Othello

Naprosté pochopení jedinečného mikrovesmíru norské blackmetalové scény z počátku 90. let, které navíc zachovává onen skutečný BM étos díky neustálému boření idolů a zvedá prostředník na všechny podléhače autorit, ať již blackmetalových či jakýchkoli jiných. Navíc film nabízí raritně ambivalentní zážitek, kdy pravdu v něm nemá prakticky nikdo. Jeden má plnou hubu keců o vytvoření nejzlejší scény na světě, ale když se má krájet chleba, kouše si ret. Další zapalují kostely a zabíjejí lidi, ovšem jenom v důsledku toho, co zahájil právě Euronymus. Největší smysl v tom pak dává samosebou postava, jež se rozřeže na cucky a ustřelí si palici. Navíc Akerlundův špinavý, beďarovitý styl, který něhodlá vytvářet hrdiny se k tomuto tématu perfektně hodí. Zpěvák Famine má na nový desce Peste Noire fotku sama sebe s blackfacem, protože ví, že to nasere lidi, Akerlund obsadí do role vyhlášeného ultrapravičáka židovského mládence. Mašťákům na všech stranách praskaj čuráci. Fuck off and die. Black metal. PS: srovnání s devotní a všeobecně milovanou umolousaninou Bohemian Rhapsody bude.

Maze Runner 4. Málem jsem si vylomil sanici.

3 problémy v Quiberonu. Dva jsem ochotný odpustit, třetí nikoli. 1 - sic iluzi zastaveného času černobílá vždy sluší, body jí ubírá očividně digitální obraz s minimem černé, zato s hromadou šedých odstínů. Nemluvě o postprodukčním rozostřování. 2 - několikrát mě neskutečně iritovala práce s komparzem, kterému někdo řekl "3-2-1 - zapalte si všichni cigarety a jedem!" Veškerý kompars tak má neustále v ruce čerstvou cigaretu a místnosti postrádají onu zrnitou mlžnost, kterou by ona zakouřenost vytvořila. Tak. To jsou tedy ony vizuální detaily, které jsem se rozhodl tolerovat, zejména díky herectví Marie Bäumer, jejíž přechody ze stavů nesnesitelné sebelítosti do manických euforií jsou úžasné a nejsilnější momenty filmu přicházejí, když přes celé to zamlžené vědomí zničehonic prosvitne naučený úsměv herečky, který se sem tam vrátí jakoby jediná ozvěna dob minulých. Proč ve mně film nakonec neobstál je díky závěru, jež přijde s laciným reklamním rozhřešením, prostopravdami a motivační hláškou nakonec, jakkoli takovéto útěšné uzavření kariéry Romy Schneider naprosto nekoresponduje s postupným uhasínáním a sérií tragédií, jež její osudy nakonec ve skutečnosti uzavřely.

A hele, oni nakonec to Call of Duty potichoučku zfilmovali. Stačilo akorát aby se to jmenovalo jinak, místo kapitána Price se používá jméno Beaman, místo Soapa Martinelli a je to. Jinak to obsahuje veškeré ingredience, jež bych od zfilmování této militantní série očekával. Jsou tam ty změny hledisek, kdy jednou jsme v nukleární ponorce mezi minovým polem, jindy sniperem, kryjícím své parťáky, tuhle zase členem speciální jednotky, která jde zachránit prezidenta. Nalezneme zde ikonické sekvence z oné herní série typu divoké sjíždění betonového svahu po zadku, úvodní střeleckou rozcvičku s falešnými cíli a časovým limitem či odzoomování kamery ze země do stratosféry, kde se potuluje vojenský dron. Zachovaná zůstala odříznutá psychologie postav u kterých nevíte téměř nic za hranicemi onoho konfliktu (a film to párkrát vědomě sympaticky naznačí) i nedůvěra vůči emeritnímu vyššímu velení, kterému se chlapi v terénu musí ve správný včas vzepřít, aby udělali dobrou věc. Stejně jako celá Call of Duty série je Hunter Killer hlavně army-fetišistickou, chlapáckou a připitomělou historkou, která je od začátku do konce neodolatelně zábavná.

Je sympatické sledovat úpornou snahu scénáristy a režiséra Sama Levinsona nepovýšit se, nehodnotit ani shovívavě nepřezírat zobrazenou vizi současné středoškolské mládeže. Ačkoli téměř všichni a všude jsou přirostlí k elektronickým zařízením, jsou zároveň schopni diskuze, vlastní pozice a vnímání širších kontextů, čímž sice trpí film určitou tezovitostí, která je cestou ke svému konci čím dál nesnesitelnější, ale alespoň nepůsobí anachronicky kazatelsky vůči všem zúčastněným z pozice rozumného staršího, který ví, že život je přeci o něčem jiném. Navíc téměř všichni dospělí jsou zde ve výsledku nepřátelé. Výsledná středoškolská revoluce upomíná revoltu mládí známou z japonských filmů typu Battle Royale či snímků Šiona Sono a citaci na japonskou kulturu vlastně přímo přiznává. Celá show však selže bohužel v poslední třetině, kdy svoji potřebu hryzavé relevantní alegorie na USA již není schopna držet za zuby a začne rozhazovat po place americké vlajky a drzounské monology, jimž měla umést cestu gradace příběhu, který však probíhá tak, že čtyři holky střílej na auto, dokud ho nerozstřílej. Existence filmů jako Nachtmahr nebo Spring Breakers tomuhle bohužel též pravůbec nepomáhá.

