J.Lajner

Komentář fuxofta, jest tím nejlepším doporučením jaké můžete dostat.

Za to geniální, leč prasácky useknuté kytarové sólo strhávám automaticky jednu hvězdu.

Až pohádkový úspěch v Americe, jaký romanticky laděný snímek Krokodýl Dundee s Paulem Hoganem ukořistil, byl stejně nepravděpodobný, jako úspěch ústředního hrdiny Micka Dundeeho v ulicích New Yorku. Užité základy výrazových prostředků, s nimiž film pracuje, tu byly již ve třicátých letech minulého století. Všechny ty archetypální vzorce postavené na kontrastu, postupném sbližování dvou hlavních postav a přítomnosti nafoukaného snoubence, který zastupuje klasický šrapnel uprostřed milostného trojúhelníku, existovaly dávno před tím, než sympatický zálesák s černým kloboukem na hlavě vstoupil na stříbrné plátno. Za důvodem, proč Krokodýl Dundee funguje, stojí především nekonvenční způsob, jakým snímek kadenci romantických stereotypů spojuje dohromady, díky čemuž si uchovává stálou jiskru a jakousi čistotu neméně podobnou krásám australské buše z úvodních pasáží. Avšak toto konstatování je do značné míry poplatné věku a době, v jaké jste film měli možnost poprvé spatřit. Na některých klišé, užitém humoru a komických scénkách příznačných pro druhou polovinu snímku je zřetelně vidět, jak moc film zestárl. Opravdu si nemyslím, že by generaci dnešních mladých diváků mohl Krokodýl Dundee něčím zaujmout. Mick Dundee je zkrátka fosilie, stejně jako tento film. Je to špatně? Vůbec ne. Záleží na tom, jak často dáváte přednost návštěvám muzeí. Právě tam se přeci obvykle ukrývají drahocenné artefakty. Více.