strougy

d) Psychoanalytikové. Mluvíme-li o vztahu člověka k užitným statkům a penězům a o tom, že se o ně zvlášť zajímá určitý typ člověka, musíme se ještě zmínit o specifických názorech psychoanalytiků na to, které činitele by tento typ měly formovat.

Zájem o peníze a vlastnictví vzniká, podle některých z nich, jako zástupný zájem o vlastní exkrementy. Ty jsou první produkt dítěte, jeho první vlastnictví. Další vztah dítěte ke jmění se utváří podle vzoru jeho raného vztahu k tomuto produktu. Všechny reakce na vlastnění, držení nečeho a vydávání mají iracionální charakter, podmíněný ranou výchovou. "Análně-erotický" typ, který je zvlášť zaujat svými exkrementy, je typem, který je později finančně (!) aktivní. Snadněji se rozloučí s papírovými penězi (což má opět pramenit v dětství) než s kovovými. Střední třídy s jejich finanční explozí se mohly náležitě rozvinout teprve tehdy, když se do oběhu dostaly papírové peníze, s nimiž se lépe manipulovalo, mimo jiné právě proto, že tolik nelákaly k hromadění. Se zaujetím pro vlastnické záležitosti je spojena celá řada dalších vlastností, jako je pořádek, metodičnost, tvrdohlavost, čistota, již vzpomínaná tendence k hromadění, tendence ke kontrole druhých, tendence k propagování idejí. Podle psychoanalytiků by se tedy dalo říci, že v sociálních podmínkách, v nichž se měšťanstvo dostávalo k moci, byly oceňovány "análně-erotické" typy, a proto se také v tomto období dostávaly do popředí.

Maria Ossowska, Měšťanská morálka

20. Whiteout

19. Anywhere Season One

18. Saga 01 - 08

17. Pinocchio

16. Marvel 1985

15. The Coldest City

14. The Death of Groo the Wanderer

13. Comptine d'Halloween

12. Daredevil vol2 01-110

11. Petit Pere Noël 01-03

10. Severed

9. Stumptown vol1

8. Fatale 01-10

7. Punisher MAX

6. Docteur Mystère

5. Gotham Central

4. Ne touchez á rien

3. Peter Panzerfaust 01-07

2. Bordel des muses 01-02

1. How to Understand Israel in 60 Days or Less

"Vidíš Baltazare děvčata mají za ušima. Jsou vysoko nad průměrem. Vím, že není zrovna vhodná doba, abych tohle téma vytahoval, ale na vojně jsem to docela podělal. V životě jsem nedokázal zorganizovat zteč. Říkal jsem klukům. Mluví k vám váš kapitán, slyšíte mě chlapi, ti sráči číhají za kopcem, ukážem jim, zač je toho loket, palte to do nich z moždířů a smeťte je z povrchu země. A vskutku jsem zahájil palbu abych těm za kopcem dal co proto. Když jsem si je takhle předem naklepal, dal jsem klukům rozkaz, aby je vzali útokem. Abych šel dobrým příkladem, vybavil jsem se na pochod tou sprškou granátů deštníkem. Mužstvu se to pranic nelíbilo. Mysleli si, že se na ně vytahuju. Ale nepřítele pohled na mne, jak jsem k němu kráčel se vztyčeným deštníkem s rukojetí z hadí kůže, tolik ochromil, že palbu zastavil. Potud je vše v pořádku. Smutné bylo, že jsem zaútočil na naše vlastní lidi. Já byl pro naše válečné síly naprostá prohra. Jakmile se mě zbavili, začali vítězit jak splašení. Ale důvěrně ti řeknu, že jsem se snažil být dobrým vojákem. I dnes, když ve Whitehallu míjím vojenskou přehlídku, kapela hraje a pod nohama křupe štěrk, ty zvuky udeří na správnou strunu a mně okamžitě stoupne. Tím nechci říct, že loajalita se nedá vyjádřit i jinak. Ale tenhle drobný signál, tento ryzí pozdrav. Můj privátní stožárek. Jež se tyčí a pocukává. Mi odvždycky dává pocit, že v bobtnající nádheře toho srdcem procítěného pozdravení je obsažena má láska k pluku i má loajalita k monarchovi. Děvčata, počkejte na svého kapitána. Náš děsuplný výlet nekončí. Dokud nebudeme bezpečně uvnitř."

