Oskar

Sandra Bullock si může oddechnout, protože její Předtucha našla pokořitele a já tímto korunuji nového vítěze nevyhlášené ankety o nejhloupější film s časovou smyčkou, jaký jsem kdy viděl. Základní nápad a jeho potenciál znějí slibně, ale... Jedna z postav odpovídá ostatním na otázku, kdo byl Sisyfos a své nepřesné vysvětlení zakončí větou "Studovala jsem to, ale už si to nepamatuju." Tuto repliku považuju za freudovský přeřek autorů filmu. Netuším, zda někdo z nich studoval scenáristiku, dramaturgii nebo režii. Zdá se, že ne, ale pokud ano, měli by se po Trianglu chytit za nos a najít si jiné povolání. Jalově načrtnuté postavy jsem nejdřív považoval za snahu ulehčit divákům orientaci v příběhu, který se zajímavě zauzlí, a upoceně neherecké výkony jsem omlouval omezenými možnostmi laciné produkce. A i když bylo zřejmé po pár minutách, že na 5 hvězdiček to věru nebude a na 4 nejspíš také ne, film pořád sliboval jeden z těch malých, nenápadných pozoruhodných filmů, jako je třeba tematicky příbuzný španělský kus Uvězněni v čase. Ukázalo se, že právě z něj si Triangle bere víc, než se obecně považuje za slušné, ale bohužel nedisponuje jeho věcným a funkčním scénářem. Vše, co se v Trianglu děje, se děje proto, že je to vnějškově efektní a teprve zpětně se horko těžko hledají způsoby, jak to dějově odůvodnit. Hledají a nenacházejí. Potenciál hodnocení co chvíli klesal, ale pořád ještě byla ve hře možnost, že je to film s Velkou Pointou, po které se plácnu do čela, jak jsem byl bláhový, a zpětně přehodnotím vše, co jsem do té chvíle viděl. Inu... nic takového se nestalo. 20%

"Too much slivovitz," pronesl znalecky senilní generál Herbert Lom nad první mrtvolou. V africkém bungalovu jich ještě hezkých pár přibylo a bylo to o něco zábavnější, než bych čekal. Podle celkového hodnocení zde i na IMDB se tato adaptace Deseti malých černoušků jeví jako nejslabší. Souhlasil bych, kdybych krátce před ní neviděl mnohem, mnohem horší přepis z roku 1974. I když film opět přesadil děj knihy na jiné místo, tentokrát z něj dokázal leccos vytěžit. Tak trochu jsem zadoufal, že by konečně mohlo dojít i na doslovnou dramatizaci verše "Tři malincí černoušci chtěli chytit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva," ale v Africe medvědi nežijí a skutečný živý lev by narušil Agathinu koncepci. Té se film drží relativně věrně a změny spočívají spíš v prezentaci jednotlivých charakterů. Senilitu zmíněného srbského generála zhoršuje úpal, takže Herbert Lom hraje víceméně komediální postavu, svou image si zachovává i Paul L. Smith, profesionální imitátor Buda Spencera, a jeho kuchař Rodgers má daleko k submisivnímu koktovi ze známějších verzí. Kanonickou předlohu jen zdánlivě narušuje konec. Ti, kteří nad ním lomí rukama a tvrdí, že Agatha Christie rotuje v hrobě, zřejmě netuší, že tento alternativní konec sama napsala do vlastní divadelní hry na téma románu a že byl použitý už ve verzích 1945, 1965 a 1974. 50%

Producent Harry Alan Towers musel být posedlý pramáti všech slasherů Agathou Christie a cestováním. Je totiž zodpovědný hned za tři filmové přepisy Deseti malých černoušků a každý z nich zasadil do jiné exotické destinace. V roce 1965 se vraždilo v rakouských Alpách, v roce 1989 v africkém safari. Verze 1974 se odehrává v íránské poušti, kam jsou hrdinové dopraveni vrtulníkem. Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše - je to katastrofa. (mOnkey) má pravdu ve všech bodech obžaloby a to ve svém komentáři chyby filmu zdaleka nevyčerpal. Už to rozlehlé prostředí je vážně bota jako hrom. Představte si jenom vyčerpávající přesouvání postav z místa na místo v obrovském hotelu, kdykoli někde někdo zakřičí. Pokud náhodou netrpíte agorafobií, není šance, že na vás bude mít budova nebo rozlehlá poušť okolo žádoucí tísnivý účinek. Způsob rozdělení obrazů do záběrů nedává smysl - když už se postavy (bez výjimky ploché a bezvýrazné) utkají v nějaké výraznější konfrontaci a bylo by dobré vidět jim do obličeje, film je bůhvíproč zabírá v celcích; detaily jsou téměř výlučně vyhrazeny bezdějovým situacím. Možná je to dobře a zúčastněné hvězdy to alespoň tolik neztrapňuje, protože Collinsonova práce s herci je jako z amatérského filmu. Obvykle to vypadá tak, že zatímco jedna postava mluví, ostatní stojí strnule jako sochy na značce a netečně čekají na svou narážku. Hudba je jednak banální a dobově poplatná, druhak nevhodně použitá. Představte si třeba moment, kdy hromový hlas neviditelného Orsona Wellese zaduní vestibulem hotelu a vypočítává dávné hříchy pozvaných obětí, a do toho preluduje náladová jazzová melodie. Neuvěřitelné. O nějaké psychologii, uvěřitelnosti jednání postav nebo významu odchylek od předlohy či jiných adaptací tady ani nemá smysl mluvit a solidní práce, odvedená Herbertem Lomem a Oliverem Reedem, byla hodna lepšího filmu. Jiné polehčující okolnosti mě při nejlepší vůli nenapadají. Ztráta času. 20%

