sator

V úvodu filmu jsou použity záběry z Matějské pouti. Jedná se přibližně o oblast, kde je dnes parkoviště VŠCHT, ulice Šolínova v pražských Dejvicích.

Když se mluví o návštěvě amerického konzulátu, plukovník Potter (Harry Morgan) říká: „To vyžaduje sofistikovanost pro typ člověka, který mluví plynně hoi polloi.“ Hoi polloi je výraz z řečtiny, který znamená „mnoho“ nebo „lid“. V angličtině to dostalo negativní konotaci pro označení mas.

V roce 1982 definoval imigrační zákon děti, jejichž otcové byli občané USA a jejichž matky byly státními příslušníky Kambodže, Koreje, Laosu, Thajska a Vietnamu a které se narodily mezi 1. lednem 1950 a 22. říjnem 1982 jako americké. To se ale bohužel nevztahovalo na děti Američanů a žen z Japonska, Tchaj-wanu a Filipín.

Název epizody odkazuje na píseň „Yes Sir, That's My Baby“ od Waltera Donaldsona a Guse Kahna z roku 1925.

Potterova (Harry Morgan) dojemná řeč Davida Ogdena Stierse (Charlese) rozplakala, proto o této scéně říkal, že patří k nejsilnějším vzpomínkám na seriál.

Potter (Harry Morgan) poslouchá píseň „Roses of Picardy“, což je populární britská píseň s textem Fredericka Weatherlyho a hudbou Haydna Wooda vydaná v Londýně v roce 1916. Byla jednou z nejslavnějších písní první světové války. Píseň zazněla ve filmu Roses of Picardy (1927). Pikardie byla historická provincie Francie, která se táhla od severu Noyonu po Calais přes celý departement Somme a sever departementu Aisne. Tato oblast obsahovala bitevní pole Somme – dějiště některých z nejkrutějších bojů během první světové války.

Název epizody ironicky naráží na závěr projevu generála Douglase MacArthura na rozloučenou v Kongresu 19. dubna 1951, osm dní poté, co byl vyhozen prezidentem Harrym S. Trumanem. MacArthur zakončil svůj projev citací staré balady, která říká: „Old soldiers never die – they just fade away“ („Staří vojáci nikdy neumírají – jen se vytratí“). „The Barrack-Room Ballads“ je série písní a básní Rudyarda Kiplinga, pojednávající o pozdně viktoriánské britské armádě. Písně a básně jsou většinou psané v lidovém dialektu.

Natáčení probíhalo v podmínkách blízkých bojovým: štáb byl vybaven komunikačními prostředky a nad bojištěm kroužily vrtulníky, z nichž jeden nesl Jurije Ozerova.

Letadla Jak-18 představovaly všechny sovětské stíhačky a český Zlín Z-526 představoval německé Messerschmitty. Auta z Velké vlastenecké války na masové scény také nestačila. Proto byla široce používána poválečná vozidla: GAZ-63 (1948), ZIL-157 (1958) a dokonce i Ural-375 (1961). Na scéně s účastí flotily Dněpru jsou zapojeny lodě poválečné výroby typu Yaroslavets projektu 376, které jsou konstrukčně a externě podobné lodím řady Ya používaným během válečných let.

Pro natáčení v pozadí nařídil ministr obrany SSSR maršál Rodion Malinovskij vyčlenit asi 100 dalších sovětských tanků T-55, které byly jednoduše přemalovány, aby vypadaly jako německé. Poválečné vybavení sovětské armády v hromadných epizodách je však snadno identifikovatelné. Některá obrněná vozidla použitá při natáčení se ve skutečnosti nemohla zúčastnit bitev, protože se začala vyrábět mnohem později, než byly ukázány události – například střední tank T-34-85 s dlouhou hlavní a 85mm kanónem se nemohl zúčastnit v bitvě u Kurska, součástí vojska se stal až na jaře příštího roku 1944. Ale kvůli nedostatku provozuschopných vozidel dřívějšího modelu je to T-34-85, který je stálým účastníkem sovětských filmů o válce, včetně těch o jejím počátečním období 1941–1942. Také v některých scénách můžete vidět tanky IS-3, T-62 a samohybná děla SU-100. Celkem se do natáčení zapojilo asi 150 tanků.

