Douglas

Kanál Z patří mezi legendární projekty americké televize. V roce 1974 přišel na kabelové sítě Los Angeles s reklamou nepřerušovanými filmy, které navíc rozhodně nebyly pro americké televize obvyklé. Jerry Harvey, tvůrce a hlavní dramaturg, si filmy vybíral sám a uváděl na obrazovky snímky, které považoval za skutečně dobré a s nimiž se podle něj mělo publikum seznímit, takže Kanál Z přicházel se samými výraznými evropskými a asijskými filmy, o jejichž existenci do té doby spousta lidí v Americe neměla ani ponětí a ovlivnil tak řadu filmařů (Tarantino, Jarmusch, atd.). Fenomén Kanál Z by rozhodně za dokumentární studii stál, bohužel film Xen Cassavetes nakonec zůstává jen projektem beznadějného filmového fandy, který se snaží do snímku nacpat spoustu z toho, co má rád a hlavně atmosféru kamarádského povídání, takže ve výsledku Kanál Z: Velkolepá posedlost není ničím víc než skoro-televizním dokumentem, kde dvě hodiny vyprávějí titíž lidé o tom, jak byl Kanál Z úžasný, o jeho historii, přínosu a drbech okolo, občas si vzpomenou na nějaký film a zasní se ve vzpomínce, jak byl skvělý. Aby to režisérka ozvláštnila, prokládá snímek ukázkami ze spousty jiných filmů, které sice potěší srdce filmového milovníka, ale vůbec tam být nemusely. Kdyby se alespoň v závěru vyhnul snímek sentimentálnímu blábolení přátel o Harveyho nemoci a sebevraždě, protože tehdy se definitivně snímek zlomí do kombinace zbytečných střihových dokumentů o dějinách filmu s cyklem dokumentů České televize - Předčasná úmrtí (jak poznamenal kamarád). Navíc koukat na to dvě hodiny je skutečně vyčerpávající, třebaže nesporně zajímavé. Kanálu Z by to víc slušelo ve dvou dílech na televizních obrazovkách, než v deset večer na filmovém plátně.

Italský umělecký film se snaží zachytit ve čtyřech povídkách (rozdělenými „originálně“ do čtyř ročních období) člověka v různých fázích života, který v daný moment prochází nějakým významným okamžikem. Jenže stosedmiminutový film utíká pomaleji než šnek s obrnou. Nelze upřít, že měl režisér Mereu celou řadu zajímavých nápadů. Tanec na tři doby je vlastně opravdu jen dlouhým pásmem na sebe násilně nastrkaných momentů, které autora napadly a místo, aby je rozvedl do nějakého smysluplného celku, chrlí je na diváka bez ladu a skladu jeden za druhým, takže ve výsledku všechny čtyři povídky působí jako potenciálně poutavé příhody, které by ale potřebovaly radikálně přepsat, překopat a přetočit. Nikde nezačínají, nikde nekončí, prostě jsou... najednou se objevíme v prostředí „někoho“, s kým jsme se nikdy dříve nesetkali, nic o něm nevíme a ani se nic nedozvíme, ale který zkrátka je a něco dělá. Postavy filmu mají do opravdových lidí na míle daleko a jsou jen figurkami, kterými režisér posunuje, aby se na plátně objevila situace, která mu přijde zajímavá, ale už se netrápí fakty, zda se do filmu a k hrdinovi hodí. Jeho snímek nakonec ze všeho nejvíc připomíná nesourodý guláš, který nedrží pohromadě, o nikom nevypovídá a nevypráví žádný skutečný příběh. A jedna silná scéna, v níž alespoň pro jednou moment rozvědl v celou gradující situaci, kdy jsme skutečně zvědaví, jak to celé skončí, takřka dvouhodinový film skutečně nezachrání.

Takové filmy se už dneska netočí, povzdechnul jsem si po velmi pozdní projekci filmu, o němž bych nikdy nepředpokládal, že jej v karlovarských prostorách uvidím. Gangsterka o muži, který má sice už svá léta, ale jeho pomstě nikdo nezabrání, zpracovává nejklasičtější příběh žánru až nevídaně staromódním stylem, kdy se drsní hrdinové nezdržovali sexuálními dobdrodružstvími a se zarputilým výrazem v tváři nelítostně rozkopávali držky padouchům. Sebedestruktivní povaha, buldočí trpělivost, léta praxe a drsné hlášky v koutku úst... Harvey Keitel se chopil role s evidentním potěšením a je radost na něho koukat, když přes všechna zranění a překážky postupuje stále vpřed špínou velkoměsta, ulicemi, které jsou temné více než jen nocí a zpoza každého rohu může kdykoliv vyskočit bastard, co vám vrazí nůž do žeber. Kdyby se ve filmu neobjevovala současná auta a notebooky (výborná scéna!), mohlo klidně Průmyslové město vzniknout v padesátých letech, kdy se noirové gangsterky těšily největšího rozkvětu své slávy. Režisér John Irvin vystřihnul unikátní kousek, který se legendárním vzorům blíží ještě mnohem víc než Helgelandova Odplata...

