Tom10000

2.díl. Z mladé desetileté holky se rázem stane patnáctletá, dospívající dívka. Pět let ale znamenalo mnoho. Dostala zákaz hrát šachy, setkání se správcem nepomůže, a život v sirotčinci začíná doléhat i na ni - šílí z něj. Jedinou útěchu nachází ve své rebelské kamarádce Jolene. Ale ani ona nevydrží věčně. Pro Elizabeth si přijede postarší manželský pár. Musí se vydávat za slušnou, o dva roky mladší slečnu, jež ničím nevyčuhuje. Život na předměstí a následně ve škole se ale zdá ještě horší než kdy býval. Po Elizabeth se chce, aby příliš nemyslela, coby celkem bohatá bílá dívka. Na střední si z ní utahují, a po šachách, jejím snu, ani stopy. Tedy, zatím. Poté, co odjede její nový otec, a pravidla v domácnosti se zmírní, má Elizabeth možnost poohlédnout se po knihách, časopisech, a též i nabídkách na šachové turnaje. Do jednoho se přihlásí, a sen se stává skutečností. Pomalu, i přes svoji netrpělivost, poráží jednoho hráče za druhou. Až narazí na posledního, místní jedničku, kandidáta na velmistra. Soupeř se zdá být těžký, a Elizabeth se v mysli odehraje těžký boj. Musí zvítězit. Jenže jak? Její závislost na sedativech nezmizela. Její současná matka bere stejné prášky jako ona. A navíc, nedávno měla první menstruaci. Stává se z ní skutečná žena. Naštěstí, nechybí málo, a přijde na způsob, jak ho porazit. Vezme si prášky, nápad je na světě, a soupeř se sesype. Z mladé, donedávna nenápadné a ubohé dívky se stává zkušená, právě se probudivší hvězda (...). 100 procent. Hodinka bez chyby, využita každá chvíle. Anna Taylor-Joy, má zbožňovaná herečka, se opět úžasně předvedla se vším, co mohla. Atmosféra, napětí, to vše k ní skvěle sedí.

1.díl. Mladá, sotva desetiletá zrzavá dívka Elizabeth jede spolu se svojí matkou autem, když se náhle odehraje ošklivá nehoda. Matka nehodu nepřežije. Zatímco Elizabeth tiše trpí, je převezena do sirotčince, kde se pomalu zabydluje. Od mnohých sirot se však v ledasčem liší. Matematiku ovládá bez problémů, nechce se příliš kamarádit, a už vůbec jí nezajímají všechny holčičí věci, třeba zpěv a tanec. Jednou zajde do sklepení vyklepat špinavou houbu, když tam potká správce domu. Osamocen hraje vlastní šachovou partii. Když se ho dívka zeptá, o co se jedná, a naléhá, prozradí ji jméno hry. Postupem času si spolu i zahrají, ačkoliv se jedná o hru pro muže, a z Elizabeth se stává nadaná šachistka. Problémem se ale brzy stávají sedativa, jež všechny děti berou, vyvolávající sice u Elizabeth přesné představy o partiích, zato ale velice návykové. Stát brzy zakáže jejich užívání, a sen mladé dívky se může rozplynout. Zpočátku přikývne na nabídku místního ředitele klubu šachistů na střední škole, když ho překvapí svým nadáním, a on jí uvěří. Dokonce všech dvanáct hráčů v jedné hře rozdrtí. Touha po sedativech ale sílí. A ona si chce vzít všechny. Proto se pro ně rozhodne vkrást (...). 95 procent. Úžasná podívaná, jakou bych v moderní kinematografii sotva kdy našel.

6.díl. John se začne zařazovat do běžné novolondýnské společnosti, v čemž mu taktéž pomáhá Bernard. Zpočátku všechno vychází, jak má. Nyní již bývalý Divoch se vyspí s mnoha dívkami, a jeho fantazie neustále produkuje nové a nové detaily jeho příběhu, jimž právě všechny Bety a další velice zaujme. Bohužel, za pouhých šest dní se začne cítit dost vyčerpaný, a odmítá ve svých cestách pokračovat. Z toho důvodu se brzy střetne s Leninou. Té chce ukázat krásy světa, na něž nikdy dříve nemohla, nesměla narazit. Ze všech náhlých překvapení je mladá žena velice rozhozená, a sama na sebe se velice vzteká. Útěchu ode všeho nakonec najde při intimnostech s Johnem, k nimž vzápětí dojde. Bernard je rozčilen na Johna, že nepřišel na schůzku vysoce postavených lidí, ale i na sebe. Jeho sláva pomalu upadá, a bez Johna se stává v rychle zapomínajícím konzumním světě v podstatě nickou. Díky své kamarádce a náhle najité inspiraci brzy spolu s Johnem přijdou na způsob, jak všechny znovu zaujmout. Jedna ze sedmi poradkyň, samotná tvůrkyně Indry, (vyspělého systému Nového Londýna) po mnoha desítkách let začíná umírat. Její věci se vymykají z rukou, a již nedokáže porozumět tomu, co sama vymslela. Proto se zúčastní setkání Poradců, nacházejících se v hibernaci. Setká se s Elliotem, mužem, stvořivše město spolu s ní, a tím, podle něhož se naklonovali všichni CJackové. Ten ji nechce pustit zpátky do života, ví, co jí hrozí. Ona ale odmítne jeho radu. Za to je Indrou velmi rychle zabita (...). 100 procent. Úplná špička dokonalosti.

