Betlémské světlo

Jistě, od toho, co Svěrákové točili kdysi, se Betlémské světlo diametrálně liší, ale tak nějak začínám mít na lidi, kteří z tohoto filmu dělají megaprůser, trochu averzi. Dost vtipné, v mnoha ohledech hodně bizarní (medvěd), s jednou velmi protahovanou povídkou (Fotograf) a dvěma velkými, pro Zdeňka i Jana nehodnými banalitami (oběť otce postiženého chlapce, důvod, proč stárnoucí spisovatel nerozumí ženám). Líbilo se mi pár detailů (popršené sklo auta, nebo uvolněným způsobem hrající Jiří Macháček). No a to by bylo asi tak všechno. (31.03.2022)

Musím být v menšině, ale nový film od rodiny Svěráků se mi naprosto líbil. Stejně jako předchozí filmy, je i Betlémské světlo balzámem na duši. Ano, stejně jako předchozí tvorba je film místy hořký, či si dělá srandu sám ze sebe, ale především jde o naprosto geniálně postavený humor pana Svěráka. Příběh Karla Šejnohy mě bavil totiž od začátku do konce. Dlouho jsem se takhle nepobavil. Naprosto trefné a vtipné momenty, které snadno připomenou Vratné lahve (2007). Tehdy jsem je považoval za Labutí píseň Svěrákových filmů. No a stejně jako Vratné láhve, jsem si totéž myslel před pěti lety o Po strništi bos. Jsem ale neskonale rád, že to stále není labutí píseň, protože bych si přál alespoň ještě jeden nebo dva podobné filmy. Tyto filmy považuji za vrchol české kinematografie a lepší humor než pana Zdeňka já prostě neznám. Těším se na další projekci doma na bluray. Tleskám páni Svěráci ve stoje! O Terezce Rambě bych mohl napsat samotný odstavec, ale každý ví, že já ji prostě miluju. Takže jsem rád za její obsazení a doufám, že se objeví i v další Svěrákovině. Já vlastně nemám co bych vytýkal. Až jednou pan Zdeněk Svěrák nebude, bude na světě strašně smutno. (90 %) (02.04.2022)

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)

Scénář pokulhává za výživným námětem, mě by se víc líbilo méně postav a více do hloubky, ale to by už byl jiný film... Jinak mám pocit, že poetika toho filmu (je li nějaká) není blízká ani Janovi ani Zdenkovi, ale jde o jakousi úlitbu době.... Mě by se líbil film podle knihy Strážce nádrže... (17.10.2022)

Zdeňka Svěráka mám moc rád, proto mne mrzí, že jeho (asi) posledním filmem zůstane tato senilní slátanina (není to ještě level Donšajni, ale skoro), která vůbec nedrží pohromadě (že je to poslepované ze tří povídek je fakt znát) a obsahující starcovo slintání nad randěním mladého páru. Představte si snové scény z vlaku ve Vratných lahvích, kdyby tvořily většinu stopáže. Sice uvidíte svlečeného Ramba, ale ty scény jsou tím, co u toho kvůli scénáři vypouští z úst, úplně antierotické a nic z toho mít nebudete. Ale co, Zdeňku Svěrákovi to odpustíme, už má na to věk a za život toho dokázal jako nikdo jiný. Janu Svěrákovi tento film ale neodpustíme. V 90. letech největší talent českého filmu. Mohl točit Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, místo toho zůstal v ČR a točí tohle. Tragický scénář nedokázal nijak vylepšit, film vypadá velmi amatérsky, televizně, jako kdyby i jeho režisérovi bylo 90 let. Janovi je ale jen 57, tak snad jeho další scénář bude už od někoho jiného a vrátí se do formy. (13.09.2022)