Kivis

Kvalitně udělaný dokument a solidní pohled do zákulisí těch nejvyrýsovanějších svalů světa. Yudin tu ukazuje, že co kulturista, to úplně jiný příběh, přístup, motivace. Na to, že ve výsledku vypadají všichni ti kluci dost podobně, tak za tím výsledkem stojí různé cesty. Já bych byl osobně raději, kdyby tam místo nějakých šesti, sedmi týpků byli třeba jen tři, čtyři a šlo se víc na dřeň, ale to je spíš záležitost osobního očekávání a věřím, že řada diváků ocení spíš Yudinův přístup, který nabízí větší pestrost, ale menší hloubku. A ještě připomínka k hudbě - není jí tu mnoho, ale úvodní i závěrečný song jsou parádní. Časem možná mrknu znovu a třeba nakonec zaokrouhlím nahoru.

Lehce nadprůměrné fantasy, které téměř ničím nepřekvapí, vizuálně splňuje standart, který od takového filmu očekávám, herecky téměř nikdo nevyčnívá... a právě kvůli těm dvěma "téměř" nakonec zaokrouhluji nahoru. Překvapivý, nezapomenutelný a herecky vynikající je totiž kapitán "buznička" Robert De Niro. Ten mě opravdu dostal a pobavil.

Kiefer Sutherland válí, Kirsten Dunst taky kvalita, parádní kamera, ale dál... co to jako má být? Pro jistotu jsem se podíval dvakrát, jestli mi někde neunikla nějaká zásadní záležitost, kvůli níž bych měl začít film považovat za kultovní, ale bohužel. Nebýt konce světa, je to obyčejný slepenec - spletenec rodinných a milostných vztahů, kde mi smysl jednání jednotlivých postav po většinu času docela uniká. Nebýt této vztahově dramatické linie, je to jen obyčejné sci-fi o konci světa bez nějakého silnějšího zážitku. Zkrátka bum a je konec. To víme všichni už od přeexponovaného začátku. Závěr se snaží být střízlivě civilní a uvěřitelný a zároveň hollywoodsky dramatický a dojímající, ale to se zkrátka jen tak skloubit nedá a celé to vyznívá dost do ztracena. Emoce se nedostavují, běhající mráz po zádech se nedostavuje, doznívání pocitů či přemítání o směřování lidsta během závěrečných titulků se nedostavuje. Bída, bída, bída. Jeden z nejslabších filmů o srážce Země s jiným tělesem. Armageddon, Drtivý dopad a snad i od ničeho k ničemu chodící Já, legenda jsou sice všechno akční hollywoodské trháky z trochu jiného ranku, ale aspoň dupou na emoce. Mulholland Drive, Věčný svit neposkrvněné mysli jsou podobně jako Melancholia "tak trochu divné filmy", ale v člověku zůstávají ještě dlouho po promítání. U Mulhollandu jsem měl okamžitě chuť pustit si film znovu a pátrat po tom, "co to jako má být" a jaké všechny možné pro postmodernu typické odkazy mi ještě unikly. Melancholia ve mně toto nutkání nevyvolává. Může si odkazovat na Hitlera, severské mýty, konzumnost a povrchnost současnosti a já nevím ještě na co, ale když samotný film stojí za starou belu, je to celkem bezpředmětné. Melancholia jakoby se snažila být jakýmsi mixem těchto dvou filmových stylů - Armageddon + Mulholland Drive, ale bohužel celé to končí nezajímavou podívanou. Teď jsem rád, že jsem na to nestihl jít do kina.

Typický český film o naší socialistické historii z lehce netypického prostředí. Odposlechy, nátlak na podepsání spolupráce, strach z STB, touha po emigraci, "záškodnická" činnost... klasický mix prezentovaný v českých filmech asi už stokrát. Škoda, že to nejde mnohem víc po té sportovně-dopingové linii, která má obrovský potenciál. Takhle je to, jako když sednete do nového nablýskaného auta, ale za chvíli zjistíte, že motor a interiér pocházejí z deset let staré verze a jediné, co se změnilo, je ten plechový obal... ale ve výsledku není na škodu si připomínat, jak krásně tu bylo za těch "zlatých komunistů", byť co si budemem povídat - při vytažení určitých aspektů se stejně kritický film s černobílým (systém vs. jedinec) vyzněním dá natočit i o době dnešní.

Čekal jsem silné drama, ale celý příběh je pojatý velmi střízlivě. Není to žádný Hollywood, žádné kýčovité mačkání emocí, což bych jindy asi i ocenil, ale přeci jen alespoň špetku silnějšího prožitku bych u dramatu z hor ocenil. Nanga Parbat je na můj vkus až přespříliš chladný film.

