Utrpení Panny orleánské

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)

Pokaždé když Utrpení vidím, musím se ptát, co se skrývá za skelným Johančiným pohledem. Co ve svém horečnatém zanícení spatřuje za hmotou lidských těl a žaláře. Co se odráží v těch hlubokých tůních, v nichž se nabírá záplava hořkosti a ponížení - smutečních perel nepravidelného tvaru, jež jsou miniaturami celého filmu a jeho zranitelnosti -, jen skanout po napjaté tváři. Zda je to Bůh, a jak v Johančiných očích vypadá. V onom nepřítomně pokorném pohledu, který jakoby bloudí v bílých mlhách je možno číst bolest, zděšení i nepředstíranou lásku a oddanost. Snad právě proto své "učené" katy tak děsila, tím spíše, že byla žena. Reneé (Maria) Falconetti podala fenomenální výkon. Stejně jako Rudolph Maté a panchromatický filmový materiál, který onu nevídanou míru výmluvnosti lidské tváře umožnil zachytit. Žel Falconetti se před kamerou více neprosadila - doslova pro ni zemřela se svou osudovou hrdinkou-mučednicí. Utrpení je můj osobní vrchol němého filmu. Film všech a nikoho. Natolik procítěná a bolestná kinematografická zkušenost, že je zatěžko ji poměřovat s dobovou konkurencí. Málokterý film způsobuje tak intenzivní slastné utrpení, aniž by v něm byl obsažen byť jen náznak provinilosti. Takto vypadá detail nejhlubšího prožitku - duchovního i fyzického zároveň. (12.01.2011)

setsakra ponurý procedurální drama, u kterýho jsem jako militantní ateista trpěl víc jak Johanka.... každopádně forma jako taková [expresionistický využití detailů, atypický metody rámování, jízdy kamery, etc.] je famózní, ngl. PS: jo, viděl jsem tu verzi z blázince, a k tomu všemu na velkým plátně. (01.11.2022)

Před komentářem jsem si musel opět pustit finální scénu. Je dokonalá, řekl bych až výjimečná na svou dobu. Falconetti stojí na hranici s velmi přesvědčivým, urputným výrazem ve tváři a dává na srozuměnou, že nyní bude mučen i divák. Začne brečet, ale není to ten typický pláč, který znáte z ostatních filmů. Je to vyloženě přesvědčivá záležitost, bez zbytečného přehrávání. Člověk se až ptá, kde na to ta Falconetti bere sílu? Její fascinující herecký výkon mě dostal, Jahanka z Arku má pro mě novou tvář. Mariinu tvář. Celý film je navíc podpořen výbornou hudbou, která nikde nezněla lépe a když to vezmu suma sumárum, zjistím, že La Passion de Jeanne d'Arc je zatím nejlepším němým filmem, který jsem doposud viděl.__ Chtěl bych ještě vyzdvihnout scénu ve které stříhají Johanku dohola. Na první pohled se zdá obyčejná, ale na mě měla neuvěřitelně emotivní dopad, z něhož se dávám do kupy ještě teď. 95% (07.05.2009)

Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců. (04.11.2011)