Problémem byla vojenská technika, zejména německé armády. Ani SSSR ani NDR neměly provozuschopné tanky Tiger, Panther nebo Ferdinand. V důsledku toho byly na podvozky sovětských tanků T-34-85 a poválečných T-44 instalovány falešné věže s charakteristickými atributy německých obrněných vozidel, které měly dosti nízkou siluetu.

Přestože se na vzniku série počítalo s účastí několika evropských socialistických států, převážnou část rozpočtu hradil SSSR. Značnou část nákladů tvořily kostýmy a zbraně – režisér požadoval maximální spolehlivost. Stalinovu uniformu vyrobil krejčí, který Stalinovy ​​uniformy skutečně šil. Německé uniformy, pro nedostatek originálních, byly také vyrobeny pro natáčení. Přilby vyrobené z plastu pro úsporu hmotnosti byly vyrobeny v pomocné výrobě Mosfilmu. Dělaly se tam i německé. Sovětské uniformy byly odebrány ze skladů, kde byly uloženy od války.

Příprava filmu byla konzultována se stovkami odborníků a účastníků bojů. Na německé straně byl jedním z konzultantů plukovník NNA Job-Wilhelm Henning Dietrich von Witzleben, prasynovec polního maršála Erwina von Witzlebena, jednoho z účastníků „spiknutí generálů“ 20. července 1944, za Polsko radil polský plukovník, účastník druhé světové války Zbigniew Załuski.

Dne 9. května 2020 se u příležitosti 75. výročí vítězství konala premiéra druhé restaurované verze filmu ve formátu 4K na oficiálním YouTube kanálu Mosfilmu. Televizní premiéra nové restaurované verze filmu se konala na Channel One 22. června 2020.

Celá filmová série obsahuje píseň „Последний бой“ („Poslední boj“) v podání Michaila Nožkina. Tuto píseň napsal během natáčení filmu Osvobození, kde hrál roli velitele útočné roty.

Italové velmi pečlivě přistupovali k natáčení svých epizod pro tuto část série. Pro roli Mussoliniho byl úspěšně vybrán herec Ivo Garrani, kterému se podařilo reprodukovat mnoho charakteristických rysů Duceho. Vybrán byl i historicky spolehlivý vozový park. Například Mussolini ve filmu řídí FIAT 2800 Ministeriale, který používá elita Italského království. Také v koloně doprovodných vozů jsou skutečné vozy té doby – Lancia Astura a Fiat 1500 z roku 1935. Natáčení těchto epizod probíhalo přímo v Římě.

Natáčení záplavy metra probíhalo nedaleko Moskvy. V jedné z plavebních komor řeky Moskvy byla vybudována dekorace pro berlínské metro, kam byly dopraveny vagony přivezené v roce 1945 z Berlína.

Zvláštní místo příběhu zaujímá část se zaplavením berlínského metra. Hitler podle scénáře nařídil otevřít zdymadla a vpustit vody Sprévy do metra, aby jím zabránil průchodu sovětských vojsk. Tato epizoda je částečně založena na skutečných událostech, ale mnohem více na jejich oficiální interpretaci, vnucené sovětskou propagandou, o zapojení vedení Třetí říše a Hitlera osobně do této tragédie. Teprve relativně nedávno, po roce 1990, vyšlo najevo, že ve skutečnosti to byl výbuch, který vedl ke zničení tunelu a jeho naplnění vodou na 25kilometrovém úseku, kde se ukrývalo velké množství civilistů a raněných. Počet mrtvých vytažených ze zatopených stanic metra byl později také značně zveličený, protože voda do metra přicházela pomalu a obyvatelstvo mělo dostatek času stanice opustit.

Útok na Reichstag byl natočen na několika místech. V Berlíně byla nalezena zchátralá katedrála, jejíž fasáda a hlavní schodiště připomínaly Reichstag. Boje uvnitř budovy byly natočeny v kulisách Mosfilmu a přestřelka v horní části byla natočena v Berlínském domě techniky.

Film se natáčel přímo v Berlíně, ve kterém v té době právě začínala rekonstrukce jedné z centrálních čtvrtí. Všechny staré domy měly být zbourány, aby na jejich místě byly postaveny moderní budovy. Právě v této oblasti probíhalo natáčení, při kterém bylo možné budovy bez omezení odstřelovat a rozbíjet.