5.díl. Po dlouhé době je John ochotný vyjít do společnosti, a to i poté, co minule při jednom z magických představení zdejší umělkyně převedl dosti nehezkou podívanou. Aby však mohl lépe zapadnout, přivede ho Bernard právě za onou múzou. Ví, že ji Divoch může inspirovat, a žena, uzavřená ve zdejší stereotypní společnosti, jím bude zajisté nadchnutá. Tak se i stane, a dokonce se s mladým mužem oddá nejintimnější činnosti. Bernard mezitím plní na dalším jejím představení roli Alfy. Je však vystaven i ponižování ze strany svého šéfa. John, jenž je toho svědky, poté svému kamarádovi poradí, ať si to s ním fyzicky vyřídí. Onen Bernardův nadřízený si totiž velice dráždivě povídá s Leninou. Bernard poslechne, a předvede pro ostatní šokující čin. Následně se s Leninou setká na romantickém místě, kde chtějí oba strávit co nejvíce času. Pro Leninu představuje poslední den dosti veliké trauma: chtěla se zbavit závislosti na Somě. A taktéž své nejlepší kamarádce, též Betě Plus, ukázat, že s emocemi se stává výkonnější. Bohužel, droga je příliš silná, a Lenina neodolá pokušení opět si ji vzít (...). 95 - 100 procent. Zatím nejlepší díl série.

4.díl. John vysedává u své matky, a není ochoten se přidat do novolondýnské společnosti. Na cestě ho sice provází Bernard, Divoch mu ale zrovna dvakrát nevěří, a už vůbec není ochoten přijmout OR (optické rozhraní, jako mají ostatní) či Somu na uklidnění rozbouřených emocí. Proto uteče pryč. Cestou narazí na nám známého Epsilona, s nímž si porozumí. Ředitel Nového Londýna je mu už ale v patách. Později se dozvídáme šokující novinku: je jeho otcem. Toho John po chvíli zabije schozením ze skály, když se ho pokouší zbavit. Náš Divoch je totiž zřejmě Alfou Super, ještě výše než Alfou Plus. Po dlouhém domlouvání se ale nakonec John podřizuje, zejména díky Bernardovi, jenž pracuje s kontolorkou Nového Londýna, nejvyšší bytostí na světě. Ta se obává nástupu chaosu. Leninš se stýská po světě Divochů, a přeje si vidět Johna. Nakonec ale skončí u svého starého přítele, s nímž se rozhodne pokračovat v monogamním svazku (...). 55 procent. Tento díl mi moc nesedl, zřejmě kvůli tichým psychologickým scénám a přílišném roztahování poměrně navíc přidaného děje.

3.díl. John se ocitá ve velice nebezpečné situaci. Poté, co se mu podaří zachránit Leninu i umírajícího Bernarda, musí čelit rozhodnutí, na jakou stranu se vlastně přidat. Ví, jak moc si zahrává s osudem, když oba Novolondýňany skrývá. Zároveň se s nimi ale může dostat do onoho města, a začít nový život. Madison umírá rukou jeho matky. Vůdkyni povstání se nepodaří ho dostihnout, a po chvíli váhání společně všichni čtyři překračují bariéru. Matka Johna je totiž Betou plus, a tedy i on patří k obyvatelům cvilizovaného světa. Bohužel, po pátrání v lese a jejich nalezení, střela vypálená na poslední chvíli Shirou jeho matku zabije. Ve mětě, v bezpečí, se z Bernarda opět stává starý dobrý vůdce, zatímco Beta Lenina pořád váhá. Její staré emoci ji neopustily. Tedy, na chvíli, než opět podlehla klidu a cyničnosti. John trpí kvůli ztrátě své matky. Představená Londýna, Indra, mu však dá možnost seznámit se se zdejším stylem života (...). 75 - 80 procent. Dobrý díl, ale něco u scházelo. Jaksi se zde "tlačilo na pilu"...

