Chainsaw Man

Než jsem se rozhodla napsat tuhle recenzi, tak jsem se sama sebe ptala: Můžu vůbec, jako skalní fanynka mangy objektivně zhodnotit anime? Nezkalí mé nadšení a oddanost můj úsudek? Možná by se podle pětihvězdičkového hodnocení mohlo zdát, že nakonec můj vnitřní hype zvítězil, ale opak je pravdou - opravdu tvrdě jsem hledala jakoukoliv chybu, zaškobrtnutí, drobné potřísnění původního materiálu nějakou nepřesností. Možná tak začnu v podstatě tím jediným, co mi vadilo - a to je klasicky v některých místech viditelná CGI animace. Nemám to ráda, mrzí mě, že už se bojové scény nekreslí čistě ručně ALE vzhledem k tomu, že vím, že animátoři z MAPPA asi už dva roky neviděli svoje rodiny a pomalu, ale jistě, se CGI animace zakomponuje asi do všech náročnějších animačních projektů, jsem ochotná to přehlédnout a to i proto, že to nebilo do očí tolik, jako v jiných, mnohem více blahořečených dílech od výše zmiňovaného studia. Jinak je ale pro mě Chainsaw Man tím, co bych nazvala perfektní adaptací mangy. A teď tím rozhodně nemyslím jen to, že se něco naanimuje políčko od políčka (i když i takové momenty v seriálu lze najít), myslím tím to, že tvůrci vzali zdrojový materiál, věrně ho převedli, ale hlavně mu přidali NĚCO NAVÍC. Ze seriálu čpí filmovost na každém kroku - není to jen, pro anime klasické, střih na mluvící hlavu sem, střih na mluvící hlavu tam - i v nebojových scénách to jsou zajímavé, atmosférické záběry (podpořené nádhernou barevnou paletou), netradiční úhly kamery, animace je místy tak krásná, že by se za ní nemusel stydět ani Makoto Šinkai, to všechno podpořeno skvělým sound designem (tady musím vypíchnout i třeba práci s tichem) a ambientní hudbou, která se místy dotýkala něčeho hodně zastrčeného v mém nitru (konkrétně je to třeba skladba Sweet Dreams, kvůli které jsem si jednu scénu v epizodě 8 pouštěla několikrát dokola, protože rozvibrovala  tu správnou melancholicko-destruktivní strunu v mém mozku). Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi úsměvné, že se hudbě propůjčil právě Kensuke Ušio, který složil hudbu i k Devilman Crybaby, který má jak atmosférou, tak tématy k Chainsaw Manovi mnohem blíže, než si nečtenáři mangy po první sérii uvědomují. Asi má pak skladatel slabost pro to, co v umění (především tom filmovém a seriálovém) já sama vyhledávám a co mi Chainsaw Man už po drobných kapkách naservíroval ve své první sérii (protože je nám všem jasné, že další série bude), ale věřím, že to do mě nalije v hektolitrech až později - neuchopitelné něco, čemu říkám "pocit neodvratné zkázy". Má to Devilman Crybaby, má to Berserk, má to Jujutsu Kaisen, má to i mé milované Kokuhaku - víte, že se schyluje k něčemu hroznému, víte, že si to postavy nezaslouží, víte, že ať udělají cokoliv, tak se stane něco, co je tak děsivé a kruté, že jen při tom pomyšlení máte železitou pachuť v ústech. Přesně tenhle pocit, zvláštním masochistickým způsobem zbožňuju a vyhledávám. A tady je a bude, jen o tom spousta lidí v tenhle moment, z tohohle úhlu pohledu, ještě neví. Pro spoustu lidí jsou kamenem úrazu postavy - nepřijdou jim sympatické, necítí k nim žádné pouto (i když přiznejme si, kolik si reálně člověk těch pout k postavám za 12 dílů udělá, že by se z jejich smrti hroutil), nebo je třeba bytostně štvou. Nejvíc to schytává asi