rigby

V roce 1969 se John Lennon po několikaleté odmlce opět objevil na hudebním pódiu. Stalo se tak v kanadském Torontu v rámci rokenrolového festivalu Sweet Toronto Peace Festival. Ačkoli Beatles stále oficiálně existovali, pro tento účel Lennona doprovodila skupina Plastic Ono Band, kterou sám sestavil. Jejími členy byli kytarista Eric Clapton, baskytarista Klaus Voorman, bubeník Alan White a samozřejmě Yoko Ono. V roce 1988 záznam tohoto významného vystoupení od D. A. Pennebakera vyšel pod titulem Sweet Toronto. Později byl převeden také na disk DVD. Samotnému záznamu z hudebního festivalu předchází asi tříminutový sestřih natočený u příležitosti otevření výstavy prací Johna Lennona v září 1988 v Londýně. Výstavu zahájila Yoko Ono a byl s ní natočen rozhovor, ve kterém podává svůj pohled na první setkání s Johnem, založení skupiny Plastic Ono Band a celé dění kolem torontského vystoupení. Pak již následuje původní film. Pro rozehřátí (a prodloužení stopáže) v něm nejdříve spatříme známé rokenrolové tváře a uslyšíme několik dobrých hitů. Poté již přichází John Lennon a pokračuje v nastoleném standartu hitem Blue suede shoes. Jeho nervozita je viditelná, ale za podpory dobře šlapající doprovodné kapely se snaží. Po jeho boku stojící Yoko během písně vleze do bílého pytle ušitého z prostěradla a po další rokenrolové šlágry se válí u Johnových nohou. Před písní z dvojalba The Beatles však vyleze ven a Yer blues doprovází svým kvílivým hlasem. A pokračuje i v další skladbě, Cold turkey. Johnovi to zjevně nevadí nebo nedává své reakce najevo, ale pro ucho posluchače je to místy opravdu neposlouchatelné. Po závěrečné povinné Give peace a chance se mikrofonu ujímá už pouze Yoko a John zůstává u doprovodné kytary. Následuje nevídaná hlasová exhibice, která vrcholí uměleckým zážitkem ve skladbě John, John. Zde je zajímavější pohled na kytaristy hrající si se zpětnou vazbou svých kytar. Po několikerém přesvědčování nechává John svou kytaru opřenou o zesilovač se zapnutou zpětnou vazbou a odchází do zákulisí za zbytkem skupiny. Společně si zapalují cigarety, zatímco Yoko s vibrujícími hlasivkami dokončuje svůj příspěvek. Pohled na prázdné pódium, na kterém stojí pouze opřené kytary, ze kterých se line monotónní zvuk, je ale úchvatný. Záznam koncertu vzhledem k přítomnosti Yoko Ono na společném pódiu s vynikajícími umělci je vhodný pouze pro vážné fanoušky Johna Lennona. Navíc vzhledem k Lennonově nervozitě z živého vystoupení je jeho výkon rozpačitý. Pokud občas sledujete naši veřejnoprávní televizi, jistě vám záznam tohoto koncertu neunikl, protože již několikrát byl odvysílán. Jeho dokumentární hodnota je však vyšší, než se na první pohled může zdát. Přeci jen šlo o první vystoupení Johna Lennona po několikaleté odmlce a navíc o jeho první sólový koncert bez účasti Beatles.

Film se začal natáčet v září 1966 v Německu. John Lennon se pro potřeby natáčení nechal ostříhat. Postava seržanta Gripweeda nosí brýle s kulatými obroučkami, které se záhy staly Lennonovým symbolem i v soukromém životě. John předtím na veřejnosti brýle nenosil, i když špatně viděl. Po několika dnech v Německu se filmový štáb přesunul do Španělska, kde John Lennon během přestávek píše skladbu Strawberry fields forever. Pouhé dva dny po návratu do Británie se Johnovi zásadně změní celý život, i když to ještě v té době netušil. 9. listopadu 1966 se totiž v galerii Indica poprvé setkal s Yoko Ono. Film jako takový mi přijde velmi nudný. Ani po několikerém shlédnutí jsem zde nenašel jediný moment, který by mi udržel oči otevřené. Vždy se mi podařilo usnout. Naopak mohu vřele doporučit stejnojmennou knížku, která je velmi zábavná a působí přesně naopak. Neusnete, dokud ji nedočtete do poslední stránky. Film tedy doporučuji pouze nejvěrnějším fanouškům Johna Lennona a filmového umění Richarda Lestera. Pro ostatní by to bylo velké zklamání.

Silně nostalgický film doprovázený vtipným komentářem hlavního hrdiny, který se na léta svého dospívání dovede podívat s velkým nadhledem. Klasickou uchechtanou komedii nečekejte, to radši běžte na jiný film. Ale pokud se vám líbí Pelíšky nebo Pupendo, tak tento film je to pravé. Originální nápady, skvělé zpracování. V neposlední řadě také pohled do nitra hlavních hrdinů, kteří se musí vypořádat s těžkými okamžiky svého života. Vzhledem k podobnému vývoji v obou zemích ani nevadí, že se jedná o německý film.

Výjimečné herecké obsazení, ale jaksi nemají co předvádět. Skvělá kamera, i když po chvilce standartní postupy omrzí. Výjimečný životní příběh výjimečného muže, který je bohužel podán velmi nudně. Sledování filmu se tak omezí na obyčejné povrchní koukání. Snímek je navíc až moc dlouhý, takže ke konci už velmi nudí. Z usínání tak vyruší jen dramaticky natočený pád letadla do čtvrti Beverly Hills. Martin Scorsese má mnohem povedenější filmy.

Dobrý film, plný životních zvratů Edith Piaf. Bohužel tyto zvraty jsou podány dost chladně a odtažitě, takže mi až do konce filmu hlavní hrdinka k srdci nepřirostla, ba naopak - byla mi lhostejná. Jen jsem sledoval její životní pouť a podruhé už by mě tento dlouhý film ke shlédnutí nezlákal.

Velmi zdařilé převedení románu Jaroslava Havlíčka do filmové řeči, i když psaná podoba je prostě nepřekonatelná. Film se snaží působit děsivě, vyvolávat hrůzu a strach, ale jaksi se to moc nedaří. Nakonec to vždy překazí klasické televizní postupy. Kladně hodnotím výkony herců. Ale jaksi se ztrácí důvod podívat se na tento film znovu...

Nekonečný příběh odehrávající se v perfektně zpracovaném prostředí vyrůstajícího New Yorku. Vynikající Daniel Day-Lewis, skvělá režie a hudba. Malou jizvičkou na kráse je jinak krásná Cameron Diaz. Při scénách zobrazujících revoluční dění v ulicích města se mi stále téměř zastavuje srdce.

Hodně dlouhá filmová reklama na bulvár. Prostě uvidíte snad každého, včetně Karla Gotta.

Naprosto zbytečný nudný film. Nápad dobrý, jeho zpracování velmi špatné, utopené v pivě českých hospodských povalečů s plochámi charaktery. Bod dávám jen kvůli tomu, že film byl natáčen v Českém ráji, v kulisách města Sobotky a pod Troskami. Ale ani to ho nezachrání.

Nečekaně vydařený hororový snímek, ovšem pouze na malé české poměry. Atributy vytvářející hororovou atmosféru sestávají z jednotlivých klišé, které místo strachu vzbuzují spíše úsměv. Účast známých tváří českého filmu tomuto dílu moc neprospívá. Přidávám bod za syrovost, za hudbu a za odvahu.