V pravé poledne

Než přišel Segio Leone nebo Sam Peckinpah byly westerny jen o charismatických šerifech, který ví, že město patří jen jim a nikdo jiný nemá nárok. Tento není jiný s vyjímkou, že se odehrává v reálném čase jednoho horkého poledne. Nejedná se o špatný film jen mi připadal příliš jednoduchý a celkově takový televizní s minimální výpravou a akcí. (15.01.2010)

Buď pořád se mnou lásko sladká / tvůj úsměv je mé bázně štít / a tak tu stojím bez pozlátka / až jednou zmizí co je mně cizí / jen pro tvůj úsměv chtěl bych žít... při těchto verších a tónech ústřední melodie mám vždycky srdce až v krku. "V pravé poledne" není jen westernová klasika, je to rovněž kritika lidských povah. Až na malé výjimky jsou obyvatelé zdejšího městečka sebestřední sobci, myslící jen a pouze na sebe, od nichž se statečný šerif Kane těžko dočká pomoci. Gary Cooper ho zahrál naprosto bezchybně a zcela po právu získal Oscara. V jeho tváři je dokonale vepsána beznaděj (díky hercovým zdravotním komplikacím tak nabývá na přesvědčivosti). S přibývajícími minutami se napětí stupňuje a atmosféra houstne a houstne a vrcholí v závěrečné desetiminutovce. Tiché město, všichni zalezli a festovně se schovali, čtyři všehoschopní gangsteři procházejí se smrtí v očích městem, slunce praží a on je sám. 100%. (12.02.2005)

Dokonalý psychologický western, pripomínajúci Mannove westerny, ide ako keby proti pravidlám žánru. Na začiatku jeden statočný šerif, ktorý sa spolieha na „statočných“ spoluobčanov, na konci osamelý šerif, ktorý sa nemôže spoľahnúť na žiadneho „zbabelého“ spoluobčana. Obligátna záverečná prestrelka nesmie chýbať. Film mi evokoval Kurosawove samurajské opusy, ktorý mohol na oplátku Siedmych statočných natočiť jeho remake. Jeden z najlepších westernov vôbec a jeho záverečný záber jeden z najsilnejších v žánri. (18.05.2012)

(1001) Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný. (10.03.2015)

Kouzlo starých westernů tkví nejvíce v tom, že zde hráli vskutku velmi dobří herci, bohužel zatímco mluvící scény jsou bych řekl na velmi slušné úrovni, ta akční stránka jaksi chybí. V pravé poledne by se dalo nazvat takovou 80 minutovou jednohubkou, kdy Gary Cooper, aby si zkrátil čekání na vlak, kterým dorazí hlavní padouch se snaží naverbovat posily, jenže zjistí, že celou dobu vlastně šerifoval dosti zbabělému městečku. 65% (04.09.2020)