protagonista Dendži, protože proč by měli fandit "frackovské" postavě, jejíž veškeré motivace jsou vedené jednoduše sexuálním pudem. A tady bych přišla s citací, kterou jsem nevymyslela já, ale velice pěkně celou tuhle situaci vystihnuje: "Chainsaw Man is horny but deep." Ačkoliv pro mě osobně není vztah s postavami až zas tak podstatný, tak si myslím, že Dendži dostává bídu trochu neoprávněně, stejně jako zbytek osazenstva (krom postav, které se jen rychle mihnou a zase zmizí). Za mě je totiž celý seriál ironicky právě (mimo velice jasně náboženských témat) především seriálem o navazování a povaze vztahů a o hodnotách. Když si představíme nějakou "pyramidu potřeb a tužeb" kde úplně dole jsou základní potřeby, jako jídlo, spánek atd. a nahoře jsou už pak nějaké filozofické ideály, řekněme, že velká část postav je někde uprostřed - má naplněné základní potřeby a tak může přemýšlet nad smyslem svého života, nad pomstou, nad světem, ve kterém žije. Dendži je regulérně postava, která jedla zvratky, aby přežila - není pro mě tak absolutně překvapivé, že když takovýhle (nutno říct pubertální, což také hodně vysvětluje) kluk má asi poprvé v životě naplněné jen to prachsprosté životní minimum, tak jeho první motivace nebudou nijak hluboké (a seriál zároveň krásně ukazuje, jak si člověk extrémně rychle zvyká a zapomíná na to, že už "nikdy nebude chtít nic navíc"), budou sexuální (protože i ehm ehm mummy issues), ale co je důležité i zmínit - jsou to motivace navázat vztah, jakýkoliv. Dendži neví, jak vztahy navazovat, touží po tom být někomu blízko, ale kdykoliv se mu to podaří, *lehký spoiler* čeká ho jen bolest. Aki vztahy nechce, protože se bojí, že když si někoho pustí k tělu, přijde o něj. Power o vztahy nestojí, ale chtě nechtě je naváže, tak nějak si ji najdou. *lehký spoiler* A třeba taková Makima, která je femme fatale a erotický sen mnoha mladších, nic netušících diváků (kteří stejně jako Dendži vidí jen to hezké), ta má o tom, jak vztahy fungují svojí vlastní, dost specifickou, možná až trochu zvrácenou představu. Nakonec bych tak jen chtěla říct - díky MAPPO a prosím, nezklam mě v dalších sériích - teď už máš tu laťku tak vysoko, že ti neodpustím byť jen vteřinu průměrnosti. (21.02.2023) (méně) (více)

Třikrát sláva! Po ohromném sebezapření a nechuti jsem se dokopal a dokoukal tento „klenot“ až do 12. dílu, tedy konce první série. Většina to tu hodnotí jako něco úžasného, až nepředstavitelného, tak je čas se opět postavit do opozice a narovinu říct, proč si to absolutně nemyslím. Ze všeho nejvíc mi asi vadila jednodimenzionálnost postav. Štval mě jak primitivní titulní Denji, tak vymletá démonka Power. Uznám jim akorát jejich laxní přístup k věci a ignoraci založenou na tom, že dokud z něčeho budou benefitovat, stačí jim to a nějaké city, či lítost jim vůbec nic neříkají. A ne proto, že by chtěli být cíleně zlí, ale protože to je jejich přirozená nátura. Makima mi taky zvlášť nesedla, projevila se stejně až později. A když už jsem myslel, že horší to být nemůže, objevila se mezi lovci démonů extrémně otravná, ukňouraná, psychotická blbka. Nevím, co mezi nimi takový degeš pohledával. Nejkloudnější charakter, který bych si mezi tím panoptikem neochvějné demence našel, je Aki. Ze začátku jsem ho rád neměl, ale na rozdíl třeba od dvou úhlavních