Polux

5/10 | Předchozí počin Possessor mne docela minul, takže jsem stran nejnovějšího kousku Cronenbergova potomka neměl stanovena předem nějaká zvlášť velká očekávání. Počáteční nedůvěra následně ještě narostla po zhlédnutí traileru, který svým stylem, jistě nikoliv náhodou, připomněl loňský návrat po dlouhých letech "spánku" samotného mistra osobně, v podobě Crimes Of The Future, který nakonec dopadl neslavně. A jak se později ukázalo, Cronenbergův (juniorův) aktuální projekt má s Cronenbergovým (seniorovým), poněkud rozpačitým, návratem ke kořenům z minulého roku mnohé společné jak po obsahové, tak po formální stránce, protože výsledkem je podobná sociologická sonda, zabalená do mysteriózního sci-fi hávu. | Dobrou zprávou je poznání, že Cronenbergovi (juniorovi) se vedlo lépe než Cronenbergovi (seniorovi). Špatnou zprávou je poznání, že zase ne až o tolik. Filozofická otázka, zda filmový svět potřebuje dalšího mistrova napodobitele (shodou okolností z vlastní rodiny), tudíž zůstává i nadále nezodpovězená:-). | Tak jako před rokem slavnější otec i snaživý syn před diváky předstupuje se sadou klasických "rodinných" témat, takže nechybějí všechny povinné přísady z tradičního domácího receptu jako je brutální násilí, explicitní erotika (eRkový rating je tady vytěžen skutečně na maximum), voyeurismus, satira, body fetišismus, deviace, psychedelie, tu více, tu méně abstraktní děj, nebo postupná ztráta/hledání vlastní identity. Současně s tím se pak může opřít jednak o originální premisu, slibující dost možná neobyčejný divácký zážitek a jednak o silnou hereckou sestavu. | Titulní dvojice neúspěšného spisovatele Skarsgårda (hned několikrát během filmu mi svým vzezřením i hereckým projevem připomněl Mortensena:-)) a jeho nekritické obdivovatelky Goth (na podobně excentrické, psychopatické a afektované postavy začíná mít pomalu patent a prozatím to vypadá, že zcela po zásluze:-)), na které celý film stojí především, předvádí rozhodně skvělý výkon a i zbytek obsazení nelze než pochválit (škoda, že Coleman v roli Skarsgårdovy odcizené manželky nemá ve filmu o trochu více prostoru a totéž pak platí také pro Kretschmanna jakožto místního zkušeného zástupce zákona). | Což ovšem, bohužel, nelze konstatovat o samotném ději. Vlastně by ani tak nevadilo, že celý myšlenkový konstrukt, spočívající ve tvorbě identických klonů a jejich popravování za porušení zákona v podobě ne/úmyslného zabití, zaviněného originálem, který si tak zachrání život výměnou za nějaký ten skromný poplatek, nedává v podstatě žádný smysl, protože sice takový systém zajišťuje pravidelné štědré příspěvky do místního státního rozpočtu, ale jinak nabízí všem, kteří si to mohou dovolit, praktickou beztrestnost, nehledě na množství a závažnost spáchaných zločinů, o logicky okamžitém a zajisté raketovém nárůstu míry kriminality, které by takové legislativní nařízení vyvolalo, samozřejmě ani nemluvě. Vykonávání poprav klonů za nepochopitelné přítomnosti originálů přímo před zraky pozůstalých, kterým je tento úkon svěřen, je pak už jen vtipným bonusem na závěr. | Samotný nápad je totiž vskutku zajímavý a nabízel Cronenbergovi (juniorovi) slušný prostor rozehrát ve filmu spousty vděčných dějových linek, tolik typických pro celoživotní tvorbu Cronenberga (seniora). Což se pohříchu téměř nestalo a potenciál zdejšího fikčního světa zůstal do značné míry nenaplněn. Výchozí situace s popravováním a klonováním je Cronenbergem využita jen jako netradiční kulisa pro tradiční historku o postupném propadu do šílenství a rozpadu osobnosti hlavní postavy (nicméně psychedelické pasáže se tady vcelku povedly), což je prostě škoda. | S konceptem praktické beztrestnosti a související ztrátou veškerých etických i sociálních zábran se zde téměř vůbec nepracuje. Jaký dopad má neexistence trestu na hlavní postavu z pohledu morálky, svědomí, nebo rozlišování dobra a zla se tady divák nedozví. Totéž pak platí pro zmíněnou tvorbu klonů stran svobody, práva na život a zkoumání otázky rozdílu mezi člověkem a vyrobeným produktem. Další zajímavá rovina vyprávění, týkající se ztráty/hledání vlastní identity v souvislosti s pochybnostmi, zda byl z identické dvojice osob usmrcen skutečně klon, nebo ne/plánovaně originál, je zde odbyta jedním stručným dialogem. Každý z těchto motivů by přitom vydal na samostatný film. Cronenberg se jim bohužel v ději nevěnuje vůbec a nebo jen okrajově. | Tudíž v případě posledního příspěvku do jeho filmografie platí pro Cronenberga (juniora) víceméně totéž, co pro Cronenberga (seniora) - parádně odehraný a premisou atraktivní, nicméně dějově ne-až-tak-úplně zábavný a především koncepčně nedopracovaný. Celkově sice nejde o vyloženě marný pokus (jakým je rodinná konkurence Crimes Of The Future), ale o vysloveně vydařený také ne. Zkrátka klasický zástupce nepřeberné řady filmů z nepopulární kategorie "promarněná příležitost". | PeZet

