hous.enka

Kdo by nechtěl jen tak sednout do dodávky a vyjet objevovat svět. Nebo aspoň Ameriku, že jo. Frances McDormand mi jako ovdovělá Fren přišla věrohodná, já tu ženskou fakt žeru. I všem ostatním postavám jsem jejich příběhy věřila, protože na takových místech není prostor pro faleš. Líbilo se mi to cestování, nezávislost na věcech, místech i lidech, ale vlastně jsem si přála, aby nakonec Fren svý místo našla. Nomadland je dost festivalový snímek a vidět ho někde v letním kině by mu určitě ještě jednu hvězdu přidalo.

Whuhůůů chvíli mi film připomínal Kill Billa, a toho já fakt můžu. Cassie je přes den sladká Sandy, ehm Candy, a přes noc se z ní stává bezejmenná opilá coura s temným posláním. Po hodině film maličko ztrácí dech, ale pak přijde scéna před domem a najednou ten film dostává další rozměr. Navíc má film naprosto perfektní hudbu - jako otevřít film písničkou od Spice Girls? Bomba! Na Oscara mi to nepřijde, ale je to rozhodně roztomilej film, který bych za nějakou dobu klidně chtěla vidět znovu.

Zatraceně dlouhých devadesát minut o vzniku jedné nahrávky zpěvačky Ma Rainey. Viola Davis mi tu byla strašně nepříjemná - nejen svým chováním vůči kapele, svému synovci a neteři a nahrávajícím, ale zejména svými gesty, dikcí, make-upem... Líbilo se mi prostorové rozdělení na sklep (kde se odehrávají rozhovory černošské kapely o rasismu), nahrávací studio a na špičce sedí ty dva běloši, co to všechno mají pod palcem. Film věrně zachycuje atmosféru chicagského léta, kdy je vzduch tak hustý, že člověka naštve poletující komár, natož týpek, co vám šlápne na botu.

Seriál Love, Death and Robots má výbornou myšlenku hlavně proto, že žádnou velkou myšlenku nemá. Tvůrci měli naprosto volnou ruku, a proto se při filmech pěkně vyřádili. Ano, některé díly jsou slabší, ale většina z nich jsou peckovní. Líbily se mi různé techniky animace, odlišný styl humoru i vyprávěcí postupy. Každý díl je natolik odlišný, že se zkrátka nejde zamilovat. Maličko mě mrzí nadměrná dávka válečné tematiky, ale chápu to tak, že roboti k tomu a priori lákají. Snad se druhá série ponese v maličko jiném duchu - pak své hodnocení přehodnotím na plný počet.

Akční film s prvkem osmdesátkových videoher - může tohle fungovat? V tomhle případě vlastně jen napůl. Hlavním problémem je pro mě ústřední hrdina, protože jakmile nesympatizuju s hlavní postavou, je mi jedno, co přijde dál. Roy je na první pohled boreček, co se rád dostává holkám do kalhotek. Iritovaly mě ty jeho žilnaté ruce a že si jich teda ve filmu užijeme... A pak je tu ten videoherní prvek. Proč vlastně? A proč je někde v půlce ta herna vlastně? Jasně, některé momenty jsou boží (čínské meče a hláška, že to ta a ta postava "zase zvládla") a akce je tu taky dost. Jenže... Já nevím, čekala jsem víc a asi uvěřitelnější myšlenku za tím vším. Nenudila jsem se (tedy většinu stopáže ne), ale ani tak mě Osiris prostě nepřesvědčil.

Caitlin je tak trochu přecitlivělá od té doby, co prožila osobní tragédii. Všechno se to ale zamotá až při jednomi běhání v parku, když kousek od Caitlin napadnou chlapíka a nikdo mu nepomůže. Od té doby je Catilinin život plný havranů, sedmadvacítek a mrtvoláků. Pokud by autoři tyhle motivy ale potlačili, vznikl by poměrně dobrý thriller o tom, že pomsta nejlíp chutná zastudena. Moc mě nebavil styl Caitlinina přemýšlení o motivech, protože to bylo hodně přímočaré. Třetí hvězdu přihazuju za poslední scénu v nemocnici. Karma je mrcha.

Začátek byl slibný a jakmile se na scéně objeví duo Lin Shaye a Tobin Bell, měla jsem co dělat, abych nejuchla nahlas. Jenže pak přijde první telefonní hovor a po něm druhý a najednou je jasný, že tady nebudou hrát prim duchové, ale minulost volajících. The Call je tak ve výsledku hororem, při kterém se nebudete bát. Což je možná pro někoho výhoda, mě ten výsledek hodně mrzí. Škoda, škoda, průměrný snímek se dvěma hororovými legendami současnosti.

První polovinu filmu mě neuvěřitelně štvalo chování toho malýho génia. V okamžiku, kdy ale chlapec vzal do ruky brokovnici a milou panenku poslal do horoucích pekel, dostal film grády. Škoda, že to bylo až v posledních patnácti minutách. Viděla jsem lepší horory o panenkách, takže ve výsledku film hodnotím spíš jako průměrný.

Na začátku byla Brittany na facku a vlastně jsem jí její osud maličko přála. Ten její příšerný humor, o kterém si myslela, že je okouzlující... Brrr. Jenže pak se to zlomilo a na konci jsem jí fandila. Ne že by pak byla míň nepříjemná, to fakt ne. Jenže se ukázalo, že dokáže přehodnotit svoje chování, a scéna při posledním běhu, která posouvá film malinko jinam, mě dostala. Není to tak dobré jako Ženy v běhu, zejména humor je tu někdy hodně tlačený (ubrousek na odřená kolena), ale za povzbuzovače dávám jednu hvězdu navíc. Hlavně za Marthu, která mi přišla nejpřesvědčivější.

Propojení Wese Andresona a Francoise Truffauta (a jeho Americké noci) funguje naprosto skvěle. Baví mě Wesův humor, sedí mi jeho mluvený projev. Setkání s malou fanynkou bylo něco, co si budu ještě dlouho pamatovat. Anderson dokazuje, že i reklamy mohou být vkusné, vtipné a nevtíravé.