primitivů projevil nějakou snahu o představení alespoň špičky ledovce celkem zajímavého a prokresleného charakteru. Zbytek se vlastně ani nemusel pomalu představovat vzhledem k tomu, co se událo v pozdějších epizodách a co další rozvíjení nikterak hlubokých příběhů doslova zařízlo. A nově příchozí, kteří by bývali mohli být zajímavější než celý zbytek (přesílený lovec, skupina démonů) už nestihli dostat prostor, protože 12 epizod nestačilo. Příběh samotný, svět a jeho budování stálo za starou bačkoru. Když už se objevil nějaký démon, akorát blbě kecal a než stihl konat, dostal motorovkou po hubě a dějiště bylo v mžiku plné jeho vnitřností. Žádný z nich nevzbuzoval hrůzu, nepůsobil zvlášť nebezpečně, takže i část o lovcích uvízlých ve smyčce jednoho patra hotelu, kterou mimochodem považuju za to nejzajímavější, co celá série nabídla, přišla poměrně rychle vniveč. Soubojů zde nakonec bylo obecně poskrovnu, napočítal bych je na prstech jedné ruky, a málokterý měl skutečnou váhu. Atmosféra prakticky nulová a ve spojení s mou neochotou si ke komukoliv udělat vztah ani případné smrti nevyzněly tak silně, jak by měly. V čem ovšem série excelovala je v detailech některých situací. Jakmile jsem přistoupil na hloupý příběh, přestal brát seriál jakkoliv vážně a začal se jím čistě bavit, zavděčily se mi absurdní sekvence, jako když si třeba hrdina šel uprostřed svízelného problému s démony v klidu zdřímnout, nebo došlo ke kontroverznímu polibku završenému předáním nálože zvratků. Ať to byly nechutné, smyslné, atmosférické, či jiné momenty, všechny působily vytrženě z toho všeho okolo a prezentovaly témata, která se v typických shounen a jinak akčně zaměřených sériích normálně nedějí a neřeší. Ale to by byly fakt jen malé světlé momenty, které jsem ochoten uznat a přihlédnout na ně. Zbytek pro mě byl jen plytkou, nezajímavou změtí bez napětí a snahy se něčemu pořádně věnovat. Už jen ten svět plný démonů nabízí náhledy na to, jak se takový člověk jedním stane, či s ním uzavře kontrakt. Skoro nic z toho neukázal a nepřiblížil (jestli manga jo, to netuším). Když se posunu k tomu, co série opravdu dokázala na 10/10, možná i 11/10, tak své vizuální pojetí. To se dá srovnávat svým smyslem pro detail a ladnou animaci třeba takovým Shinkaiovkám. Na televizní sérii exkluzivní nádhera, kterou jsem si užíval každou minutu, byť vynikla spíš v těch klidnějších a pomalejších částech (nezapomenutelná Akiho ranní rutina). Hodně se zde využívalo i 3DCGI, které bylo ale natolik dobře udělané, že ani v nejmenším nevadilo a až na pár detailů se úžasně propojilo s klasickou 2D animací. Proti tomu CGI v adaptaci NieR Automaty vychází jako naprostý a zavrženíhodný odpad. MAPPA tohle zkrátka umí dělat na jedničku, viz Útok titánů. Uměleckou třešničkou bylo pojetí endingů, každý byl úplně jiný a konkrétně z toho retro osmdesátkového jsem si doslova v hlavě poslintával. Chainsaw Man zkrátka na poli vizuálu překonal sám sebe a neváhal bych ho doporučit už jen pro tuto jeho stránku. Po dvou epizodách mě nepřesvědčil, po čtyřech jsem ho nesnášel a až po šesti jsem si našel svůj způsob, jak si ho aspoň trochu užít, i když jsem byl po celých dvanácti rád, že to už mám za sebou. Jestli si dám nášup a kouknu i na druhou sérii (pokud bude), o tom ještě hodně pouvažuju. (27.01.2023) (méně) (více)