9/10 | Tak konečně se to podařilo a trvalo to jen polovinu série:-). Mazin s Druckmannem se rozhodli divákům v páté epizodě naservírovat dokonalou ukázku DNA herní předlohy se vším co k tomu patří a dokonce ještě s něčím navíc, co předem ze hry důvěrně známý příběh a postavy v něm obohatilo o další velice zajímavou vrstvu. Akční momenty, dramatické momenty, napínavé momenty, dojemné momenty, vtipné momenty, smutné momenty, přemýšlivé momenty, to vše je tady někdy ve větší a jindy pro změnu v menší míře přítomno, navíc ruku v ruce se všemi klíčovými stavebními prvky daného fikčního světa, respektive herní předlohy. | Jak už naznačil závěr předchozího dílu, pátá epizoda se primárně věnuje setkání hlavních hrdinů Joela a Ellie s bratrskou dvojicí Henryho a Sama a jak se dalo předem očekávat s ohledem na výbornou kvalitu zpracování příslušné pasáže ve hře, o úctyhodnou škálu emocí, památné okamžiky a dechberoucí (nekompromisní) koncovku zde není nouze, právě naopak. | Tvůrci hned v úvodu páté epizody předvedou velice chytrý tah tím, že se vyprávění vrátí v čase o nějakou dobu zpět a sleduje osudy obou bratrů ještě před tím, než se setkají s Joelem a Ellie. Tímto přirozeným způsobem tak dostává divák šanci se s oběma postavami důkladněji seznámit a postupně si k nim vybudovat nějaké citové pouto, což se následně skvěle zúročí během společného putování s Joelem a Ellie (v rámci rozhovoru v opuštěné školce o důvodech jejich pronásledování) a především pak v samotném, emocionálně silném, závěru. Kromě toho divák v této retrospektivní sekvenci zjistí, jak probíhalo uchopení moci ve městě ze strany revolučního hnutí a zejména co nepěkného následovalo poté pro všechny přeživší "na opačné straně barikády", což výmluvně demonstruje fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo je právě teď u moci, protože následky pro každého, kdo se aktuálně vládnoucímu režimu vzepře, budou stejně neblahé. | Následující děj se opět nedrží striktně herní předlohy, ovšem v zásadních událostech, jakým je samozřejmě smutně tragický osud obou bratrů, které uvěřitelně zpodobnili Johnson a Woodard, je velice věrný a nadto kreativní změny, ke kterým Mazin s Druckmannem opětovně přistoupili, tady přinášejí smysluplné rozšíření fungování zdejšího fikčního světa a důmyslně prohlubují charaktery samotných postavy, ať už pocházejí ze hry nebo byly vytvořeny specificky pro účely série. Týká se to jednak sluchového postižení, kterým oproti herní předloze nově Sam trpí, což dodává jeho vztahu s Henrym i ostatními postavami, tj. Joelem a Ellie, větší dynamiku (zvýšená zranitelnost a závislost na ostatních a současně zvýšená motivace pro ostatní jej ochránit) a v případě diváků to pak vyvolává potenciálně intenzivnější pocity empatie stran jeho následného osudu a jednak charakterového pozadí, výhradně v sérii se vyskytující, vůdkyně revolučního hnutí a její, taktéž nově vypracované, historické vztahové linky s Henrym. | Tvůrcům tyto doplňující příběhové prvky dovolují v páté epizodě rozehrát spousty vděčných motivů, které patří mezi nejsilnější stránky herní předlohy. Zmíněná Henryho společná (značně pohnutá) minulost s vůdkyní revolučního hnutí výborně reflektuje ve hře častokrát řešená témata přežití za každou cenu, morální dilemata, spojená s rozlišením dobra a zla, související složité volby většího vs menšího zla a otázky viny a trestu. Vůdkyně revolučního hnutí, představená v předchozím díle, ve kterém se pyšnila působivým nástupem na scénu, zde získává zajímavé psychologické pozadí a profiluje se do mnohem komplexnější postavy, která je poháněna vpřed svými traumaty z minulosti, jistě nikoliv náhodou podobným způsobem, jakým byla zpracována postava Abby z neméně vynikajícího herního pokračování. I v tomto případě hraje hlavní roli motiv nesmiřitelné touhy po pomstě za smrt svých blízkých, navenek vydávanou za volání po spravedlnosti, která ovšem plodí jen další touhu po pomstě, respektive nekonečnou vlnu násilí. Další pozoruhodná vrstva pak spočívá v kontrastu sympatického a nevinného vzezření Lynskey, která roli ztvárnila a násilného vystupování a brutálních činů, které daná postava páchá. | V čem ovšem pátá epizoda naprosto triumfuje je akční stránka věci. Nejen, že samotná akce zaujímá téměř polovinu stopáže (a je tak svým rozsahem větší, než všechny ostatní akční sekvence v předchozích dílech dohromady), ale oproti předchozímu dílu naštěstí padá i výtka na zbytečnou umírněnost násilných výjevů, protože prostor tady dostává i explicitní brutalita (byť jde o sporadický okamžik), která k tomuto fikčnímu světu zkrátka patří. | V minulé epizodě došlo k vítané kombinaci prostředí, ve kterém se postavy pohybují (městská zástavba s venkovskými oblastmi a volnou přírodou) a oblíbenou filmovou poučku "vše v jednom" se tvůrci rozhodli chvályhodně použít i zde, tentokrát s ohledem na řady nepřátel, se kterými se postavy na své výpravě za nadějí, záchranou a vykoupením nedobrovolně střetnou. Na diváka tak v ději čeká velkolepá bitva ústředních postav se skupinou přeživších