Mairiel

Možná míváte taky ty nálady, kdy jste opilí anebo se právě chystáte opít a k tomu si pustit film, ve kterém lidi hodně pijí. V takovém stavu vám nejde o nějaké objektivní kvality filmu, ale o jakýsi blíže neurčený intenzivní pocit (možná sounáležitosti?), který ve vás ta kombinace vyvolává. Lesní chodci se mi dokonale trefili do atmosféry večera, podobně jako před časem Žiletky a kdybych se na ...a bude hůř tehdá dívala pod vlivem, určitě by to taky bylo bývalo lepší. (Ne snad, že by film byl jen o tom, ale názor na další aspekty Lesních chodců nejsem schopná v omezeném prostoru komentáře formulovat.)

Průběžně jsem usínala, asi to měl být ještě větší vodvaz =)

Po dovysvětlení autorkou film začal mít film i nějaký význam - proč to nešlo natočit tak, aby to mělo smysl i bez dodatečného komentáře?

Zfilmovaný námět by patrně byl hrozně trapná romantická komedie, ale na tom divadle to všechno působí tak nějak koncentrovanější, že i já, největší romance-hater, jsem byla okouzlena.

"Otevřené srdce uvítá otevřené dílo."

Nekvalitní TV-rip a mizerný, mizerný, mizerný zvuk (pravděpodobně na jakémkoliv nosiči). Avšak nuda a U-M-Ě-N-Í a sametový hlas Filipa Topola byla vhodná kombinace pro onen večer. "Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě." Jen ty pocity jak žiletky se nějak nedostavily...

Monumentálnímu filmovému stylu obvykle podléhám, tohle ale bylo peklo. Námět se s kamerou bil, evropský rádoby-emotivní styl naroubovaný na peruánskou kulturu na mě působil odcizujícím způsobem. Černobílý záběr na horaly postávající na šutrech za doprovodu Era (nebo co vlastně to bylo) - to myslí autoři vážně? Z počátku jsem to brala, ale po "pádu zdí" šlo Altiplano úplně do háje. Ale možná za to mohou jen očekávání, Magaly Solier rovná se (aspoň pro mě) režie Claudie Llosa a ta je ve své tvorbě poněkud jinde než tihle belgičtí kulturní kolonialisté.

Nadějný film. Naděje, že aspoň ve vašich posledních hodinách se vám bude někdo věnovat, i když se o vás celý život nikdo nestaral. Asi jsem viděla úplně jiný film než ostatní, ale místo chladných lékařů jsem naopak viděla lékaře profesionální, kteří se snaží člověku pomoci navzdory tomu, že poslední léta jeho života byla vlastně pomalá sebevražda. Uznávám, přístup chirurgů, kteří "hlavního hrdinu" odmítli zachránit kvůli papírování, byl krutý a odporný, ale ruku na srdce - vy byste měli chuť kvůli panu Lazarescovi riskovat kriminál? Hromadná autonehoda jako nepřekonatelné hnutí osudu, špatná rozhodnutí jako prvek náhody, se kterou každý musíme počítat. I v otázkách života a smrti.

Film, který jsem fakticky viděla dvakrát, ale ve své paměti ho mám sotva jednou. V dobré víře jsem si jej vybrala na filmovce v programu a až po několika minutách mi došlo, že jsem si jej před pár měsíci pouštěla doma. Nepamatovala jsem si z něj (kromě vzhledu hlavní postavy) zhola nic, asi to dělá to nijaké herectví, že jsou Světla v soumraku pro mne tak neuchopitelná.

- byla tam a usnula, ale to, co viděla, mělo něco do sebe - odhoďme předsudky a pomažme navzájem své hrudníky margarínem! -