Japonská kinematografie mě vždycky dokáže něčím překvapit a usadit natolik, že místy přestanu dýchat a odevzdaně sleduji svět, kde je všechno tolik jiné a fascinující. Jejich snímky dokáží disponovat nějakou neznámou energií a dravostí, která se řítí kupředu za doprovodu řady vizuálních nápadů a netradičních pojetí tradičních situací. Chuť čaje mě zpočátku omámila a připomněla mi, proč mám filmy těchto šikmookých ďáblů tak moc rád. Dokázala vyprávět odysseu jedné nepříliš obvyklé japonské rodiny s takovým entuziazmem, že jsem se skutečně nechytal a hltal jednu vynikající scénu za druhou. Vlaky vyjíždějí z hlav zamilovaných teenagerů, strýčkové vyprávějí geniální historky z dětství, kdy upustili h...o na neznámé velké vejce v lese a pak je pronásledoval potetovaný krvácející duch (navíc s úžasnou pointou), holčičkám se zjevují obří verze jich samotných a zírají na ně, energií překypující dědečkové vnášejí do rodiny neustálý vzruch a ani další členové této podivné famílie by se nedali označit za normální, třebaže by stálo za to se s nimi někdy rozhodně potkat. Režisér Ishii chrlí v první půlce na diváka jeden nápad za druhým, nehledě na úchvatně praštěný japonský humor, který si navíc umí vychutnat natolik, že z normálně jen trochu vtipné scény udělá jejím naddimenzováváním dokonalou záležitost (na šéfa naštvaná kolegyně v práci vypovídá za vše). Jenže ouha, zatímco první hodinu filmu považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem na plátně za hodně dlouhou dobu potkal, po zmíněném dokonalém potrestání šéfa v práci najednou jakoby se film zastavil, znormálněl a filmařům došly nápady. Jistě, občas dojde na neuvěřitelné scény typu velmi netradičního hudebního klipu, hardcore otaku v metru, nebo rychlerostoucí slunečnice, ale vzhledem k faktu, že film má NESKUTEČNÝCH 143 minut, nejraději bych vrazil režisérovi a střihačovi nůžky do rukou, pistoli k lebkám a donutil je sříhat, stříhat a stříhat. Později již poměrně standardní rodinný příběh se skutečně nemůže rovnat síle úvodních sedmdesáti minut. A je to veliká, veliká škoda...

Film, který sáhne po jakémkoliv z vtipů, který se mu nabízí... nedělá výjimky mezi relativně dobrými a skutečně VELMI špatnými.

Lepší průměr, ale Jarchovský by měl zahodit tužku a klávesnici s ní. ___ Po letech na druhé zhlédnutí ještě výrazně slabší.

Základními problémy Ricka jsou jeho nevyhraněnost, nevyrovnanost, hybridnost a rozplizlost. Na začátku se tváří jako lynchovsky bizarní příběh s pokřivenými hrdiny a touhou po za každou cenu originálním stylu, následně se zvrhne do rodinného melodramatu, „německého thrilleru“ o internetových úchylácích, sociální satiry a v závěru do fincherovsky laděného, ale tuctového finále, které šlechtí snad jen to, že končí, jak končí a tvůrci měli odvahu jej dotáhnout ad absurdum. Celý Rick je hříčkou s mizernými postavami, které se každých pět minut chovají jako ÚPLNĚ někdo jiný. Obzvláště Rickova postava trpí nevyrovnaností ze všech nejvíc a když se ze začátku Bill Pulman natvrdo stylizuje do Michaela Douglase a jeho odpor budících byznysmanů ze Hry a Wall street, aby se za pět minut plazil před skoro-pubertálním blbečkem a o dalších pět minut později byl smutný milující otec, aby se pak ani jedna z těch poloh jedinkrát nezopakovala stejně, je někde zatraceně veliká chyba. Režisér Clayton hraje čistě na efekt a pranic nehledí na stavbu příběhu, postavy a nějakou logiku. Hlavně aby tam měl pár scén, které mu přijdou super, a finále, ze kterého podle něj musíte padnout na zadek. A i když má závěr svou sílu, po těch protrpěných devadesáti minutách už vám to bude vlastně docela jedno.

To, co se dalo v předchozích Hřebejkových filmech omlouvat retro náladou, která s sebou automaticky přináší jistou idealizaci a zkreslení, vyplouvá v "současném" Horem pádem na povrch. Horem pádem je křečovitý, laciný, hysterický, kýčovitý a sentimentální film. Snaží se vyprávět o různých podobách mezidlidských vztahů, ale místo, aby citlivým způsobem vytvářel postavy, staví je do extrémních, nevěrohodných a vykonstruovaných situací. A pokud si nějaká postava vydobude alespoň určitou dávku porozumění, zabije ji v zápětí hysterickým výstupem. Jarchovský je neschopný scenárista a u Horem pádem to konečně snad vyšlo najevo, nedokáže napsat postavu, dialog, ani skutečný konflikt. Navíc používání filtrů (především tedy extrémně žlutý) akorát otravuje a vadí, navíc odvádí od toho, na čem zřejmě záleží autorům nejvíce, od postav a jejich vztahů. Přehrávající herci navíc zabíjejí i to, co by jinak mohlo fungovat...

4 a půl hvězdičky... půlku sežral závěr, který ve vztahu k jinak docela temnému příběhu působil jako pěst na oko. Že časové paradoxy začaly s nabíhajícími minutami nabírat obludných rozměrů a nemá cenu je domýšlet (natož nad nimi zkusit racionálně uvažovat), je u podobného typu science fiction předvídatelné. Film, o kterém je lepší nic nevědět a podívat se na něj s čistou hlavou... Funguje spolehlivě.

4 a půl hvězdičky... Pohodový a zábavný pilotní film k seriálu, který je mnohem víc ženskou variací na populární Nulovou šanci, než campem zavánějícími filmovými adaptacemi stejného jména. Vyšetřování, převleky, překvapení a napětí... Velmi příjemná zábava.