Sarpele

Další dívka v jihokorejském filmu umírající v rozpuku svého mládí. Divím se, že jsou v Koreji ještě nějaké starší ženy ;)

Oh darling, it was so delightful!

Zajímavá adaptace Nebezpečných známostí. Režisér se evidentně inspiroval nejen knihou, ale i oběma "západními" filmovými adaptacemi (ovšem víc Valmontem), přesto je výklad postav opět trochu jiný, než v obou těchto filmech. Velmi zdařile převedeno do korejských reálií 18. století (např. postava "Valmonta" je vdovcem, protože svobodný muž jeho věku a postavení by byl v té době něco nemyslitelného), příběhy Valmonta-pana Cho jsou nejen psané, ale i ilustrované. Velkou předností filmu je vizuální stránka. Jediné, co mi vadilo, byla místy přílišná doslovnost. (viz scéna, kdy paní Cho odplouvá do Číny a dívá se na svazek uschlých květin. Režisér hbitě přispěchá s již dříve viděným záběrem, ve kterém tyto květiny dostává od svého bratrance, aby divák nebyl na nejmenších pochybách, kdože je její tajná láska.)

Ten film je tak dokonale uhozený, že je radost ho sledovat. Dokonce i opakovaně.

Ali při nákupu u zelináře ztratí opravené boty své sestry Zahry. V čem teď Zahra půjde do školy, když jiné boty nemá? Příběh sourozenecké obětavosti a lásky, která překoná všechny překážky a nesnáze. Kouzelný film, který nás nechá společně s dětmi trpět a nakonec nám odepře i happyend, jehož příslib se však objeví v jednom z posledních záběrů.

Film se odehrává v květnu 1948 krátce před vznikem státu Izrael. Na lodi Kedma plují Židé ze všech koutů Evropy. Nesou si v sobě mnohá traumata a doufají v lepší život. Po vylodění je všek "vítá" střelba britských jednotek, nenávist arabských obyvatel a bojechtivost skupiny mladých židovských radikálů. Na konci se nám ústy jednoho z mužů dostane smutné vize budoucnosti židovského etnika. (Židé jsou šťastní, jen když trpí, a proto nikdy nedojdou klidu a vykoupení.) Díky tomuto filmu si uvědomujeme, jak málo víme o samotném vzniku dlouhotrvajícího izraelsko-palestinského konfliktu.

Na dohodnuté svatbě mladé televizní moderátorky a obchodníka žijícího v USA se sjíždí příbuzní a přátelé ze všech koutů Indie. Mozaika lidských příběhů, setkání tradice a moderního života, různých sociálních a jazykových skupin na pozadí této ohromné, zářivé a barevné události. Nechybí ani veselá figurka v podobě organizátora svatby, z přemíry citu pojídajícího květiny. Film o tom, že osvědčené zvyky a tradice mají své místo i v moderní době.

Manoj navštíví jednoho deštivého dne v Kalkatském bytě svou bývalou dívku, podle mínění lidí v rodné vesnici provdanou za úspěšného, bohatého muže. Komorní příběh dvou lidí, kteří si jeden druhého natolik váží, že se nechtějí navzájem zatěžovat svými starostmi a čím dál tím víc se zaplétají do lží o svém životě.

Brzy po pádu Tálibánu natáčí Samira Makhmalbaf film o Afghánské dívce Nogreh navštěvující bez vědomí konzervativního otce školu. Chce se tak přiblížit svému snu – stát se prezidentkou Afghánistánu podobně jako Benazir Bhutto v Pákistánu. Když sledujeme Nogreh obouvající si před příchodem do školy boty na podpatku, můžeme si vzpomenout na malou Zahru z filmu Božské děti a uvědomit si, jak jsou pro islamské dívky boty důležité k vyjádření vlastní individuality. V názvu filmu je použit verš z básně Frederica Garcii Lorcy Pláč pro Ignacia Sancheze Mejiase.

Film Tabule nás přivádí na území Kurdistánu, kde zničenou krajinou putuje skupina učitelů hledajících žáky. Sledujeme příběhy dvou z nich. Jeden se připojí ke skupině dětských pašeráků. Druhý pak putuje společně s vyhladovělými vesničany hledajícími cestu do své vlasti. Kombinací dokumentárního stylu s velice silnými, symbolickými záběry nám režisérka umožňuje skutečně výjimečný divácký zážitek.