Kivis

Parádní balkánská jízda v podání dvojice Kusturica - Bregovič. Znát tuto burlesku byla na střední téměř povinnost stejně jako vidět nový díl Simpsonů nebo Přátel. Paradoxně to je Bregovič, jehož hudba mě dál provází životem, zatímco Kusturica se pro mě stal jen epizodní záležitostí. A při každém dalším shlédnutí ve mně jen sílí pocit, že zatímco hudba je v Černé kočce, bílém kocourovi dokonalá, na tom ostatním se sem tam nějaká muška objeví. Bregovič je zkrátka Pitbull (teriéééér), který si tenhle film urval tak trochu pro sebe. I tak je to ale vysoký nadprůměr s doslova "nesmrtelnými" postavami:o)

Nemám, co bych této gangsterce vytknul a stejně tak nemám, co bych na ní vyzdvihl. Zkrátka poctivě odvedené řemeslo. Ale jeden moment za zmínku přeci jen stojí. A to téměř závěrečná pasáž v domě na pláži. Ten kontrast barev dodává už v tolika filmech viděné scéně zcela zvláštní příchuť. Jo, tohle si společně s noční přestřelkou v dešti pamatuju z celé Road to Perdition nejlépe. Ale dvě skvělé scény nevykompenzují řadu zdlouhavějších a slabších míst. V neuvěřitelně nádherném obalu se ve skutečnosti skrývá jen lehce nadprůměrný příběh.

Ano, zhruba takto si představuju reality show na komerční TV. Svébytný vypravěč nás bere na výlet do míst, která návštěvníkům restaurací obyčejně zůstávají uzavřena. Ve většině pořadů tohoto žánru výrazně dominuje "show" nad "reality". Troufnu si říct, že u Ano, šéfe! je ta převaha jen lehká, možná je to v některých dílech dokonce i plichta. A toho si cením.

Za tento film bych pochválil v první řadě sám sebe. A to za perfektní načasování. Myslím, že kdyby mě do shlédnutí Batmana někdo donutil navzdory mé aktuální náladě, asi bych ho dokázal i docela dobře zkritizovat jako povrchní ničím extra nevybočující akční podívanou. Jenže já si ho pustil přesně ve chvíli, kdy jsem měl náladu na nějakou akční pohádku pro dospělé, v které je dobro a zlo celkem jasně a povrchně vymezené. Takže jsem byl u závěrečných titulků velice spokojený. Akorát jsem si říkal, jestli ten Nolan není tak trochu americký Hřebejk. Stejní herci hrají opět ty stejné role jako v jiných filmech. Pokřivenému Qui-Gon Jinnovi se tentokrát (naštěstí) jeho padavan trochu vymknul z rukou, Joey je stejně krásná a zásadová jako v Dawsonově světě, Michael Caine už ví, že Christian Bale má mnohem nadějnější budoucnost než Teslou poblázněný Hugh Jackman a i svému novému pánovi dokáže stejně dobře dodat "Prestige"... ale co, je to pohádka a bylo by asi divné, kdyby typický král hrál zlého černokněžníka a typická princezna zlou ježibabu. Až budu mít zase náladu na souboj dobra a zla, tak si s chutí pustím druhý díl.

Pohodová podívaná třeba na nedělní odpoledne. Příběh slabší, ale ta okolní atmosféra vonící benzínem zahřeje každého fanouška motorismu, a to já jsem. Proto trochu nadhodnocuji a zaokrouhluju na čtyři hvězdičky.

Po velmi nadějné první části, která hodně naznačila, ale nic moc neprozradila, přichází Epilog, v kterém se konečně dozvídáme, proč byl Jacques Mesrine (čtěte: Merin, jinak vás bude v noci strašit jeho duch:o)) označován médii jako Veřejný nepřítel č. 1 či jako muž tisíce tváří. Dvojka udržuje vysoký standart nastavený první půlkou příběhu. Příběhu, který ukazuje život největšího francouzského gangstera, aniž by ho přehnaně glorifikoval (což je moc dobře, protože ač byl chvílemi sympatický, pořád to byl vrah). Já jsem s tímto dvoudílným filmem naprosto spokojený a určitě se nebudu ostýchat si ho ještě někdy pustit. Co konkrétně mě tak nadchlo, popisuji v komentáři k prvnímu dílu.