a nakažených najednou, což je v sérii vůbec poprvé, kdy se tak děje (konečně!) a k tomu ještě v takovém měřítku. Jako by toho nebylo málo, během zmíněné bitvy se nepřehlédnutelně představí další typ nepřátel (konečně!), v tomto případě nezastavitelný druh nakažených, známý ve hře jako Bloater (škoda, že se tvůrci v sérii vzdali konceptu šíření nákazy prostřednictvím spor, souboj s ním by tak jistě byl ještě o něco zábavnější). Nenápadné pomrknutí na fanoušky herní předlohy v podobě nepostradatelné odstřelovačské pušky, kterou Joel na konci dílu nabyde, je pak už jen příjemným bonusem na závěr. | Celkově jde o parádní divácký zážitek a prozatím rozhodně nejlepší díl v sérii. Takhle to má vypadat a doufám, že podobným stylem se bude ze strany tvůrců pokračovat až do samotného (snad strhujícího) finále celé série. Na své si přijdou současně příznivci přemýšlivějšího přístupu, preferující postavy i příznivci přímočarého uchopení, preferující akci a ideálně pak obě skupiny najednou. Byť mám trochu obavu, že do konce série se už diváci něčeho takového nedočkají a akce bude příště opět upozaděna ve prospěch postav. | PeZet

9/10 | Holy (elephant) shit! Epická historická freska, extravagantní show a stylová poklona všem lidem před i za kamerou a kinematografii obecně v jednom úhledném, více než tříhodinovém, balení, na kterou se hodí označení "fan-fucking-tastic" jako máloco:-). Tak konečně to vyšlo a Chazelle mě dostal přesně tam, kam mě zajisté plánoval "uklidit" i v případě všech svých předchozích počinů, tj. na kolena. Zatímco ani u jednoho z jeho dosavadních filmů se mu to, bohužel, nepodařilo (a spadají z mého pohledu do ranku "slušná práce, ale to je tak vše" - asi bude nutné si je po letech zase zopakovat:-)), nejnovější příspěvek do jeho filmografie to zvládl s velkým přehledem. Už trailery působily hodně slibně a samotný film je dokonce ještě lepší. | Chazelle jednak hned na začátku filmu demonstrativně předvede s pomocí netradiční sloní hnědé sprchy a hned na to pak pro změnu tradiční zlaté sprchy:-), že se toho opravdu nebojí a na diváka ve filmu čeká ledacos ne-až-tak-obvyklého (případně rovnou explicitně šokujícího), co se v běžné mainstreamové produkci ani náhodou nevyskytuje a jednak hned zkraje nasazuje neuvěřitelně dynamické tempo, které dokáže držet pozoruhodně dlouho, protože děj o něco málo zpomaluje až zhruba po hodině stopáže, nicméně na standardní hollywoodské poměry jde stran kadence scén ve zbytku filmu stále o výborný výsledek. Strhující půlhodinový prolog před úvodními titulky (respektive názvem filmu) skvěle navodí příslušnou atmosféru a dál se pokračuje v téměř nezměněném tempu, což je hodno obdivu. | Herecká jména na papíře vzbuzovala předem patřičný respekt a současně naději, že minimálně po stránce obsazení bude film určitě stát za to a naštěstí se tento předpoklad beze všech pochybností potvrdil. Všichni přítomní předvádějí parádní herecké výkony, ať už ve filmu vystupují jen na pár minut (Weaving, Maguire, Jonze (jeho variace na von Sternberga je špička), Wilde, Waterston) nebo mají role většího rozsahu (Adepo, Li, Smart, Hamilton). Největší pochvala ovšem nepřekvapivě míří směrem k představitelům titulní trojice hrdinů (Robbie, Pitt, Calva), přičemž zejména Robbie jako cílevědomá nastupující hvězdička si krade podstatnou část filmu pro sebe, nicméně Pitt, který zde vystřihl dalšího velkého sympaťáka v řadě (pokolikáté už:-)?), za ní v roli zkušeného hereckého veterána není o mnoho pozadu a totéž platí pro toho třetího vzadu a totiž Calvu, který ztvárnil podnikavého a učenlivého člena štábu. | Chazelleovi se daří naprosto přirozeným a nenuceným způsobem postihnout nepřeberné množství témat a činí tak navíc velice zábavnou a po většinu času poutavou formou. Obtížné postavení imigrantů, status hvězdy v hollywoodském systému, kariérní vzestupy, vrcholy a pády, těžkosti spojené s produkcí filmů tehdejší doby, pozlátko zlaté hollywoodské klece, rasová a sociální diskriminace, náročný přechod z němého na zvukový film, drogové a alkoholové závislosti, doprovázené depresemi, vztahy s médii a jejich nemalý vliv na ne/úspěch filmu a/nebo osud dané hvězdy, předsudky vyšší společnosti, honba za úspěchem v podobě "hollywoodského snu", šplhání po kariérním žebříčku od nejspodnějších pater námezdní otročiny až na samotný vrchol divácké popularity a finanční nezávislosti, veřejností neakceptované sexuální orientace, společenské skandály plynoucí z pokrytecké morálky (nejen) tehdejší puritánské společnosti, drsné propady až na úplné dno, ne/schopnost se přizpůsobit novým podmínkám a samozřejmě v neposlední řadě oslava filmu jako takového, upřímné vyznání lásky k filmařině, pocta všem umělcům ale i řadovým pracovníkům, pohybujícím se ve filmovém průmyslu a magické kouzlo filmu, jakožto vítaného úniku z nudné reality do světa nekonečné představivosti. To vše je zde v nějaké formě a v tu větším, tu menším množství přítomno. | Kromě toho nabízí film