Marigold

Neskutečné. Že loutka nemůže projevovat emoce? Ale jděte. Stačí, aby jí stvořil mistr. Vlastně – Mistr. Pro mě nejpůsobivější a nejúspornější metafora jakékoli totality, všech jejích hrůz a machinací. Tohle by se mělo pouštět v hodinách dějepisu, až se bude přednášet téma "50. léta 20. století". Ale koneckonců, Trnkova Ruka je typická pro mnoho jiných údobí a režimů v dějinách téhle planety.

Láska k černobílým obrázkům, které šeptají svá bizarní poselství a věštby do ticha. Pokroucený svět maniaka Caligariho a plíživá hrozba vampíra Nosferatu. Bezesporu nejsugestivnější zpracování draculovského mýtu – právě proto, že zlo nemůže mluvit, právě proto, že má jen dvě barvy. Nosferatu alias Orlock alias tajemný Max Schreck není jen filmovou stvůrou, je to dokonalé ztělesnění zla a zmaru, smrti, předtuchou budoucí zhouby německého národa. Tenhle film nemá slabých momentů. Neděsí intenzivně, ale je jedním dlouhým požitkem z filmařiny, která nepotřebuje drahé efekty, aby uchvátila diváka emocionalitou a atmosférou. Tohle je film ve své syrové podobě. Tohle je, dámy a pánové, Film.

V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi. Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná.

Návrat k expresionistické je spíše než remakem převyprávěním příběhu tajemného hraběte Orlocka v barvě a zvuku. A kupodivu – sugestivita předlohy nijak neutrpěla, jen je více než v maskách usazená v kulisách, zvucích a nových momentech (jako je morový danse macabre v závěru). Výrazně jinak vyznívá i konec filmu, v kterém nevítězí žena, ale vampír. Werner Herzog natočil parádní horrorový počin, který podobně jako Murnauův Nosferatu standart žánru výrazně přesahuje jak svou vizualitou, tak dokonalým personifikováním zla a úpadku. Odvážný filmařský pokus korunovaný úspěchem.

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl.

Moje soukromá úchylka. Wolfganga Petersena mám jako režiséra rád, ať fabuluje v Nekonečném příběhu, ať črtá syrovou atmosféru v Ponorce, ať věší bulíky na nos v tomhle akčním „amerikánském“ dobrodružství. Já Harrisonu Fordovi toho jeho nekonvenčního prezidenta a akčního hrdinu v jedné osobě prostě žeru i s navijákem. A stejně tak žeru tu atraktivní peripetii s uneseným prezidentským letadlem. Nic víc než klasická americká akce „we are the best a všichni nám jdou po krku“, ale setsakra dobře natočená a koukatelná. Reprezentant svého žánru se vším všudy. To beru!

Podobně jako Dvě věže zpočátku klopotné a rozbrázděné "nucenými" střihy, ale postupem času naprosto pohlcující. Zatímco Společenstvo bude držet primát v největší ucelenosti, Návrat krále triumfuje masivní epikou a ovšem – nádherným koncem, který je sice značně kýčovitý, ale namísto umělosti a vykonstruovanosti z něj dýchá režisérská láska k příběhu a zejména opravdovost ze strany herců, kteří tím často dohánějí menší řemeslné nedostatky. Nakonec mi Návrat potvrdil to, co jsem už před tím cítil. Efekty jsou pěkné, ale nebýt hrdinů, byl by tenhle film jen nepřístupným kusem ledu. Jenže on fascinuje a pohlcuje statisíce lidí. Nádherný příběh v nádherném hávu, Peter Jackson si zakoupil vstupenku do filmařského nebe... P.S.: po druhém shlédnutí už řadím Návrat krále do čela trilogie. Pokud na mě dokáže film i podruhé zapůsobit tak mocně, je to známka vysoké kvality. Nirvana. P.S.S. Rozšířená verze je pomalu na šestou hvězdičku, neboť i trochu přerývané tempo a nepřirozený střih se stávají minulostí, postavy získávají ještě více prostoru, zápletka hlubší motivaci a nechybí ani tradičně zvrhlý humor dvojice Gimli-Legolas. Vidět a umřít!

Miluju filmy z podmořského prostředí a Koule je pro mne něco jako ztvárnění fascinující noční můry... Sami v hlubinách oceánů. Mám z toho filmu husí kůži, byť skvělý Crichtonův příběh je natočen neobyčejně chaoticky, zmateně a ke konci je až bezhlavě poslepovaný. navíc s výjimkou tajemného matematika Adamse (Samuel L. Jackson) se postavy nepovedly, vypadá to, že si některé hvězdy přijely na plac spíš prohlédnout catering a zapomněly se podívat, koho vlastně hrají... Ale za tu atmosféru nemůžu dát méně, než dávám.

Hamlet + Kenneth Brannagh + tuny skvělých herců. To nemohlo dopadnout špatně. Ale zároveň to podle mě mohlo dopadnout lépe, kulisy 19. století mi prostě nesedí a během některých monologů se nemohu zbavit dojmu, že to, co šlo Branaghovi tak skvěle – samozřejmé přetvoření Shakespearova jazyka do jazyka filmu – tady vyznívá jaksi strnule, exhibicionisticky. Ale i tak jsem si ten příběh příběhů užil. Jak jinak...

Nejlepší Branaghova adaptace Shakespeara, na to bych skoro vsadil hlavu! Příběh prince Jindry, který se stal králem a zavrhl minulost ve jménu Anglie je monumentální, působivý, plný shakespearovských pochyb o královském údělu, plný čirých emocí. A ovšem precizní a vynálezavé režie, jakožto i strhujícího Branaghova ztvárnění mladého krále, který přesvědčí Evropu o svých schopnostech. Scéna králova projevu před zdánlivě prohranou bitvou s Dauphinem je natolik jedinečná, že jí světová kinematografie jen těžko překoná – v jejím stínu jsou i král Theodén či William Wallace pouze patetickými žvanily. Takhle už to asi nikdy nikdo nenapíše... Branagh byl pro Shakespeara zrozen a Jindřich to jen a jen dokazuje...