Závěrečný díl Vetřelce (se Sigourney Weaver coby Ellen Ripleyovou v hlavní roli) přišel pouze pět let po tom předchozím. A nabídnul nám spíše už pouze fanouškovský pohled na život ostřílené vražedkyně Vetřelců více než 200 let po její vlastní smrti (...). Zde samozřejmě musíme počítat se zcela jiným dějem, se zcela jiným chováním Ellen, a obecně přpracovanou vizí celého díla jako takového. A tak trochu si od sebe oddělit první tři díly od tohoto, víceméně již nepotřebného (...). Poté, co Ellen Ripleyové zemřela pádem do rozžhaveného olova, a vylezl z ní Vetřelec, se Společnost rozhodla najít způsob, jak zachránit svůj zničený sen o výtečné bojové zbrani. Hledala a hledala, dokud nenašla ztracený vzorek krve Ellen, v němž se nacházela i DNA Vetřelce, jehož v sobě měla při kontrole u doktora díl nazpátek. Po dlouhých experimentech se jim nakonec podařilo vypěstovat vetřelčí královnu, jež měla snášet vejce, a dokonce i samotnou Reipleyovou, (číslo 8) napůl s mimozemským tvorem smíšenou. Tvář a celé tělo měla sice lidské, ale krev smíchanou s kyselinou, a mnohem lepšími replexy. Navíc, uměla i Vetřelce vycítit. Moc toho z její paměti nezbylo, ale učila se rychle. Vejce se měla brzy vylíhnout, a vědci chtěli mít hibernovaná těla, jež by tvořila pro Vetřelce hostitele. Jenomže, ti, kdo je přivezli, byli až příliš zvědaví (...). Plusové body si rozhodně odnáší výtečná Call, (Winona Ryder) androidka, jež se již chovala jako skutečný člověk, a měla pro všechny pochopení. Dále též Ripley, samozřejmě, a její dvojí povaha. Zároveň chtěla Vetřelce zabít, zároveň ale byla jejich matkou, a napůl s nimi chtěla soužít. Napůl je milovala jako vlastní děti (jedno i měla). Čili, její souboj mezi Temnotou a Světlem, toť středobod toho, proč se mi její o trochu jiná povaha velice zamlouvala. Zapomenout nemohu ani na vozíčkáře a jeho pár vtipných scén. A poté ani na doktora samotného a jeho prohnanost (...). Celá loď a její propracovanost, čili vše, co se týče laboratoří, místa, kde Ripley přespávala, chodeb a tak dále, znamenala pro mé oči doslova ráj. A aby toho nebylo dost... ve speciální edici, již jsem sledoval, se nám dostalo i pár vzpomínek na Newt, tedy i na Elleninu minulost, přátelství mezi jí a Call, jež nám krásně připomnělo druhý díl jakbysmet. A dokonce i pohled na obě hlavní hrdinky na zpustošené zemi u Paříže, kterak jsou konečně v bezpečí, a mohou spolu dále soužít, opět jako Matka a Dcera (...). 95 procent, Nemohu si pomoci, ale tento (i když vcelku fanouškovský) díl připomínající staré časy se mi líbil ze všech nejvíce...

Šest let, čili o rok dříve než předtím, dorazilo do kin třetí pokračování Vetřelce, v hlavní roli se Sigourney Weaver coby Ellen Ripleyovou, nebojácnou bojovnicí s mimozemskými tvory, nyní již řádně ostřílenou. Tentokrát jsme se mohli podívat do středu téměř zaniklé vězeňské kolonie daleko ode všech známých planet, kde se žije podle přísných pravidel celibátu, a kde ztroskotala nám známá loď Nostromos. Bohužel, v minulém díle se Bishopovi, Newt, Ripleyové a posledním přeživším mariňákovi (Michael Biehn) nepodařilo pořádně zabít všechny Vetřelce, a proto jeden z nich, zatímco všichni spali v hibernaci, zavraždil onoho mariňáka, a udělal díru do modulu Newt. Poté, co loď náhle havarovala do oceánu, Newt se utopila a z Bishopa zbyl jen nepoužitelný odpad. Jediná Ellen zůstala naživu, a stala se středobodem zájmu místního doktora (Charles Dance) a samozřejmě i všech trestanců. Poté, co se Ripleyová ujistí o nepřítomnosti Vetřelce, spálí tělo Newt a vyslechne si podrobnosti o pádu lodi od doktora, může si oddechnout. Chvíle klidu ale netrvá dlouho. Pořád jí není příliš dobře, a navíc, čas od času začnou trestanci nečekaně umírat. Poté, co si vyzvedne zbytek z Bishopa, má ve všem jasno (...). Samozřejmě, jako každého, i mne rychlé "vyřízení si účtů" s minulým dílem nadělalo vrásky na čele. A i pár slz u očí. Newt neměla umřít! Avšak, emoce stranou, a přejdu na hodnocení tohoto dílu: na rozdíl od předchozích dvou, zde šla kvalita trochu dolů. Jistě, měli jsme zde o dost dystopičtější prostory, opravdu vtipné hlášky, a ještě větší drama při zabíjení vetřelce. Ale... něco tomu chybělo. A to něco byla právě ona lidskost. Ta se zcela vytratila, a veškeré scény se nesly v až příliš chladném tónu, jež mi nedokázal přilnout k tělu. Až mrazivé vyzobrazení umírajího Bishopa. Děsivé rozříznutí těla Newt. Oholená hlava Ripleyové, jež se zde chovala zcela jinak než dříve. A poté i konec dílu... naštěstí, ten zase atmosféru vyzdvihnul nahoru, a i proto se i třetí díl celkem líbil. Závěr dokázal docela dost dojmout, hlavněchvíle, kdy si Ripleyová uvědomovala, že jí nezbývá mnoho času. Kdy bojovala se samotnou smrtí, a té se poté zcela odevzdala. Geniální zpracování (...). Zde ale vyzdvihuji jen ji. Nikdo jiný mi nedokázal padnout. Snad ještě Charles Dance. 75 procent. Přeci jen, trochu více chybek. Bez tohoto dílu bych se však neobešel...