svým podáním strastiplného natáčení filmů v době nastupujícího zvuku i jistou populárně-naučnou rovinu. Edukace se navíc provádí velice hravým způsobem, založeným na skutečnosti, kdy se některé hvězdy němého filmu po nástupu zvuku potýkaly se zapeklitým problémem neobvyklého, případně přímo nevyhovujícího, hlasového projevu, což se na jejich dosud zářné kariéře v nemálo případech negativně podepsalo a jejich hvězda téměř ze dne na den pohasla nebo úplně zhasla. Chazelle zde taktéž krásně ukazuje, jak zásadní přelom ve filmovém průmyslu nastal s nástupem zvuku a jak obtížný krok vpřed to pro produkci filmů byl, což je skvěle ilustrováno scénou nekonečného příchodu Robbie před kameru a co je důležitější, tak také před mikrofon, během kterého jde všem přítomným o nervy a někomu dokonce o život:-). Oblíbené téma film o filmu je tady vytěženo skutečně na maximum. | Namísto jednoho uceleného příběhu s jasným začátkem a koncem divák sleduje monumentální filmovou mozaiku zábavných, hektických, opulentních, vtipných, smutných, dramatických, dojemných, tragických a příležitostně šílených epizod, zasazených do přelomového období továrny na sny. Spojující dějová linka se při tom zaměřuje na rozmanité osudy hned několika rozličných postav a možná je to trochu na škodu. Přes více než dostatečnou stopáž filmu totiž zdaleka ne všechny postavy, bohužel, dostanou zasloužené množství prostoru, přestože jejich životní peripetie nejsou o nic méně zajímavé a zábavné. Nadstandardní stopáž jako taková není vůbec žádný problém, nicméně děj je s postupujícím časem více a více rozháraný, což kulminuje někdy v době nástupu postavy Maguirea na scénu ve třetí hodině filmu. Film s ohledem na neskutečnou životnost předchozího děje naneštěstí také postrádá výraznější emocionální katarzi, týkající se vyvrcholení příběhových linek jednotlivých postav a jejich konec se tím pádem tak trochu vytratí do ztracena. | To je však bez větších potíží vykoupeno jinými přednostmi. Po umělecké i řemeslné stránce totiž nelze filmu v podstatě nic vytknout, právě naopak. Z filmu tryská neuvěřitelná energie (famózní, adrenalinem nabitý, OST tomu samozřejmě vydatně napomáhá) i díky častému použití ruční kamery, která při dialogových scénách rychle a zběsile švenkuje z jedné postavy na druhou a obecně kamerových jízd, což dodává filmu neskutečnou gradaci, stejně tak sladění obrazu a hudby a audiovizuál celkově je přímo vynikající. Je neuvěřitelné potěšení sledovat, co se na plátně odehrává ve druhém (případně třetím) plánu za herci, vedoucími mezi sebou dialog. Chazelle se nebojí využít vypjaté a zábavně přehrávající herecké kreace (pocity údivu, hněvu, radosti), podobně jako to činili tvůrci němých filmů a přetavit je do spousty skutečně humorných momentů a dialogových přestřelek (vtipná výměna názorů mezi Robbie a Weaving s kostkou ledu k tomu, souboj Robbie s hadem a hned v závěsu její historka o králíkovi a medvědovi jsou pochopitelně pecka:-)). | Současně Chazelle dokáže i z na papíře obyčejně působících popisů scény vykřesat emocionálně silný moment (Pittova rozlučka se světem, taneční odchod Robbie do tmy a v jistém slova smyslu také do zapomnění), přičemž rozhovor Pitta se Smart o přetrvávajícím díle a odkazu mnoha budoucím generacím, navzdory upadající kariéře a vadnoucí slávě, je jedna z nejvýmluvnějších a zároveň nejsilnějších scén v celém filmu. Chazelle se následně definitivně utrhne ze řetězu v samotném závěru, ve kterém diváky ve spektakulární psychedelické montáži seznámí s průřezovou historií slavných hollywoodských klasik a je to stejně velkolepé a skvělé jako celý film. | Chazelle tímto sepsal podobně cituplný milostný dopis svému oboru jako to učinil nedávno Spielberg svými The Fabelmans a podobně jako mistr byl rovněž "po zásluze" potrestán a jeho počin si nespravedlivě vysloužil nálepku kolosálního propadáku. Což je vskutku tristní, ovšem výjimečné dílo tady naštěstí zůstane už napořád. Bylo by to za poctivých 8/10, ale OST to u mě vytahuje na 9/10. | PeZet

6/10 | Neoficiální král akčních béček za pár korun Neeson má v kolonce pro napínavou nízkonákladovou žánrovku, situovanou na palubu linkového letadla, už nějakou dobu vyplněnou poznámku "absolvováno", takže nastal nejvyšší čas, aby se do oblak v rámci akčních béček za pár korun vydal rovněž neoficiální korunní princ Butler a srovnal tak se svým seniornějším kolegou vzájemné skóre:-). A srovnal jej více než slušným způsobem, protože zatímco Neeson při zachraňování posádky a cestujících zůstal zbaběle sedět v turistické třídě a navíc zápolil jen s párem šílenců, Butler tady odvážně usedl rovnou za knipl a kromě povětrnostních podmínek čelí při záchranně veškerého osazenstva letadla celé bandě povstalců, občasně si vydělávajících na živobytí únosy nebohých turistů. | Premisa si žádala pokud možno skutečné letadlo a natáčení na skutečných a k tomu atraktivních lokacích, což se při skromném rozpočtu muselo na výsledné podobě filmu nějakým