Slunce, seno, Balkán.

Propánajána, který prase psalo ten scénář? Neskutečně infantilní dialogy, bizarní vývoj scén a nesmyslné chování prakticky všech a všude. Od samotné zápletky, kdy z nějakého ("myslel jsem, že jí můžu věřit" ) důvodu osloví jakýsi programátor protagonistku, aby ukradla NSA program na odpalování raket, což ona přijme (?), přes sekvence typu Lisbeth není schopná vymyslet jiný způsob setkání s Blomkvistem, který by třeba nezastavil výtahy ve dvou barákách až po dialogy typu "Dej mi její číslo!" "Nikdy ti ho nedám!" "Víš, že určitě spí i s jinejma holkama?" "Děvka. Tumáš číslo." Facepalm téměř každou scénu z nějakého důvodu sice tvoří zábavu tak nějak sám o sobě, ale pokud dávám za něco nadprůměrné hodnocení, tak je to zase kvůli důkazu, že Alvarez se stále drží na špici žánrových režisérů. Akční scény a hlavně kamera jsou naprostá špica a u některých scén (klouzající kamera následující pád z okna Lisbeth s Mikaelem, auto vs. les či jednozáběrovka z centrály NSA) se mi občas tajil dech. A o tom tyhle filmy mají být především.

Přesně takové by filmové debuty mladých umělců měly být. Radikální, neutěšené, nespokojené a formálně vynalézavé. Proto film pocitově připomíná prvotiny Davida Lynche, Panose Cosmatose, film Nachtmahr od AKIZe či videoklipovou práci Chrise Cunninghama pro Aphex Twina. Narozdíl od dříve jmenovaných, se kterými má zejména společného to, že se nesnaží zprostředkovat příběh, nýbrž pocit, má Otvorená určitou rezervu, která by se dala shrnout slovy "balancuje na hraně nudy k posrání."

Je třeba být trochu nervozní, když nominace na pět Oskarů a rekordní tržby v kinech nasbírá film tak prázdný, zbytečný a ambicí prostý, že ani jeho režiséra nebavil natolik, aby se dostavoval na natáčení. Což je na filmu mimo jiné vidět. Bohemian Rhapsody není nic jiného než jednobarevný monolitický pomník Freddy Mercuryho, potažmo celých Queen, kteří v roli výkonných producentů si samozřejmě pohlídali, aby z toho vyšli jako ta správná banda kámošů se srdíčky na správném místě i přes občasné mráčky na jinak modré obloze. Z čehož tedy například vyplývá, že film lže skoro častěji než říká pravdu. Aby pak fanoušci kapely nebyli uraženi, film tráví celou svoji stopáž tím, že jim říká, jak je hudba jejich oblíbeného spolku jedinečná a průlomová, čímž je jakoby poplácává po zádech a chválí je, že tu kvalitu poznali. Nicméně ji není však schopný dokázat jinak než tím, že neustále někdo chodí do scény a říká "Panejo to je hrozně dobrý, jsi génius!". Během první poloviny filmu více než desetkrát někdo řekne "It's beautiful." Stále se tam opakovaně dojatě brečí nad Mercuryho genialitou a dokonce se dočkáme i neironické scény, kde se nad tím co právě napsal rozbrečí sám frontman! Myslím si, že posledních 20 minut filmu snad pozná každý fanoušek kapely, že se jedná o jedinečný a legendární koncert, aniž by jim to film musel přežvýkat tančícími lidmi u televize v hospodě či vyzvánějícími telefony u Boba Geldofa v kanclu od lidí, kteří na bázi toho, jak to Queen na pódiu roztáčejí, se rozhodli, že rychle musejí začínat posílat prachy na Afriku. Vysloveně nechutný mi přijde pojetí hudby a kapely jako kariérního konceptu, kdy se o hudbě uvažuje pouze v intencích toho, jak na ní dostat více lidí. Hlavně, že se pak snaží film povýšit nad Madonnu. O tom, že Mercuryho eskapády, legendární gay večírky a patřičnou párty spustlost film vykresluje jak kdyby byl natočen 50. letech, nemluvě. Jak o tom píšu, tak si vlastně uvědomuji že nic tak odporně a hloupě malýho a měšťáckýho jsem už dlouho neviděl, tudíž srážím další hvězdu. Do prdele zamyslete se tady trochu nad sebou, film neni safe space.

Vzdálené cizí místo, samota a spánková deprivace jako vstupenka na krátkou redefinici mimo čas a prostor, jejíž čas se neúprosně krátí. Na té ulici jsem rozuměl každému slovu. Mluvíme totiž s tímto filmem naprosto stejnou řečí.