Komedie v popisu až na posledním místě... to sedí. Rango by se dal navíc podle mě zařadit s čistým svědomím i do kategorií Akční / Krimi / Drama. V těch nejvypjatějších chvílích je ostatně film nejsilnější, v komických pasážích se naopak náš ještěří hrdina utápí v animáckém průměru. Měl bych radikální řešení, jak Ranga vyladit k dokonalosti. Byl by to pak ale prodělečný film. Zkrátil bych to o deset minut, vystřihl ty "humorné" honičky a udělal z toho čistokrevné akční drama. Je ale jasné, že by se na to pak rodiče s dětmi asi moc nehrnuli. Škoda, já bych si to sakra užil. Co z tohoto filmu musím vychválit až do nebes, je hudba. Ta je fenomenální a pro pasáž, kdy Rango cestuje na "druhou stranu" už ani ten správný superlativ nenacházím. Co se týká hudby, patří Rango rozhodně ke špičce mezi animáky. Až po filmu jsem zjistil, kdo hudbu složil a už se té kvalitě zas až tolik nedivím:o)

Pohádka o obrech - naprostá slabota. Pohádka docela pěkná, ale podle mě nevhodná pro zfilmování. Pohádka O kloboučku s pérkem sojčím je jednou z mých nejoblíbenějších a i v třetím Fimfáru jasně kraluje. Perfektní pohádka sama o sobě dostala i parádní podobu navíc s krásnými archivními záběry. Právě tato motoristická pohádka táhne celé třetí Fimfárum nahoru. Rozum a Štěstí se také docela povedly. Na to, jak je tento příběh už provařený se ho podařilo udělat zajímavě. Za jednotlivé příběhy tedy hodnocení Jak na Šumavě obři vyhynuli - **, O kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl syny - *****, *** a ½.

Kuky je sympaťák a děda a otec Svěrákovi moje oblíbená filmová rodina. Nejmladší z rodiny mě bohužel zatím příliš neoslnil, ale snad doroste. Kuky nabízí originální příběh s charakteristickým svěrákovským stylem humoru. Už jsem film viděl třikrát (pokud dobře počítám) a rozhodně se neokouká. Když Kukyho návrat člověk vidí v kině nebo na pořádné televizi, je to samozřejmě ještě o třídu lepší zážitek díky propracovaným detailům. Ale popravdě... některé detaily člověk nestihne docenit ani v kině. Jak jsou například propracovaná všechna vozidla, jsem mohl obdivovat až na Kukyho výstavě v Olomouci, kterou jsem si pro úspěch ještě zopakoval v Brně. Zpět k filmu - Poněkud zvláštní dabing Zdeňka Svěráka ze začátku působí silně nepřirozeně, ale po pár minutách má člověk pocit, že přesně takhle suše musí Hergot mluvit. Kromě poctivě odvedených řemesel (od režie, přes kameru, animaci, dabing, hudbu... no musel bych asi vyjmenovat všechna filmařská řemesla) na Kukym oceňuji také závěr. Ten je v rámci žánru nadstandardně silný a originální... i když v rámci "Svěrákovek" je vlastně klasicky hořkosladce melancholický.

Pár týdnů po shlédnutí Nejrychlejšího jsem se dostal i k tomu, abych si po mnoha letech připomněl i tento starší dokument ze světa MotoGP. Zjistil jsem, že to opravdu není nostalgií, ale kvalitou, proč V zajetí rychlosti hodnotím jako mnohem povedenější. V tomto dokumentu je víc zajímavých informací, víc emocí a podvědomě mám pocit, že i lepší hudba a střih. Navíc jako bonus dalších cca 90 výživných minut. Obsah dokumentu jsem si po těch letech do puntíku nepamatoval, takže jsem byl dost překvapený, že jsou tu celé pasáže (čistého času asi pět minut), které po osmi letech převzal i Nejrychlejší. I to je svým způsobem důkaz, že Faster je vydařený kousek. Táhne ho mimo jiné silné téma rivality Rossiho a Biaggiho a ti dva nemají problém se ke svým vzájemným nesympatiím přiznat. I během natáčení Nejrychlejšího mohli autoři pracovat s tématem rivality, ale vůbec toho nevyužili a pokud tam nějaký náznak byl, jezdci si zachovali svoji profesionální masku a odpovídali, jak je to mediální poradci a manažeři naučili. V zajetí rychlosti je tedy jednoznačně hlubším pohledem do světa nejrychlejších motorek na světě.