způsobem podepsat a také že ano. Peněz neměli tvůrci příliš nazbyt a (pokud se pomine vlastní letadlo a odpovídající prostředí) je to bohužel poznat. Od castingu (až na Butlera jsou všichni ostatní jedna velká neznámá), přes lokace (kterých je nemnoho a navíc, vzhledem k zasazení děje, vypadají všechny stejně) a měřítko (stran exteriérových záběrů na letadlo ve vzduchu je splněno jen nejnutnější minimum, při nebezpečném přistání se nic moc dramatického nestane (tedy kromě toho, že v jednu chvíli se letadlo řítí vstříc konci ranveje a ve zlomku sekundy zastavuje na pětníku:-)) a na nějaké výbuchy nebo spektakulární destrukci čehokoliv může divák rovnou zapomenout), až po samotnou akci (které je taktéž nemnoho a svým provedením jde, až na jednu světlou výjimku, o takový neurážející standard podobných filmů). | Na druhou stranu hlavní postava a její nedobrovolný pomocník se v dané situaci chovají vcelku pragmaticky a racionálně (pochopitelně na filmové poměry), s čímž souvisí fakt, že Butler zde nevystupuje v roli dalšího neporazitelného hrdiny v řadě (právě naopak) a tuto civilnější polohu zvládá s přehledem, děj se příležitostně dokáže stočit předem ne vyloženě očekávatelným směrem a potenciálně tak diváka při sledování filmu dovede překvapit, místní povstalecká skupinka vystupuje vůči posádce i cestujícím vítaně nekompromisně, praktická ukázka, jaký dopad má na člověka zásah z velkorážní odstřelovačky určené pro ničení techniky, rovněž potěší, zmiňovaná výjimka na poli akčních sekvencí v podobě drsné hand to hand bitky snímané z ruky je hodně povedená (škoda, že takových vychytávek není ve filmu více) a obecně na první pohled patrná snaha tvůrců o přízemní přístup a realistické pojetí (byť vynucená produkčními omezeními) chvályhodně přidává snímku na uvěřitelnosti. Celkově se tak jedná o slušný příspěvek do žánru a další poctivý zářez do Butlerovy filmografie. | PeZet

8/10 | Po neplánované "vzpomínkové" zastávce na cestě v minulém díle představuje čtvrtá epizoda návrat zpět do zajetých kolejí v podobě opětovného sledování strastiplného putování ústřední nesourodé dvojice skrze zdejší nehostinný svět (což je, přes kvality třetí epizody, rozhodně pozitivní zpráva), ovšem i tentokrát došlo ze strany Mazina a Druckmanna k určité změně perspektivy, byť ne tak zásadní jako v předchozím díle a oba tvůrci zde odhalují divákům další příběhovou vrstvu, týkající se jak jednání samotných postav, tak fungování prostředí, ve kterém se pohybují. | Každý dosavadní díl se prozatím soustředí na něco trochu jiného a díky tomu mají diváci příležitost si z jednotlivých epizod pokaždé odnést tu více, tu méně odlišný divácký zážitek stran vykreslení daného fikčního světa. Po ustanovující úvodní epizodě s představením charakterů přišlo na řadu smrtelně nebezpečné setkání s nakaženými (prostřednictvím ve hře obávaného clickera), v následujícím díle diváci dostali neobvyklý vhled na nelehké osudy vedlejších postav a v nejnovější epizodě se hlavní postavy střetávají s dalším nebezpečím v tomto světě, které není o nic méně smrtelné (právě naopak) a totiž s ostatními přeživšími. | Podstatná část čtvrté epizody se tentokrát věnuje vážnému tématu (nutného vs zbytečného) násilí a jeho negativního dopadu na lidskou (dětskou) psychiku. Dialogové výměny mezi Pascalem a Ramsey, týkající se ne-až-tak-příjemných zážitků z minulosti obou postav stran jejich násilného chování vůči svému okolí, výborně ilustrují jednu z nejsilnějších stránek hry, která se snažila vykreslit všechny (přeživší) postavy nikoliv jen tradičně prvoplánově na úrovni jednoznačné dobro vs absolutní zlo, ale nezvykle komplexně s cílem předat hráči tezi, že v tomto světě vůbec nejde o to, kdo co komu násilného ne/provedl a proč, ale jen o jednu jedinou věc - přežít a to za jakoukoliv cenu, přičemž ona cena závisí na úhlu pohledu. Tento motiv prostupuje celou hrou (o to více pak v neméně zdařilém herním pokračování) a Mazinovi s Druckmannem se jej podařilo do čtvrté epizody s pomocí několika rozhovorů a intenzivní akční scény věrně přenést. | Prozatím poslední díl tak názorně dokazuje klasické žánrové pravidlo ze všech post-apokalyptických akčních/hororových filmů/sérií, tj. ať už se v daném fikčním světě bojuje s jakýmkoliv nezastavitelným (nadpřirozeným) zlem, nakonec to vůbec nejhorší jsou vždy jen samotní (přeživší) lidé, což zde výmluvně demonstruje na scénu nově nastupující postava vůdkyně revolučního hnutí, která byla Mazinem a Druckmannem vytvořena specificky pro potřeby série. | Čtvrtá epizoda se kromě toho soustředí na pokračující vývoj vzájemného vztahu ústřední dvojice a další poodhalení minulosti obou postav. V průběhu děje tak divák sleduje, jak se postupně dále proměňuje Joelův, původně zcela neosobní, postoj k Ellie, který sice sám, směrem k ní, popisuje jako stále vysloveně účelový a Ellie staví do role pouhého "zavazadla", které je potřeba bezpečně přepravit z jednoho bodu do druhého, ovšem čím více času Joel