Kivis

Docela dobrý film. A to je asi tak vše, co se k tomu dá říct. Nijak zvlášť mě nevzal, nic víc ve mě nezanechal. Zakončení asi mělo být překvapivé a strhující, ale mně přišlo spíš povrchní.

Hodnocení jde především na vrub "dramaturga večera". Kdyby ten film pustil tak o dvě hodiny později, asi by bylo hodnocení vyšší. Ale jedno kolečko, byť s kvalitním materiálem, je prostě na takový film málo.

Dvojka už sice nemá takový šmrnc jako první díl, humoru ale obsahuje pořád dost a dost. Pamatuju si, že poprvé jsem ji viděl v letňáku a už tehdy jsem si říkal, že i když šla úroveň mírně dolů, rozhodně se nejedná o mlácení prázdné slámy. Jednička je ale kousek, který snesu klidně jednou ročně a na některé scénky, které jsem viděl už asi 50x (protože na VHSce jsme to na začátku milénia sjížděli tak jednou týdně) se vyloženě těším. Právě tohle dvojka postrádá. Myslím, že jsem ji teď, 13 let po premiéře, viděl tak počtvrté popáté.

Warrior je tak neuvěřitelně šablonovitý... a přesto je mi to úplně šumák. Šlape totiž na jedničku. A to mě bitky v oktagonu nikdy moc neoslovily. Když už nějaký ring, tak boxerský. Ale neuvědomuju si, že by mě některý boxerský film nadchnul natolik jako Warrior. Podobně silný zážitek mi přinesl třeba Wrestler, ale to byl zážitek trochu jiného typu. Tady je to klasická šablonovitá cesta dvou outsiderů (jednoho především v rámci života, druhého v rámci MMA) k vrcholu, slávě a penězům. Skvělé herecké obsazení, scénář, režie, hudba, střih,... Určitě pomohlo i to, že byl každý detail konzultován s profíky, takže by Warriora měli docenit i nároční fanoušci tohoto sportu. Ať žijí osvědčené scénaristické šablony! Když se nepodcení žádný detail, fungují.

Když chcete na sto minut vypnout hlavu, nepřemýšlet, zalézt pod deku a dát si kakao, dvě decky bílého nebo lahváče, klidně si Yes Mana pusťte. Příběh předvídatelnější než výsledek zápasu Barcelony s Adamovem, humor rafinovaný jako průpovídky Pavla "Čapouna" Čapka. Několikrát už ta klišovitost ale byla za hranou. Prosil jsem nahlas autory: "Ne prosím, už dost! Nekažte to zbytečně. Zkraťte to. Proč jste to tam dávali? To už stačí..." Ne že by bez těch momentů bylo hodnocení vyšší, ale občas už si Yes Man zahrával s hodnocením nižším.

Některé dějové linie velmi dlouho působí zbytečně. A ony svým způsobem zbytečné i jsou. Kdyby se film soustředil víc na příběh černého pianisty, byla by to více strhující podívaná. Ale musí mít každý film strhující tempo? Ono to do sebe totiž po těch dvou a půl hodinách, které se občas vlečou, všechno zapadne. Forman se nesoustředil jen na jedno silné téma, ale dalšími dějovými linkami vykreslil společnost dané doby. Třeba příběh bílého malíře působí dlouho docela zbytečně. Ale nakonec dá divákovi přidanou hodnotu. Kam to z ulice dotáhl bílý malíř a kam černý pianista? Ragtime občas nudí, ale nakonec si diváka omotá kolem prstu. Jak silný to byl zážitek, jsem si uvědomil až při titulcích, když se mě přítelkyně, která přišla pět minut před koncem, zeptala, o čem ten film byl. Nedokázal jsem hned odpovědět. Ne, že bych nevěděl, ale nějak jsem nemohl mluvit. Potřeboval jsem to v sobě přežvýkat. Ten film byl o tom, co nejvíc nenávidím. O křivdě a nespravedlnosti. A jako omáčka k tomu ještě řada dalších témat ve vedlejších dějových linkách. A ten závěr... hlavní hrdina na sebe chce strhnout pozornost veřejnosti, ale stačí pár dní, noviny už plní jiné zprávy a po jeho příběhu neštěkne ani pes. Skvělý detail. I tak si pořád myslím, že sestříhání o pár minut by Ragtimu prospělo. Nakonec tedy dávám čtyři hvězdy, ale jedny z těch nejsilnějších. Možná některé nenápadné detaily v těch pro mě přebytečných pasážích ještě docením až při dalším zhlédnutí a pak tam pošlu i tu pátou hvězdu.

Phil Marlow mě sejmul tak, že jsem jej naprosto zapomněl ohodnotit a zařadit do filmotéky. A to už ho mám tak od roku 2010 a viděl jsem ho minimálně pětkrát. Stal se pro mě klasikou plnou hlášek a povedených skečů. Dobře, vděčí za to z velké míry předloze (, kterou jsem stále nečetl, protože je v knižní podobě téměř nesehnatelná a na monitoru mě čtení nebere), ale to nemění nic na tom, že je to pro mě podobná kultovka jako třeba Pelíšky, byť z úplně jiného sektoru filmové zábavy.

Známé spojení "poctivá filmařina, ale nic víc" se u tohoto filmu určitě nedá použít. Orel Eddie je přesný opak. Herecké výkony, scénář, kamera, hudba a všechno další je spíš šedý průměr. Jenomže příběh Orla Eddieho je natolik bláznivý a skoro až neuvěřitelný, že film docela baví, i když působí trochu odbytě. Slabé čtyři.

Gratulanti představují z velké části klasické panoptikum českých estrád, přesto řada scének nepostrádá humor takové úrovně, že se člověk pousměje i nahlas. Spejbl a Hurvínek holt dokáží výkon každého svého kolegy pozvednout alespoň o půl stupínku výše. Samozřejmě, že za sebou mají desítky lepších představení a možná i stovky zábavnějších skečů, ale i tak to byla důstojně veselá oslava jubilea.

Jako milovníka zimy mě hned začátek filmu zavede na Hoth. Totální nadšení. A ve stejném duchu se nese celá "pětka". Dějově, efekty, hudebně ještě silnější než její předchůdce. A pak na scénu nastoupí Mr. Yoda. Moje nejoblíbenější postava až do dnešních dní. Pecka!