Děj je o prdu. Na druhou stranu ale jsme svědky vizuálního experimentu, který se vydařil tak napůl. Filmová grafika sama o sobě nemá chybu. Renderovali to snad na největších dělech které tají NASA aby jim rendering videa netrval půl století. Charaktery (,lidské modely) jsou nadmíru vydařilé, ale jedno - dost podstatné tomu chybí. Je to duše, lidskost v pohybech těla a obličejích postav. Cokoliv může vypadat seberealističtěji, jako třeba vlasy, výbuchy, stíny, částicové efekty, odlesky, materiály atd. Ale jediné, co nikdy nikdo nenaanimuje (nevymodelujeme), je lidskost a živost! Vše je jen počítačově mrtvé a studené, včetně polibku. Každopádně zde nechci urážet (převážně japonské) animátory, kterým se nepovedlo něco o čemž tvrdím že je nemožé! Animace je na pokraji reality! Ale je to jen animace. Lidi vidíme každý den každou chvíli a možná také proto je jejich napodobení tak obtížné realizovat. Ostatní tvůrci animovaných filmů věděli proč animovat mamuta, tygra, okrasnou rybku, hračku nebo zelenou obludu! Ač nevypadají tak realisticky, dá se to, aspoň v mém případě, mnohem lépe snést a také se uřetřený čas modelováním a z velké části renderováním, třeba na propracování příběhu a celého scénáře než si ten 3D progam otevřou. Dlouho jsem přemýšlel jak ohodnotím tento experiment, ale nakonec jsem zvolil mezi 3* a 4* tu lepší z kvuli trikově nejnabitější a vydechnout nenechající podívané. (24.11.2005)

Final Fantasy: The Spirits Within má prelomovú animáciu, avšak to je asi jediná vec, ktorou by sa mohli tvorcovia chváliť. Po obsahovej stránke to už tak dobré nie je - správanie postáv je neprirodzené, zápletka je neoriginálna, nie je tu žiadny hlboký význam a podobne. Nie je to film spravený s citom a s dušou, je to len nič nehovoriace chaotické sci-fi, ktoré je najviac mnohonásobne horšie od hernej série. Nehovoriac o tom, že bol pre mňa film tak únavný a nezaujímavý až natoľko, že sa mi ho podarilo pozrieť celý až po štvrtý raz. No, celý... aj počas štvrtého pokusu som venoval pozornosť niečomu inému, než deju a líši sa to akurát v tom, že som počas sledovania nezaspal, ako sa stalo popri predošlých pokusoch. Odpad nedám, pretože grafická stránka filmu je na rok výroby veľmi slušná, soundtrack nebol hrozný a má to spojitosť s Final Fantasy hrami. (30.01.2020)

Film je typickou ukázkou počítačové animace, která bohužel je tou špatnou cestou. Kromě velice slabého obsahu mi vadila právě ta animace. Mnohem víc mě bavil bonus, který kopíruje hlavní film, jen je složen z různých vývojových fází hlavního filmu. Je to svěží, nenásilné, komiksové. Jemu dávám 4, hlavnímu 2, celkem *** (30.11.2006)

Když jsem na tenhle kousek šel jednoho podzimního dne roku 2001 s kamarády ze zvukové katedry na první odpolední představení do kina Kotva, poetika herní série Final Fantasy mi nebyla neznámá, leč potvrdilo se mi, co jsem tak trochu čekal: Ta rozmlžená mytologie a příběhová logika funguje skvěle v počítačové hře, ale na plátně je to horší, a vítězství v boji o náhradu živých herců jedničkami a nulami taky muselo být odloženo na neurčito. Důvod, proč na onen den do smrti nezapomenu, je jinde: když jsme z kina vyšli, viděli jsme ve všech restauracích rozrušené lidi s pohledy přilepenými k televizním obrazovkám, na kterých běžely pořád dokola záběry letadla narážejícího do jakéhosi mrakodrapu. Chvíli jsem nevěděl, jestli jsem v tom kině neusnul nebo jestli jsem se nezbláznil. Psalo se 11. září a svět se na pár okamžiků otočil vzhůru nohama – já například jsem ten večer proti všem předpokladům už nedošel dál než do sousedního (v těch dobách proslulého a pořád narvaného) baru Limonádový Joe, kde jsem s tenorsaxofonem na krku a s pianistou a zpěvačkou, které jsem nikdy předtím ani potom nepotkal, neuměle spoluvytvářel atmosféru náhle navlas podobnou atmosféře filmů z válečného zázemí. Tu třetí hvězdičku za to ovšem tomuhle podprůměrnému bijáku dát nemůžu. (29.10.2012)