s Ellie tráví, tím více začíná být zřejmé, že svůj přístup Joel přehodnocuje a pomalu, ale jistě se z něj opět stává starostlivá otcovská figura, jakou v minulosti, do úmrtí své vlastní dcery při nástupu pandemie, byl. To vše funguje především zásluhou Pascala a Ramsey, jejichž herecký projev je nadále skvělý (a snad to tak zůstane až do konce série). | Zatímco v první a druhé epizodě hrála prim městská zástavba a ve třetí epizodě pro změnu došlo na venkov a divokou přírodu, tentokrát se diváci dočkají oblíbené formulky "to nejlepší z obou světů" a děj tak zavede obě hlavní postavy zprvu jak na otevřené pláně a do lesů, tak později také do ulic, budov a sklepení. Ztvárnění post-apokalyptického prostředí je s každou další epizodou čím dál tím lepší, přičemž panoramatická sekvence osamělé projížďky autem zpustošenou krajinou a následně stejně zchátralou městkou aglomerací v této epizodě je po stránce atmosféry a výpravy naprosto vynikající a v tomto ohledu dává znovu vzpomenout na neuvěřitelnou podobnost série s herní předlohou. | Akční sekvence jsou sice i zde z pohledu rozsahu i stopáže relativně skromné, ale tak jako ve druhé epizodě jsou podány nadmíru vydařenou a realisticky působící formou. Škoda jen, že všudypřítomné násilí není v tomto případě ukázáno přímo na kameru, což považuji za jistý krok zpět oproti herní předloze, ve které se i tento prvek spolupodílel na celkové síle hráčova zážitku. Nicméně nenápadná narážka na dalšího obávaného nepřítele ze hry z řad nakažených ve sklepě parádně nalákala na příští události, tak snad projeví tvůrci v nadcházejících dílech trochu větší odvahu alespoň v rámci střetů přeživších s nakaženými. | V souhrnu se opět jedná o vydařenou epizodu, která si nadále udržuje kvalitativně nadprůměrný standard nastolený všemi předchozími díly a dále prohlubuje vztahy mezi jednotlivými postavami a uvěřitelnost zdejšího světa. Na další retrospektivní scény, týkající se samotných počátků pandemie, sice bohužel nedošlo, ale možná se něčeho zajímavého z minulosti znovu dočkáme hned v příštím díle, ve kterém dojde na představení, z herní předlohy známé, bratrské dvojice Henryho a Sama, se kterou se v úplném závěru čtvrté epizody Joel a Ellie setkali. | PeZet

6/10 | Marvelu se v prozatím poslední fázi MCU příliš nedaří navázat na kvalitativní úspěch, který sklidil s předchozí řadou filmů, zakončenou famózním kvalitativním i finančním "dvojitým zásahem" v podobě Infinity War a Endgame a výmluvným dokladem tohoto smutného konstatování je fakt, že zdaleka nejúspěšnějším filmem aktuální fáze jak po finanční, tak především po kvalitativní stránce je tak trochu "zahraniční import" No Way Home, na jehož produkci se spolupodílí konkurenční Sony. Na poli výhradně vlastních projektů Marvel přešlapuje v podstatě celou fázi na místě (případně se vrací o několik kroků vzad:-)) a byť je potřeba uznat, že se nebojí riskovat a jednotlivé projekty se pokouší nejrůznějšími způsoby (žánrově, koncepčně, stylově) odlišit, prakticky všechny filmy v rámci této fáze dopadají stran výsledného diváckého zážitku úplně stejně (tj. neslavně), respektive čím odvážnější tvůrčí experiment, tím zpravidla kvalitativně hůře. Pokračování miliardového hitu o kočkovité šelmě zahalené v černém na tom, bohužel, nic nezmění, protože i tentokrát je nejnovější příspěvek od Marvelu typickým zástupcem probíhající (značně rozpačité) MCU fáze, který sice neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne. |  Je pravda, že Coogler (potažmo Marvel) se tady ocitl v nezáviděníhodné pozici a v jeho prospěch hovoří jisté polehčující okolnosti v tom, že náhlým tragickým úmrtím Bosemana, jakožto titulního hrdiny jedničky, se mu celý připravovaný koncept pro dvojku nevyhnutelně rozpadl před očima jako domeček z karet a startovací podmínky pro pokračování tak musely být nuceně změněny. Za normálních okolností by diváci zajisté dostali klasickou dvojku, která by plynule navazovala na originál, aniž by se při tom zdržovala opakovaným profilováním charakteru hlavní postavy a opětovným rozestavováním jednotlivých figurek na šachovnici a to vše za doprovodu tradičního hesla všech pokračování, tj. větší, dražší, akčnější a jak je v dnešní době neblahým zvykem i delší. Bez Bosemana k dispozici nezbylo Cooglerovi nic jiného, než se vydat stejnou cestou jako v případě předchozího filmu a zopakovat si tak příběhový origin (staro)nové postavy, navíc s nelehkým dilematem, která dosavadní postava se v ději nově zhostí role mýtického ochránce Wakandy, k tomu a současně také dále pokračovat v rozehraných událostech jak z původního filmu, tak z ostatních počinů v rámci končící/nastupující MCU fáze, protože "show must go on". | Všechny uvedené starosti si mohl Coogler (potažmo Marvel) ušetřit prostým přeobsazením titulní role (s čímž v minulosti neměl žádný problém, viz Norton vs Ruffalo, případně ve vedlejší roli Howard vs Cheadle), ovšem z úcty k Bosemanovi tak nakonec neučinil a po zhlédnutí filmu