J.P.Donleavy, Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B.

Jindy Odonicz upadal do excentického šílenství a pochyboval o existenci čehokoli kromě sebe. To jenom on neustále myslí, on, dr. Tomáš Odonicz, a všechno, na co pohlédne a co vnímá, je jenom výtvorem jeho kontemplace. Cha, cha, cha! Skvělé! Svět jako ztuhlý produkt individuálního myšlení, svět jako krystalizace myšlenkového kvasu něčí šílené představivosti...!

Okamžik, ve kterém poprvé dospěl k tomuto závěru, na něj měl osudový vliv. Odonicz se najednou s pocitem neuvěřitelného strachu začal cítit hrozně osamocený.

"A co když tam za rohem skutečně nic není? Kdo mi zaručí, že kromě takzvané skutečnosti vůbec něco existuje? Kromě té skutečnosti, jejímž tvůrcem jsem pravděpodobně já sám? Dokud v ní spočívám ponořený až po krk, dokud mi stačí - všechno je jakžtakž v pořádku. Jenomže kdybych jednoho dne zatoužil vyklonit se z bezpečného prostředí a pohlédnout za jeho hranice?"

Vtom jím projel ostrý chlad až do morku kostí studenou, polární atmosférou věčné noci. P'řed rozšířenou panenkou se objevil přízrak, z něhož tuhla krev v žilách, přízrak prázdna bez dna a bez konce...

Sám, úplně sám se svou myšlenkou sebe-druhý...

Stefan Grabiński, Pohled

V té době jsme ani Borges, ani já nevěděli, že Kiplingův svázaný vzkaz nebyl vymyšlený. Podle Ignace J. Gelba (The History of Writing (Dějiny psaní, Chicago 1952)) ve východním Turkestánu poslala mladá žena svému milenci vzkaz sestávající z hrudky čaje, listu trávy, červeného ovoce, sušené meruňky, kousku uhlí, květiny, kousku cukru, oblázku, sokolího pera a ořechu. Vzkaz zněl:"Už nemůžu pít čaj, jsem bez tebe bledá jako tráva, červenám se, když na tebe myslím, srdce mi hoří jako uhlí, jsi krásný jako květina a sladký jako cukr, ale copak máš srdce z kamene? Kdybych měla křídla, přiletěla bych k tobě, jsem tvá jako ořech, který držíš v ruce."

Alberto Manguel, Dějiny čtení 

Frajer, že jo :-)

Předtím jsem řekl, že XVIII.století se vyznačovalo velice výraznou nadvládou toho, co bylo evropsky obecné, nad tím, co bylo v každém národu-lidu odlišné. Naproti tomu XIX.století bylo, jak známo, stoletím národností. Každý národ v něm s maximální intenzitou pociťuje svou národní podobu, a to do té míry, že toto vědomí funkcionalizuje ve formě, která byla nazvána "nacionalismem". "Ismus" vždycky ohlašuje přemrštěnost a v tomto případě přemrštěnost spočívala v tom, že příslušný národ se nespokojoval s tím, že jím je, ale usiloval o maximální expanzi sebe sama, a v mnoha případech se pokoušel ovládnout ostatní. Tento výbojný nacionalismus, tento nacionalismus "navenek", vedl k velkým válečným nebo diplomatickým střetům mezi jedněmi a druhými, v nichž se probudila vzájemná nenávist a fóbie. Je však zajímavé poznamenat, že tyto nenávisti a fóbie měly svůj původ ve věcech konkrétních a určitých. Nezapomínejme, že je to doba boje o kolonie nebo boje o trhy. Konkrétní povaha těchto zápasů však nebránila, aby se zápasící národy nectily, a dokonce se kvůli osobitým vlastnostem vzájemně neobdivovaly. Například byl veden boj proti Angličanovi, nicméně ten byl zároveň předmětem obdivu.

