Neslýchané: Zločin a trestné minuty

Fascinující ale také trochu děsivej příběh. Kombinace mafiánů, kteří si myslí, že jim vše patří, hokejových hráčů, z nichž většina se nedokázala hokejovým uměním dostat do NHL a stali se z nich bitkaři v nižších soutěžích a fanoušků-primitivů z amerického maloměsta. Chtělo by to i pohled těch, co hráli proti nim a větší míru kritiky. Takhle to působí, že všechno bylo takřka OK. Jenže nebylo. Na konci jsem měl opět neodbytnej pocit, že spravedlnost skutečně neexistuje. (17.10.2021)

Co se stane, když mafiánský tatík koupí sedmnáctiletému synkovi s minulostí rváče hokejový klub? No sestaví bandičku těch největších hovad a pošle je na led. Bavil jsem se královsky. Zejména metodika výběru hráčů mě rozesmála jak dlouho nic. Zmlátils šest bachařů? Beru. Tobě říkají The Nigerian Nightmare? Vítej v týmu. Ty vole bráchové jako v Slapshot! Tady máte smlouvy. A jako bonus se coby maskot prohání po hřišti nakrknutá popelnice. Z výpovědí všech zúčastněných bylo znát, že je to prostě bavilo a fanoušci je navrch milovali. Jasně, najde se spousta moralistů, co budou tvrdit, že tohle není hokej.  Ti ať se jdou bodnout. Stejně jako je Slapshot tím nejhokejovějším filmem, tak tohle je jeden z nejhokejovějších dokumentů. Ve stínu rvaček a dalších vylomenin se ukrývá ještě druhá linie sledující vyšetřování FBI, která se snaží dostat klukova tátu za mříže a vzhledem k zapojení rodiny Genovese by byla zajímavá, ale díky té první působí naprosto marginálně. 100% (09.09.2021)

Zatím nejlepší díl z cyklu Neslýchané. Prdel od začátku do konce. Chlapská zábava tak poctivá a nekompromisní, že tomu totálně propadly celý rodiny včetně i těch nejmenších dětí. Američani milují akci a násilí a někdo jim toho na poměrně netradičním místě servíroval tolik, že se z toho očití svědci nevzpamatovali ani po téměř dvaceti letech. Za prachy si na tomhle světě můžeme koupit různý věci a někdo za ty svoje bavil celej hokejovej stadion. Vůbec se nedivím, že ho za to milovali. (01.09.2021)

Mám rád hokejovou i mafiánskou tématiku. Škoda jen, že žijeme ve světě, kde se to může tak otevřeně prolínat. Ve světě, kde zbohatlickej gangster zakoupí svému zahořklému pubertálnímu synovi hokejový tým, nechá ho do něj naverbovat nejagresivnější vypatlance z nižších i vyšších lig a pak ho ještě hrdě poplácává po ramenou za to, že hokej mrzačí o všechno krásné a že si prostřednictvím pěstí i zbytečně prolité krve vydobývá místo na předních stránkách senzacechtivých novin. Byl to zajímavý náhled do dění amerického hokeje, to nerozporuji, ale pokus tvůrců tyhle parchanty chápat, nebo je snad dokonce oslavovat, mě uráží jako člověka, sportovce i hokejového fanouška. A to rozhodně nejsem žádnej hipík... (11.07.2022)

Zlatá éra zámořského hokeje začala pro mě v šestém zápase semifinále Stanley Cupu v roce 1996 mezi Coloradem a Detroitem, Cleaude Lemieux narval na mantinel Krise Drapera a začalo to. Každý zápas obou soupeřů v příštích letech sliboval zajímavou podívanou, pokaždé se to semlelo. Vrchol byl v březnu dalšího roku, kdy Larionov s Forsbergem začali něco, co musí znát každý fanda hokeje. A když ne, tak by si to měl povinně nastudovat. Jednalo o pomstu, kterou si vzal do rukou dlouholetý spoluhráč Drapera z lajny Darren McCarty. Ten doslova dobil Lemieuxe u mantinelu, aby pak rozhodl samotný zápas v prodloužení. Dneska by ten zápas fakt nedohrál, proto také současná NHL té z před 20 let nesahá ani po kotníky. Dnes už legendární rvačku si dali i oba brankáři Roy – Vernon. Zlatá éra hokeje skončila stávkou v sezóně 2004 – 2005, tedy v sezóně, kdy se objevili Popeláři. Jejich nástup a styl hry se dal registrovat, když jste byli do hokeje fakt zapáleni, už tehdy. Ta tvrdost u nich byla cílená, ne jak ta v NHL, někomu se to líbí, někomu ne, protože už to je objektivně přes čáru. Být ale při tom na stadiónu, líbí se mi to taky. Co je neskutečné a vlastně super, jak i po těch letech všichni aktéři na to vzpomínají jako na něco, co byl vrcholem jejich života. Nejenom A.J., hráči, fanoušci, ale i šéf UHL. (27.10.2021)