musím konstatovat, že to možná provést měl, protože film trpí na nevýraznou hlavní postavu (jak hereckým podáním, tak příběhovým uchopením) a na nezajímavou dějovou linku, která k ustanovení dané figury do pozice Bosemanova nástupce vede, přičemž obě tvůrčí rozhodnutí, kdo konkrétně a za jakých okolností oblékne nový kočičí kostým, už nepochybně padají na Cooglerovu hlavu. | Nedotaženost filmu začíná už prologem, ve kterém se Wright pokusí nemocného a umírajícího Bosemana zachránit, což se jí pochopitelně nezdaří a tento neúspěch se má, podle všeho, následně přetavit v trauma hlavní postavy, se kterým se v dalším průběhu vyprávění bude ze strany tvůrců patřičným způsobem pracovat. To se ovšem ve zbytku děje prakticky nestane a kdyby celý prolog ve filmu vůbec nebyl, tak by to ve výsledku vyšlo téměř nastejno (respektive ušetřilo by to pár minut stopáže). Co je důležitější, podstatnou část stopáže není moc jasné, kdo se oním maskovaným superhrdinou vlastně stane a divák musí přečkat dvě hodiny čistého času (!), než je mu tato, vcelku zásadní, informace ze strany tvůrců sdělena a hlavní postava se divákům předvede v celé své kráse, tj. v nové verzi kostýmu (který je vzhledově nic moc) a především v akci (která je tady takový obvyklý standard na poli podobných komiksovek). O tom, že se tak její vystoupení v celém filmu smrskne na účast v jedné "digifest" potyčce dvou soupeřících armád a poté už jen ve finálním mano a mano souboji s hlavním záporákem, ani nemluvě. Marvel už dlouhou dobu ve svých filmech bojuje se syndromem "máme postavy, kterým se nemůže nic stát (protože s nimi počítáme i do budoucna) a při tom děj, ve kterém se svádí bitvy o osud světa/vesmíru/alternativních realit" a bojuje s ním samozřejmě i zde (jak to na konci příběhu dopadne s hlavním záporákem je tudíž jasné ještě před tím, než se poprvé objeví na scéně). | Navíc Wright v hlavní roli na to, utáhnout velký komiksový blockbuster, herecky/charismatem prostě nemá a je ve filmu zastíněna v podstatě všemi ostatními kolegy okolo, od Bassett, přes Gurira (která imho z celého obsazení vychází nejlépe), po Dukea, i ten Jordan v pár minutovém cameu (škoda, že v ději nedostal více prostoru) podává přesvědčivější výkon než ona. Huerta jako hlavní záporák je hodně slušný a to navzdory nepostradatelnému "leteckému" vybavení z komiksové předlohy, což možná působí jakž takž obstojně na papíře, ovšem ve filmu to vypadá docela směšně. Freeman je zde vysloveně jen do počtu a nová posila v podobě Thorne na tom není o moc lépe, nicméně hlavní úkol, a totiž představit postavu publiku a k tomu v nějakém slušivém železo-mužském kostýmu (který je vzhledově nic moc), byl splněn, takže více se asi očekávat ani nedalo. | Coogler to nijak výrazně nezachraňuje ani po řemeslné stránce. Štědrý rozpočet na filmu příliš poznat není, Coogler zato nešetří s velevýznamnými slow-mo záběry, jejichž nepatřičnost až otravnost dosahují pomalu, ale jistě mezních hodnot a v neposlední řadě jsem u (nepůvodní části) OST už dlouho neměl takový pocit, že doprovodné songy tak silně nekorespondují k ději a totálně vytrhávají diváka z koncentrace/narušují celkovou atmosféru filmu, jako právě zde. Na druhou stranu tempo je, přes nadměrnou stopáž, relativně slušné, nějaké povedené scény (bitka na mostě, podvodní sekvence) se tady také najdou, s Bosemanovým odkazem se pracuje citlivě (vzpomínkové logo Marvelu připomínající jeho památku skrze scény z předchozích vystoupení Bosemana v MCU je možná to nejlepší na celém filmu:-)), hlavní záporák je docela fajn a potitulkovka naznačuje potenciálně zajímavý vývoj nadcházejících událostí, takže celkově jde o obstojný divácký zážitek. | PeZet

4/10 | Na papíře to nevypadalo vůbec špatně - provařená černo-bílá premisa po vzoru klasiky z 60s Guess Who's Coming to Dinner, ještě k tomu "vylepšená" o slibný náboženský prvek, jehož situačně komický potenciál je značný, před kamerou se vedle sebe postavily dlouholeté komediální jistoty v podobě Hilla a Murphyho (přičemž nelze opomenout také Duchovnyho), tudíž o spoustu nekorektního humoru a trefnou satiru na současnou sociálně-spravedlivou společnost neměla být nouze a za kamerou (respektive psacím stolem) režijního debutanta Barrise jistil režijní skoro-debutant Hill, jehož pár let stará autorská prvotina se docela povedla, takže šance na zábavnou romcom žánrovku tady rozhodně byla. Namísto pobaveného úsměvu (natož upřímného smíchu) ovšem film u diváků (jako už poněkolikáté) tak akorát vyvolá polemiku nad nezvládnutou/absentující dramaturgií panující v Netflixu, protože výsledkem je nudná, nevtipná, zdlouhavá a šablonovitá žánrová marnost, místy přecházející až v zoufale bolestivou křeč. | Hill zde předvádí svou tradiční charakterovou škatulku, ovšem v mnohem méně vtipné, sarkastické, vulgární a sexistické verzi, než je u něj obvyklé, což je zklamání. S London navíc mezi sebou nemají v podstatě žádnou chemii a jejich partnerský vztah ve filmu působí, že