Nacionalismus navenek skončil dvěma posledními velkými válkami, avšak vystřídala ho jiná vrcholně podivná forma nacionalismu, jíž trpíme v současnosti a kterou jsem, byť je tak zjevná, neviděl nikým zpozorovánu ani popsánu. Žádný evropský národ dnes neusiluje o expanzi a nadvládu, a přesto jeho niterný postoj vůči jiným národům je zápornější než kdykoli předtím. Každý z nich žije jakoby uzavřen do sebe. Samy záležitosti, které z nezbytnosti situace je nucen vykonávat ve spojení s ostatními, zůstávají pro něho cizí a vně jeho opravdových pocitů. Nikdo by neočekával tak podivný jev. Dnes každý národ chce žít svým vlastním a osobitým způsobem a cítí antipatii k způsobu života ostatních. Lituji, že to musím konstatovat, ale považuji to za svou povinnost, protože jsem neviděl, že by to někdo formuloval. Dnes žádný národ neobdivuje jiný národ, naopak, všechno osobité na jiném národu ho dráždí, počínaje způsobem, jak se pohybuje, až po způsob, jak píše a myslí. Znamená to, že "nacionalismus navenek" se proměnil v překvapivý "nacionalismus zevnitř" anebo vyjádřeno lépe francouzským slovem, v nacionalismus rentré.

José Ortega y Gasset, Evropa a idea Národa

"Vzpomínky, pravda?" řekl jsem," ano, už samo vzpomínání je smutné, natož pak jeho předmět! Nedejte se unášet takovými věcmi, to není nic pro vás a nic pro mne. Tím člověk jen oslabuje - to je nad slunce jasné - svou přítomnou pozici, aniž posílil dřívější, nehledě k tomu, že ta dřívější už žádné posílení nepotřebuje.

....

Tu jsem si řekl:" Proč jdeš s tímhle člověkem? Necítíš k němu lásku ani nenávist, neboť jeho štěstí spočívá pouze v jednom děvčeti a přitom ani není jisté, jestli nosí bílé šaty. Takže je ti tenhle člověk lhostejný - opakuj to - lhostejný."

....

"Nevím," zvolal jsem nezvučně," já nevím. Jestli nikdo nepřijde, tak prostě nikdo nepřijde. Nikomu jsem nic zlého neudělal a nikdo nic zlého neudělal mně, ale nikdo mi nechce pomoci, vůbec nikdo. Ale přece jen tomu tak není. Až na to, že mi nikdo nepomůže - jinak by to bylo docela pěkné, samí nikdové, docela rád (co vy na to?) bych si vyšel na výlet ve společnosti samých nikdů. Ovšemže do hor, kam jinam? Jak se ti nikdové na sebe tlačí, ta spousta paží natahujících se jedna přes druhou nebo zavěšených do sebe, ta spousta nohou na krůček od sebe vzdálených! Rozumí se, že všichni jsou ve fraku. Jdeme si jen tak, znamenitý vítr profukuje štěrbinami mezi námi a našimi údy. Hrdla se na horách uvolní. Je to div, že nezpíváme."

....

"Vůbec mi neimponujete," řekla," všechno, co říkáte, je nudné a nesrozumitelné, ale proto to ještě není pravdivé. Myslím totiž, pane, - proč mi pořád říkáte milá slečno? - myslím, že vy se jen proto nezaobíráte pravdou, protože je namáhavá."

....

"Panebože, jak prospěšné musí teprve být, když se přemýšlející poučí od opilého!"

....

Tu opilec zvedl obočí, až se to mezi ním a očima zalesklo, a jal se přerývaně vysvětlovat:" To je totiž tak - chce se mi spát totiž, proto půjdu spát -. Mám totiž na Václavském náměstí švagra - tam jdu, protože tam bydlím, protože tam mám postel - tak teď jdi. - Nevím totiž jenom, jak se jmenuje a kde bydlí - snad jsem to zapomněl - ale to nevadí, protože já ani nevím, jestli vůbec nějakého švagra mám-. Teď jdu totiž -. Myslíte, že ho najdu?"

....