Nepatřím k většině čtenářů knihy Agathy Christie, která považuje za měřítko kvality adaptace "věrnost předloze" nebo "ten správný konec". S dílčími změnami ve starších verzích jsem neměl zásadní problém a jejich odlišné konce podle mě dobře zapadaly do zvolené dramaturgie a žánrových odchylek. Jedna část mého já dokonce doufá, že jednou spatří nějakou rabiátskou verzi 10 malých černoušků, kde vrahem bude někdo úplně jiný - předloha to podle mě umožňuje. :-) Nicméně sovětská verze se uctivě drží Agathy Christie a musím uznat, že se velmi povedla. Z dosud viděných adaptací má tato nejpůsobivější lokace. Dům, do něhož jsou budoucí oběti vlákány, je vratce umístěn na samý vrchol skály a budí dojem, že každou chvíli dostane mořskou nemoc z ohlušujícího příboje a zlomyslného chechotu racků a v mdlobách se zřítí do vln. Postavy mají daleko k žoviálním typům ze starších verzí. V domě se sejde 10 neproniknutelných tváří hráčů pokeru a teprve vlivem houstnoucí paranoidní atmosféry začnou jednotlivé charaktery odkrývat svůj strach a zranitelnost. Třebaže je mi velmi sympatická komediální interpretace Reného Claira i romaticko-strašidelná George Pollocka, ruským filmařům se zase nejlépe podařilo prodat vnitřní život jenotlivých postav; tedy to, co nezazní v dialozích, co nelze snadno zdramatizovat a co kniha přibližovala autorským vyprávěním - jejich svědomí, obtěžkané dávnými hříchy. Film to řeší prostým způsobem - ukazuje výmluvné němé flashbacky. Další rafinovaností je nenápadná, ale dobře promyšlená práce kamery, která děj snímá často ze vzdálenosti "na doslech" (jakoby postavy neustále někdo zpovzdálí pozoroval) a jindy se nepatrně hýbe v jinak statických záběrech po směru toho, kdo právě mluví (jakoby kamera byla jednou z postav). Takhle prostě a účinně film přenáší na diváka znepokojivou perspektivu samotných "černoušků" - jsou pozorovateli i pozorovanými, vyšetřovateli i podezřelými, možnými oběťmi i vrahy. Opravdu dlouho jsem si myslel, že tohle bude stoprocentní film. A i když mu dávám 5*, musím říct, že s přibývajícími minutami mi malinko vadilo, že se scénář bojí výrazněji odchýlit od předlohy. Výborně si sice poradil s jednou nástrahou (mají-li vraždy charakter jakéhosi ustáleného rituálu, jak zas a znovu nacházet nové způsoby ztvárnění opakované situace?), velmi dobře s druhou (narozdíl od starších verzí jsou postavy rovnoměrně aktivní, bez ohledu na to, jak dlouhý čas je jim vyměřen), ale nějaká hlušina mezi jednotlivými vraždami přece jen zůstala a IMHO by tempu filmu i jeho emocionálnímu vrcholu prospělo ho tak o 20-30 minut zkrátit. Jinak je to čistá práce. 90%