Ve druhém díle navazujeme na část minulou, kde Ellen Ripleyová úspěšně porazila tolik odporného Vetřelce. Naneštěstí, jejím osudem zůstalo odletět do dálného vesmíru, a to navěky. Nebo ne? Podařilo se jí znovu najít, a ač po 57 letech, Ripleyová zůstává v pořádku, ve zdraví, ač s nočními můrami. Jenomže, ty budou velmi brzy pokračovat. Má za úkol vydat se zpět na "svoji" nenáviděnou planetu. V kolonii, jež tam byla založena, nastal poplach. Spolu s mariňáky bude ale případ brzy vyřešen. Či ne? (...). Tentokráte zde máme již lepší pohledy na samotného Vetřelce. Respektive, několik Vetřelců. Příjemnou společnost nám od třetiny filmu tvoří velice odvážná, a velice (pro mne alespoň určitě) stěžejní postava Newt, malé holčičky, jež pro Ellen Ripleyovou začne představovat její vlastní, bohužel již zesnulou dceru (kvůli hibernaci). Jejich vzájemné dobrodružství, napětí a strach o druhého dále samozřejmě doplňuje i (tentokrát kladný) android Bishop, a Michael Biehn v roli mnohem lidšťějšího a ne tolik zbabělého mariňáka, na rozdíl od ostatních. A samozřejmě i, jako vždy, stísněné prostory kolonie v podobě malého města (...). Z celého děje vyzdvihuji chvíle s Ripleyovou a Newt, inteligenci Bishopa a boje s Vetřelcem. Jen škoda množství všech těch nesmyslných hádek a pokřiků. Mohlo jich být o trochu méně. Samozřejmě, závěrečná scéna, kdy rozmlácený Bishop a "matka s dcerou" (Newt a Ellen) dojmula nejvíce (...). 90 procent. O mnoho lepší díl, jež se klidně mohl stát tím závěrečným...

První film o mimozemském tvorovi z roku 1979 považuji za prvopočátek výtečné, až jedinečné tetralogie, v níž se odehrává to správné osmdesátkové akční drama, jež mám tolik rád, a na nějž ve dvacátých letech tohoto století již nenarazíte. Samozřejmě, je pravda, že zde ještě nemáme tolik efektů, jako v pozdějších dílech, které celé dílo dokáží báječně podtrhnout. Zato tu na nás na oplátku, vzhledem k nedostatku financí režiséra, nádherně dýchají skoro až děsivě vyhlížející stísněné prostory lodi Nostromos. Máme možnost podívat se na cizí planetu, do útrob prastaré lodi, a následně sledovat zoufalý souboj s Vetřelcem. A i s posádkou samotnou, v níž začne po čase řádit Android naprogramovaný onoho tvora chránit (...). Na první příčku řadím Singourney Weaver a její neodolatelný šarm v mistrovsky podané Ellen Ripleyové. Dále samozřejmě záporáka Androida Ashe. A poté i další, méně výrazné postavy, bez nichž by však film nemohl vzniknout. Z prostředí vytahuji samotnou kosmickou loď a vnitřek té mimozemské. A z děje dramatické okamžiky vylezení monstra z břicha jednoho z posádky (...). 80 procent. Výborné dílo, ale na dvojku zkrátka nemá...