Tu se ke mně obrátil a upřel svůj tlustý obličej o nízké opěradlo lavičky:" Víte, celkem vzato mám ještě čas, pořád ještě mohu tu počínající lásku okamžitě ukončit nějakou hanebností nebo nevěrou nebo tím, že odcestuji do nějaké vzdálené země. Neboť jsem opravdu na pochybách, jestli se mám oddat tomuto vzrušení. Tu není nic jistého, nikdo nemůže s jistotou říci, jaký to bude mít směr a trvání. Jdu-li večer do vinárny s úmyslem opít se, pak vím, že tenhle večer budu opilý, ale v tomhle případě! Za týden se chceme vydat s jednou spřátelenou rodinou na výlet, nerozbouří to srdce na čtrnáct dní? Polibky tohoto večera budí ve mně ospalost, aby získaly prostor pro bezuzdné sny. Vzdoruji tomu a podniknu noční procházku, tu to přijde, nevycházím ze vzrušení, tváře mi stydnou a žhavnou jako od nárazů větru, v kapse se ustavičně musím dotýkat růžové stužky, mám o sebe nejhorší obavy, ale nedokážu jich uposlechnout a snáším dokonce vás, pane, ačkoli jindy bych se s vámi nikdy tak dlouho nebavil."

Franz Kafka, Popis jednoho zápasu

"Dospěješ do stádia, že skloníš hlavu tak moc, že ti upadne i s nosem - tomu se říká smrt. Uprostřed Mizerného dne dospěješ k topornému běsnění a osamělému kramaření v bodavě zářících okolnostech omletých odbíjením hodin - tomu se říká Civilizace. Budeš si proplétat nohy v napjaté otupělosti deseti tisíc večerů mezi lidmi v obýváku, v něčím bejváku - tomu se říká, eh, společenský život. Začneš být strnulý od skrytých paralytických myšlenek a mizerných židlí - tomu se říká Samota. Budeš se pomalu plazit po zemi v den svojí smrti a s nožem tě bude pronásledovat Ruský medvěd z karikatury v úvodníku, který ti ve svém medvědím objetí vrazí dýku do narudle krvavých zad, abys pak zazářil v bledém sibiřském slunci - tomu se říká noční můry. Pohlédneš do zdi čiré smyslnosti a budeš blábolit ve snaze se vyslovit - tomu se říká Láska. Kůže na hlavě ti sleze z kosti, takže ti uraženě rozklepaná spodní čelist prosvitne v buldočím odhodlání - jinými slovy, budeš po ránu slintat blahem nad vejcem do skla - tomu se říká stáří a jsou na to příspěvky. Vzato kolem a kolem, vyšvihneš se ke slunci a vrhneš svoje bídné kosti bez milosti do obrovské dřiny a ohromných kouřících dlabanců a vyplivneš pecky, palčivé noci chlípných lásek pod uprášenými měsíci, večerní opar ospalého prachu, trávu, sníh, krystal, lajnu - tomu se říká Dospělost - ale už nikdy nebudeš tak šťastný jako teď, když ve své nesmrtelné klukovské noci nevinně zachumlaný hltáš knížky."

Jack Kerouac, Doktor Sax

A on se na mě podívá, celý odulý a vysílený, a řekne: "Protože se bojím. Bojím se..." Bojí se, že až bude umírat, bude volán k zodpovědnosti za všechny ty klamné začátky a polovičaté pokusy, že bude muset stát ve frontě s kalhotami u kotníků a ukazovat světu, že je jen dalším učebnicovým příkladem profesionálního ztroskotance se všemi známkami hazardního hráče, zlodějíčka, podvodníčka, podrazáčka, nikdo... Není nic, co by měl ještě pod kontrolou... chci říct, ne že by byl pod kontrolou on... Ne že by on byl obětí... Je tu prostě něco, že nejspíš neumí ovládnout to, co chce ovládnout jeho... Něco, co ovládá omyly, deziluze a šílenství, a stejně jako závislost na adrenalinu jej nutí překračovat onu tenkou hranici, která se táhne mezi realitou a šílenstvím... bezpečným a zranitelným, správným a špatným. Ale dost už! Každý idiot může plivnout ďáblovi do očí, ale málokdo má takovou odvahu padnout na všechny čtyři a tu pekelnou díru vylízat. Křičí na mě, že mu asi nerozumím. Možná že ne. Jak by mu taky mohl někdo rozumět? Je to klasický případ správného chlapa na špatném místě ve špatnou dobu.