Paradoxně jsem viděl víc parodií na Deset malých černoušků než regulérních adaptací. Zdráhám se napsat "vážných adaptací", protože hned ta první, o které teď bude řeč, se ukázala být nečekaně komediální. René Clair natočil film, který sice román Agathy Christie neparoduje ani nemá vtipné slovní přestřelky, ale už od první scény němého seznamování hrdinů ve člunu je zřejmé, že bude docela rozverný. Postavy jsou nahlíženy posměšnou optikou a většina herců balancuje na riskantní hranici karikatury (nejvíc asi "přestřelil" představitel majordoma). Vraždy se ukazují jen v náznaku (bezvládná ruka, přečnívající z postele, zhroucené tělo oběti, které nevidíme do tváře atd.) nebo vůbec ne a tíživé hříchy hrdinů, které jsou důvodem jejich pozvání na soukromý ostrov a postupné likvidace, se bagatelizují, aby bylo možné nadále sledovat postavy se sympatiemi. Možná je to prostě daň pozitivním hollywoodským konvencím 40. let, stejně jako výskyt mladé zamilované dvojice, která trochu narušuje žádoucí nejistotu, v jakém pořadí budou "černoušci" vražděni. Výsledek na mě nepůsobil tak napínavě jako klaustrofobická britská verze z roku 1965, kterou jsem viděl dřív, ale zato má možná větší odstup od předlohy a nedělá z detektivky víc, než čím je - intelektuální společenskou hrou. Nicméně, abych jen nechválil - tempo filmu trochu upadá v momentech mezi jednotlivými vraždami. V knize Agathy Christie známe myšlenkové pochody postav a postupně s nimi prožíváme sílící paranoiu a pokles sebevědomí z toho, jak je situace zahání do kouta. Ve filmu, který si žádá vizuální akci, to bohužel chvílemi vypadá, že zatímco jedna nebo dvě postavy (obvykle soudce a doktor) jednají, ostatní jen odevzdaně čekají, až na ně přijde řada. Přesto jsem se dobře bavil. 80%

Záhadný příběh podle knihy Daphne Du Maurier: Nevyzpytatelná náhoda svede jednoho večera dohromady dva muže, kteří jsou si podobní jako vejce vejci. První z nich je hlava zámožné rodiny, druhý je sám jako kůl v plotě a zatím netuší, že život toho prvního brzy nedobrovolně převezme. Byla chyba podívat se před filmem na dobový trailer, protože se ukázalo, že je silně zavádějící. S velikou pompou ukazuje záběry Aleca Guinnesse v obou rolích a budí nesprávný dojem, že se děj bude točit vesměs kolem jejich interakce. Ve skutečnosti první, záhadnější Guinness záhy nadlouho zmizí a o tom, co byl zač, se dozvídáme převážně z jednání jeho rodiny a personálu s druhým Guinnessem, který je za prvního považován. Bette Davis, jen o 6 let starší než Alec, hraje matku toho prvního, zakyslou starou hraběnku s jedním pikantním tajemstvím. Jako obvykle jde o zajímavou charakterizaci velké herečky, ale expresivní herectví Davisové mi v tomto případě úplně nesedí k jinak střízlivému ladění filmu. Vražedná zápletka, exponovaná v traileru za pomoci dramatické hudby, není dominantní; The Scapegoat je docela poklidné drama o relativitě životních hodnot a výši jejich ceny. Možná, že až budu mít někdy rozjímavější náladu, dám mu druhou šanci. Momentálně to nevidím na víc než 60%

"Mám nápad - uděláme balet pro nedoslýchavé! Dáme baletkám dřevěné boty." Natočit komedii bratrů Marxových bez bratrů Marxových je roztomilý nápad. Půjčovna mozků si nevypůjčila jen tři hlavní, ale i spoustu vedlejších charakterů a dějové schéma, včetně jalové zamilované dvojice nebo hudebních čísel. I když se film hemží narážkami na Noc v Opeře, nejde o remake ani parodii - vztah mezi oběma filmy je zhruba stejný jako mezi Leopardí ženou a Co dál, doktore? a jednotlivé gagy jsou zcela nové. Slovní vtipy, svěřené Johnu Turturrovi (pomyslný Groucho) jsou lepší a horší, ale je jich tolik, že i když se zasmějete jen každému druhému, dostane bránice, co její jest. O poznání slabšími články jsou "Harpo" a "Chico", tedy Bob Nelson a Mel Smith. Nelson je příliš korpulentní a těžkopádný, aby mohl plnohodnotně nahradit velké dítě, zakleté do Harpa Marxe, a Smith svým buldočím obličejem a přisprostlými vtipy připomíná víc Johna Belushiho než mazaného drzouna Chica. Film nicméně uhání ve zběsilém tempu a gagy z něj padají horem spodem. Velmi vydařená je choreografie těch vizuálních, založených na přesné návaznosti akcí a reakcí jednotlivých postav, a závěrečné Labutí jezero v ničem nezaostává za podobnou sekvencí téhož tvůrčího týmu - oscarovým ceremoniálem z třetí Bláznivé střely. 70%

