Šťastlivec Sulla

Jedna z nejlepších televizních inscenací z oněch časů, kterou bych zařadil hned vedle kultovního "Piláta Pontského, onoho dne." Výstavní scény: 1)Postráneckého zuřivé " A kde si tenkrát udělal čáru?!?!" k Otakaru Brouskovi st., a Čepkova nemilosrdně pragmatická věta "Sejmi ženo znamení smutku!" k Janě Brejchové. 90% (25.06.2017)

Výborná inscenace podle ještě lepší divadelní hry, která by klidně mohla sloužit i jako rozhlasové zpracování. Na škodu by to nebylo kvůli kulisám, které jsou ještě televiznější, než u televizních inscenací bývají. Ale chyběl by pohled na parádní herecké výkony Maria Brzobohatého a Sully Postráneckého. Vynikající římský filmový bonbonek, kterému k dokonalosti chybělo snad jen setkání Sully s Caesarem (a možná větší využití Pompeia Magna). (29.08.2012)

Prolnutí domácí a exilové české kutury vedlo na počátku devadesátých let k poznání jednoho z nejhlubších děl čapkovské generace "všedního dne" v polohách, které Ani Josef, ani Karel poznat nemohli (hodně se jim např. v BÍLÉ NEMOCI nebo VÁLCE S MLOKY přiblížil Karel). Citlivé uchopení antické látky z konce římské republiky, navozujícího postupný přechod k císařské epoše, je vděčnou ozvučnou plochou, která vynikajícímu, pro předlistopadové Československo takřka zapomenutému publicistovi dává možnost s až lékárnickou přesností postihnout těžko vyjadřitelné přechody mezi koncem demokracie a nástupem totality. Hášova režie tuto autorskou dispozici dokázala funkčně rozvinout a prohloubit s nenásilným přechodem do současného vnímání polistopadové reality. V takto vytvořeném prostoru plejáda hereckých hvězd suverénním zvládáním svých partů dotváří přesvědčivé poselství Masarykova posla a přítele bratří Čapků. Pro tehdejší dobu bylo toto dílo velkým, mimořádným objevem. Oprávněně. (26.08.2007)

Vynikající text Ferdinanda Peroutky, hodný pěti hvězdiček. Nicméně u televizních inscenací dávám přednost komornějším kusům např. Oldřicha Daňka (papundeklové kulisy mi vůbec nevadí, ale když se mezi nimi pohybuje dav lidí, nemohu se ubránit pocitu, že se každou chvíli musí něco zbortit). Navíc přítomnost některých herců mi čistě subjektivně kazila výsledný dojem (Brousek ml., Zounar). Jak ráda bych Štastlivce Sullu viděla na divadelních prknech... (31.10.2012)

Dovoluji si upozornit na výjimečnou kvalitu textu Ferdinanda Peroutky. Jedná se, podle mne, o jednu z nejlepších divadelních her, napsaných v českém jazyce. Osobně ji řadím výš, než kterýkoliv dramatický kus Peroutkova přítele Karla Čapka. Hře zřejmě ve větším průniku do obecného povědomí zamezily jen smutné historické okolnosti po 2. světové válce. Své plné uznání ale kupodivu nenašla ani po roce 1989, což bych přičetl hodnotovému zmatku, ze kterého již asi cesta dopředu nevede. Ale k inscenaci samotné. Těžko něco podstatného namítat proti výběru herců, režijní pojetí je zřejmě také přiměřené, přesto tomu asi schází nějaká "šťastná", inspirovaná chvíle nebo snad názorem spřízněný tvůrčí a herecký soubor, těžko říci. Prostě velké dílo, důstojné (po mém soudu) velkého dramatického textu, nevzniklo. Je to dobrá, nadprůměrná televizní inscenace, ale ne více. Možná jindy nebo jinde, anebo jen v našich myslích či srdcích. (30.12.2007)