Lydia Lunch, Budu dělat za drogy

Bone alias v českém překladu Kůstek

Mix Pána prstenů a animovaných filmů od Pixaru – tak by se dal popsat legendární fantasy epos Kůstek. Zavede vás do světa, který je plný prapodivných bytostí – věčně hladových krysáků, bojových včel, obřích rudých draků (s doutníkem) a agresivních babiček. Do světa krásného i nebezpečného.

:-)

Iňaki Echavarne, bar Giardinetto, ulice Granada del Penedés, Barcelona, červenec 1994. Nějakou dobu doprovází Dílo kritika, pak se Kritika vytratí a doprovázejí je Čtenáři. Cesta může být dlouhá nebo krátká. Pak Čtenáři jeden po druhém vymřou a Dílo dál pokračuje samo, i když se k jeho dráze postupně přidávají další Čtenáři a další Kritika. Potom Kritika zase zemře a Čtenáři opět vyhynou a Dílo ve stopách kostí pokračuje na cestě k samotě. Přiblížit se k dílu, plout v jeho brázdě je jednoznačným znamením jeho smrti, přesto se k němu neúnavně a nelítostně blíží další Kritika a další Čtenáři a čas a rychlost je pohlcují. Nakonec cestuje Dílo v nesmírnosti nevyléčitelně samo. A jednoho dne dílo zemře, jako umírají všechny věci, jako vyhasne Slunce a zmizí Země, sluneční systém a galaxie i nejzasutější vzpomínka na lidi. Všechno, co začíná jako komedie, končí jako tragédie.

Roberto Bolaňo, Divocí detektivové

Pomysleme ale i na to, jakým dílem je mužská prdel! Na ženské boky, zadek, lůno, ať to nazveme jakkoliv, není třeba plýtvat slovy. Fujtajbl! Ženská prdel je prostě krásná. Ne proto, že je krásná tak jako tak. Jen tak by ani ženská prdel nebyla krásná. I to víme dobře. Ženská prdel je krásná, i když je jinak ošklivá. I když je rozložitá, plochá, sudovitá nebo vyzáblá, i když se na ní pošklebují uhry, vředy, nežity, ďolíčky po neštovicích nebo bradavice. Fujtajbl! Aby nebe osleplo! O ženské prdeli nejde říci, že je ošklivá, protože na ní žena nejen sedí, nejen se jí vyprazdňuje, pšouká a pouští na svobodu plyny, ale také s ní vrtí, pohupuje a tančí! Ženská zadnice nepatří jen ženě! Aby nebe osleplo! Ne, ať neslepne. Krásné je to, co může patřit i druhému. Mužská prdel však patří jen muži. Mužská prdel je jedna z nejkomičtějších věcí na světě, zejména při coitu, když se pohybuje nahoru a dolů a její půlky se stahují a ochabují.

Ale zpátky k panu Demeteru Absolonovi, který tedy svými dvěma dlaněmi sáhl za sebe a roztáhl svou těžkou, masitou zadnici!

László Darvasi, Legenda o kejklířích se slzami

"To je ovšem má vina. Člověk si opravdu nemá dělat zbytečné starosti. Je to moje slabost. On měl zase jinou. Moje slabost spočívá v tom, že neumím rozlišovat věci vedlejší - vnějškové - neumím rozlišit hadrářův ranec od hedvábné košile svého bližního. Náš bližní - to je to. Setkal jsem se s tolika lidmi," pokračoval s chvilkovým smutkem - "často jsem na ně skoro doslova narazil, jako například na tohoto hocha - a nikdy jsem před sebou neviděl nic jiného než jen lidské bytosti. Takový proklatě demokratický zrak může být lepší než úplná slepota, ale to mi věřte, dosud mi nepřinesl nic dobrého. Lidé očekávají, že budete brát zřetel na jejich hedvábnou košili. Ale já jsem se v tomto ohledu nikdy nemohl rozehřát k nějakému nadšení. A to je chyba, hrozná chyba; a pak přijde takový vlahý večer, společnost je příliš líná na whist - a dojde na vyprávění...