Chlapec s bujnou fantazií spatří z požárního schodiště něco, co vidět neměl, a rodiče mu nevěří, že ti milí sousedé seshora jsou párek vrahů. Srovnání s Oknem do dvora se nabízí hlavně proto, že oba filmy se opírají o předlohy Cornella Woolriche a spojuje je náhodně zahlédnutá vražda u sousedů v přibližně stejné době a prostředí. Kdyby se The Window odehrávalo třeba někde na anglickém venkově, pravděpodobně by nikoho nenapadlo tyto dva filmy poměřovat. Způsob vyprávění je ostatně jiný. Nikdo mi nevezme přesvědčení, že Okno do dvora je v první řadě romantická komedie a snad i proto funguje stejně dobře desítky let poté, co naše smysly otupily drastičtější vražedné zápletky. Window chce být thrillerem a daří se mu to zejména ke konci. Dokud věc nezačala být dost vážná, aby byl dětský hrdina v reálném ohrožení života, docela jsem se nudil, protože "případ" je sám o sobě banální a od začátku jasný. Víc by mě bavilo, kdyby ten kluk neznal totožnost vraha. Kdyby věděl, že někdo byl zavražděn, ale netušil, proč a kým. Kdyby se to snažil vypátrat. Pokud jde o tu druhou zajímavou stránku filmu - že je vyprávěn (bohužel velmi nedůsledně) ze subjektivního pohledu dítěte - nemohu vytěsnit z hlavy dva filmy, které se pokusily o totéž a podle mě úspěšněji: The Nanny je lepší o třídu a Padlý idol o dvě. 60%

Způsobem vyprávění thriller, obsahem komedie omylů, ale hlavně výborná sci-fi. Viděl jsem desítky filmů o cestování v čase a většinu z nich zabila nenažraná ambice gradovat efekt motýlích křídel až k možné zkáze celého lidstva. Čím epičtěji se příběhy tohoto druhu pojednají, čím víc osob ovlivní zásah do jejich minulosti a čím vznešenější myšlenka autorů je v sázce, tím vyšší je i pravděpodobnost mezer v logice a přihlouplého výsledku. Uvězněni v čase si kladou rozumně malé, splnitelné cíle. Cokoli se ve filmu stane, týká se přibližně pěti postav a jedné rozhodující hodiny jejich životů. Scénář připomíná dramatický ekvivalent bachovské fugy - nejprve v něm pomalu a klidně kráčí jedna dějová linie, později se v hektičtějším tempu připojí druhá, paralelní, a obě pak zběsile uhánějí před pronásledováním třetí. Jsem přesvědčen o tom, že do 10 let od natočení dostihne film neblahý osud a někoho napadne natočit hollywoodský remake. Pupkatého španělského pantátu v něm nahradí Brad Pitt nebo někdo podobný, přibyde postav, samoúčelných akcí s auty a nějaká ta bezpečně krotká konspirační teorie, aby film působil závažně a měl šanci získat Oscara. U toho už nebudu, ale tuto zábavnou španělskou hříčku si velmi pravděpodobně pustím znovu. 80%

20. léta: Warren Beatty a Jack Nicholson jsou dva groteskní podvodníci, kteří mají spadeno na domnělé bohatství Stockard Channing. Jen proto, že Beatty už je formálně ženatý, si ji vezme Nicholson a s nelibostí teď sleduje, jak roli manžela přejímá jeho kumpán. Účast ve filmech jako je Bohatství herci obvykle zdůvodňují tím, že "strašně chtěli pracovat s Mikem Nicholsem" nebo se sebou navzájem. Těžko hledat jinou motivaci, protože ten film není jen nepovedený. Je to film, u kterého muselo být jasné okamžikem přečtení scénáře, že nemá smysl ho točit. V první řadě nemá děj. Vrcholem akce jsou v něm jízdy autem nebo vlakem, případně honičky kolem kuchyňského stolu. Zbytek je výhradně konverzační a sestává ze zoufale nevtipných dialogů, které i potenciálně solidní vtipy rozředí nekonečným natahováním. Nevhodně obsazení herci nemají smysl pro timing. Warren Beatty s úlisným úzkým knírkem se neustále kaboní a štěká křečovitě hrdelním hlasem, Nicholsonovi velmi nesedí role otloukánka a scénář mu nedává jednoznačnou odpověď, zda ho má hrát jako naprostého blba nebo mu dopřát i jasnozřivé okamžiky. Relativně nelepší z hlavní trojice je Stockard Channing, ale jen proto, že je příslovečnou královnou mezi slepými. Delších 88 minut života jsem asi nikdy neprožil. 20%