Naprosto neuvěřitelné. V tom filmu se ale absolutně nic neděje. Ne, děj není nezajímavý. Opravdu tam žádný děj není! Kdybych šel do kabaretu, při sklence vína si povídal s přáteli a na pódiu se jako pozadí odehrávalo tohle, tak budiž. To bych si představit dokázal. Ale jako celovečerní film!?!?! Bojoval jsem ze všech sil a nakonec usnul až pět minut před koncem. Když jsem si to přetočil, abych se podíval, jestli to aspoň nějak dopadlo, dočkal jsem se dalšího překvapení. Ono to nijak nedopadlo. Sorry za vyzrazení konce, ale ono to opravdu vlastně žádný konec nemá. Jako kdybyste si řekli "Tady v tom kabaretu už jsme toho viděli dost, jdem zas o dům dál." De Funés solidní, v některých skečích se člověk i pousmál. Krampolův dabing opět příšerně uhuhlaný. Když to chtěj dělat alá Filipovský, mají pozvat nějakého imitátora a nebo se na to vykašlat (, i když je to smutné) a jet si dabing podle sebe. Lábus to tak udělal a byl docela poslouchatelný, byť se samozřejmě klasice vyrovnat nemohl. Už jsem si říkal, že to přepnu do originálu, ale nakonec jsem to neudělal. De Funés v tomto filmu totiž skoro vůbec nemluví. Jedna hvězdička za historickou hodnotu a za to, že díky filmu můžeme Funése vidět v roli, v níž se na divadelních prknech proslavil.

Nestárnoucí kvalita. Hodnocení by se z drtivé většiny podobalo mému komentáři k Cestě do hlubin študákovy duše, takže se nebudu opakovat. Tady jdu s hodnocením o něco níž, protože na některých pasážích byl zub času přece jen znát poněkud výrazněji (závěrečná scéna, atletické závody), zatímco Cestě do hlubin zkrátka není co vytknout.

Iñárritu v "Jednadvaceti gramech" téměř drží laťku nastavenou svojí prvotinou Amores Perros. Kvalitní příběh se zajímavou kamerou a vkusně rozházenou časovou osou, k tomu navrch perfektní výběr herců a skvělý filmový zážitek je na světě. Film se neokouká ani po více shlédnutích. Bohužel už tu je náznak vykrádání sebe sama, které režisér bohužel později dovede k naprosté dokonalosti ve filmu Babel. Ale tady ještě drží na uzdě sebe i stopáž. Rád se za pár let mrknu znova.

Nevzpomínám si, kdy jsem Toy Story 2 viděl poprvé, ale vzhledem k nevýraznému pocitu z jedničky to určitě bylo pěkných pár let po premiéře. Odhadem jsem mohl být tak o sedm let starší než u jedničky, takže mi táhlo na plnoletost... a paradoxně si mě dvojka získala podstatně víc než v dětství viděný první díl. Asi jsem už dokázal docenit mnohem víc vtípků a odkazů určených spíše pro rodiče než pro malé děti. A zásluhu na silnějším zážitku určitě nesou i nové postavy a větší prostor pro postavy vedlejší. V jedničce se vše točilo kolem Buzze a Woodyho a to nejsou úplně moji favorité. Mám zkrátka pocit, že Rex, Slinky a Prasátko jsou mi poněkud bližší. No a pan Brambůrek (konečně se svou láskou) se díky dvojce zařadil po bok mých nejoblíbenějších animovaných postav - Ijáčka a Droopyho. Scénky u titulků vždycky ocením a ty z Toy Story 2 patří k těm nejlepším... a happy end v podání druhého Buzze a Zerga je opravdu "dojemný":oD

Film jsem viděl poprvé jako čerstvou novinku na VHS, když mně bylo nějakých deset let. Tenkrát se mi líbil, ale rozhodně mě nijak nepobláznil. Žádná postavička mě nechytla za srdce natolik, že bych ji chtěl mít doma a ani mě nepopadla touha koukat na Toy Story pořád dokola a dokola. Vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že se z této série postupně stane moje animovaná srdcovka. Při opětovném promítání zjišťuji, že tenhle film je opravdu rodinný a je v něm spousta fórů, kterých jsem si v deseti letech možná ani nevšiml. Teď bych film možná hodnotil i slabšími čtyřmi hvězdičkami, ale asi tu navždy nechám ty tři, které vystihují můj prvotní nevýrazný dojem z dětství, protože pro děti by Toy Story mělo být především.