Joseph Conrad, Lord Jim

Amásis (egyptsky Ahmóse II.; 569-526) byl podle Hérodota panovník vyšlý z lidu a zůstal svým charakterem vskutku lidovým a svérázným. Zamlada se prý dokonce živil občasnými krádežemi, a když ho chytili a odváděli do různých věštíren k zjištění viny, výroky kněží jej někdy označovaly jako viníka, jindy za nevinného. O jeho upřímnosti svědčí, že jako král pak podporoval pouze ty z věštíren, které ho kdysi označily jako zloděje, neboť je pokládal za věštírny opravdových a neklamných bohů.

Antonín Bartoněk, Odysseové na mořích historie

Na alkoholu je nejkrásnější, že na pár hodin nebo i na pár dní redukuje všechny neúspěchy, všechny chyby, všechny omyly, všechny touhy, všechny strachy, všechna zklamání a dokonce i všechny urážky na jediný problém: dát si další skleničku. Je to krásné jako zahlazení dluhů. Svět je složitý, pití je jednoduché.

Bernard Emond, Ulice Darling ve 20.17

Lexington, který vždycky udělal, co mu teta přikázala, vsunul peníze do kapsy, nazul si boty, oblékl si vypranou košili a vydal se dolů do vesnice, kde žil doktor.

"Stará Glosspan?" řekl doktor. "Můj ty bože, ta že je po smrti?"

"Zcela jistě," odvětil mladík. "Jestli chcete, vrátíme se hned spolu k nám nahoru, já ji vykopu a přesvědčíte se sám."

"Jak hluboko jsi ji pohřbil?" zeptal se doktor.

"Tak šest nebo sedm stop, řekl bych."

"A jak je to dlouho?"

"No, asi osm hodin."

"Tak to je mrtvá," prohlásil doktor. "Tady máš úmrtní list."

Roald Dahl, Prase

Navíc je třeba postupovat velmi opatrně, jelikož ve světě už bylo nadsazením významu vědeckých metafor v lidských záležitostech napácháno hodně zla. Ekonomická věda poskytuje krásný příklad: lidé se snaží aplikovat zjednodušenou verzi ekonomie na lidské záležitosti a přitom opomíjejí mnohé hodnoty, mnohé užitečné věci. Vznikne tak společnost ve službách ekonomiky místo ekonomika ve službách společnosti. Nacistické rasové teorie jsou hrůzným příkladem zneužití vědeckých metafor. Dalším příkladem jsou představy sociálního darwinismu 19. století. Při používání zjednodušených modelů musíme být velmi opatrní - to platí, i když používáme složitější modely -, abychom je nebrali příliš vážně, ale spíš je použili jako berličku pro představivost, jako zdroj inspirace, jako uznávanou metaforu. Myslím, že v tomto smyslu mohou být cenné.

John Brockman (ed), Třetí kultura

Lidé se dnes nemají rádi. Jsme kategorie rentiérů z minulého století. Všechno tolerujeme, ale víme, že liberální zásady jsou tady proto, aby nás udržely pasivními. Myslíme si, že věříme v Boha, ale přitom jsme zděšeni tajemstvím života a smrti. Jsme velmi soběstační, ale přitom se nedokážeme vypořádat s představou konečnosti našeho já. Věříme v pokrok a elektrickou energii, ale trápí nás temné stránky lidské přirozenosti. Jsme posedlí sexem, ale máme strach ze sexuální imaginace a musíme se zajistit všemožnými tabu. Věříme v rovnost, ale nenávidíme nejnižší vrstvu. Bojíme se vlastních těl, ale především se bojíme smrti. Jsme nehodou přírody, ale myslíme si, že jsme centrem vesmíru. Jsme jen pár krůčků od zapomnění, ale věříme, že jsme nějakým způsobem nesmrtelní...

J.G.Ballard, Lidé milénia