Kivis

Už jsem asi jako každý měl tu čest s pixarovskými animáky, u kterých jsem se smál, až se za břicho popadal, u kterých jsem bulel jako želva, které mě dostaly něčím naprosto nečekaným, které ve mně doznívaly ještě pár dní, které se pro mě staly evergreenem... Duše nespadá ani do jedné z těchto kategorií. Přesto mě dostala. A to svou "jinakostí". Přijít s něčím novým v tomto žánru už je vážně kumšt a tady se to povedlo. Jak technickým zpracováním, tak námětem. Bavil mě i styl humoru založený hodně na takových lehkých, občas sotva postřehnutelných narážkách na kdeco. Nechal jsem se tou jinakostí tak unést, až jsem začal očekávat, že by i rozuzlení mohlo být jiné, netradiční pro tento žánr. No, v tomto ohledu zůstali tvůrci bohužel konzervativní. A i když i tomu závěrečnému řešení nechyběl další vydařený vtípek, u kterého se musíte uculovat, je to pro mě taková malinká kaňka na celkovém i tak silném zážitku.

Nejvíce bodů míří k tvůrcům za volbu ústřední postavy. Že se rozhodli nevyprávět příběh z pohledu Hanče ani Vrbaty, ale Emericha Ratha. O něm jsem v životě neslyšel, přitom je to další z bohužel mnoha případů, kdy politické okolnosti vytlačí úspěšné a poctivé lidi na okraj společnosti. Jinak mi ale film nepřinesl tolik emocí jako jiná životopisná sportovní dramata. Čím to? Myslím, že od každého trochu. Casting, herecké výkony, scénář, hudba, režie. Nic z toho nebyl propadák, ale ani nic oslnivého. Nejvíc mně asi neseděla právě ústřední dvojice Adamczyk-Kaiser. Každý zahrál dobře, ale nějak jsem se nedovedl naladit na to, že je to jedna a táž osoba.

Atmosféra, spád a na závěr výborné a docela překvapivé vypointování. Jeden z pokladů jihoamerické kinematografie. Připomněl jsem si ho po asi 15 letech a pořád to vše funguje.