existuje jen proto, že to tak stálo ve scénáři. Zatímco třeba v Knocked Up se tomu, jak se názorově/hodnotově/společensky nesourodá dvojice dá dohromady, věnuje skutečně významná část stopáže, tady po prvotním setkání následuje střih "o půl roku později" a prakticky až do konce filmu se divák nedočká smysluplného vysvětlení, proč jsou ti dva vůbec/stále spolu. Korunu tomu pak dává "povinné" usmiřovací finále, ve kterém si, štěstí potomkům nepřející, rodiče dojemně uvědomí svou chybu a přestanou svým ratolestem stát v cestě, přicházející stejně nečekaně a nevěrohodně, jako celá ve filmu popisovaná romance. A co hůře, Murphy je při vzpomínce na všechny jeho stand-up výstupy u takto, na jakékoliv vtipné situace, vděčného tématu proklatě nevyužit a Duchovny je zde, bohužel, vysloveně už jen do počtu. Fakt, že veškeré rasové/náboženské/genderové rádoby vtipné konfrontace ve filmu spadají do kategorie bezzubé/odbyté/směšné/trapné v čele s klíčovou scénou v podobných žánrovkách a totiž s rodičovskou seznamovačkou při obědě/večeři, je pak už jen smutnou vizitkou všech zúčastněných. Zkrátka viděno a obratem zapomenuto:-(. | P.S. Pokud někoho zajímá uvedené téma (romantická dvojice vs rodiče vs nejrůznější předsudky), tak udělá nesrovnatelně lépe, pokud ty zdejší dvě hodiny čistého času stráví opakovaným sledováním legendární obědové scénky Hill vs Ice Cube v 22 Jump Street (s neméně legendárním kancelářským dodatkem k tomu), která je vtipností, načasováním, dialogy i hereckými výkony úplně někde jinde, než tenhle streamovací nedodělek. | PeZet

8/10 | V rámci série sice naprosto nepodstatný/nadbytečný epizodní filler, který (jak už to tak u typických fillerů obvykle bývá:-)) jen navyšuje celkovou stopáž, aniž by vlastní děj jakkoliv posunul vpřed, ovšem po stránce emocionálního zásahu a síly diváckého zážitku jeden z nejlepších fillerů v sériích obecně, pokud ne přímo ten úplně nejlepší. Kdo by to byl předem tušil, že se něčeho podobného diváci dočkají zrovna ve videoherní adaptaci, která staví především na nelítostném a nerovném boji s nakaženými a ostatními přeživšími v post-apokalyptickém prostředí. Nicméně i přes vysoké kvality, kterými třetí epizoda rozhodně disponuje, je potřeba mít na paměti, že jde stále jen o filler, který skutečně podstatným událostem v sérii jen zbytečně umenšuje, už tak omezený, devítidílný prostor. | Už před premiérou první epizody se proslýchalo, že oproti herní předloze nebude série klást až tak moc silný důraz na akční stránku věci ve prospěch soustředění se na jednotlivé postavy a budování vztahů mezi nimi a obecně na dramatický aspekt celého vyprávění spíše z hereckého hlediska, než z toho fyzického (s ohledem na angažování Mazina a jeho předchozí počin Chernobyl se to dalo tak trochu předem očekávat), současně s tím také v sérii dojde k rozvedení některých dějových linek nad rámec herní předlohy (epizodický formát je k tomu více než vhodný) a k přepracování určitých příběhových prvků (vcelku logicky, protože to co funguje příslušným způsobem ve hře, pochopitelně nemusí fungovat stejně adekvátně v sérii), což s sebou pro vybranou skupinu diváků, důvěrně znalých předlohy, nevyhnutelně přinese nějaké ty kontroverze, případně rovnou negativa. | Pokud se pomine fungování zdejšího fikčního světa stran způsobu, jakým se houbová nákaza šíří mezi obyvatelstvem (lidské kousnutí namísto houbových spor) a řada retrospektivních sekvencí, poodhalujících samotné počátky pandemie (na které dojde i tentokrát, byť nově jen formou mluveného slova), tak se Mazin s Druckmannem ve třetí epizodě poprvé skutečně výrazně (pro někoho možná až zásadně) odklánějí od herní předlohy (respektive příběhu) a pouští se tady v rámci série na dosud neprobádané území, což je na jednu stranu obdivuhodné a na druhou stranu až-tak-úplně-nikoliv. Zatímco totiž ve hře se Joel a Ellie při svém strastiplném putování setkávají pouze s paranoiou/osamělostí trpícím Billem, který je svým nevypočitatelným chováním donutí se poprvé semknout, přičemž osud zesnulého Franka zůstává jak pro ně, tak pro hráče tajemstvím, zde se podstatná část vyprávění věnuje svéráznému soužití Billa a Franka v průběhu věků v melancholicko-romanticky-tragickém podání, aniž by se s nimi Joel s Ellie vůbec potkali, tudíž na jejich vzájemný vztah nemá tato zastávka na cestě žádný vliv, o dramatických a divácky vděčných událostech, spojených s uvedeným setkáním ve hře, které zde pak logicky absentují, ani nemluvě. | Nicméně přes fakt, že se třetí epizoda dějově vydala ve velké míře trochu nečekaným směrem, tvůrci nezapomínají divákům připomenout, že se stále pohybujeme ve fanoušky důvěrně známém světě, hned několika příběhovými prvky, zrcadlícími herní předobraz. Po zpustošené městské zástavbě se konečně dostáváme do volné přírody a na stejně chátrající venkov. Zdejší post-apokalyptická iluze je nadále vynikající a je vzrušující s každou novou epizodou odhalovat další a další výmluvná svědectví o konci lidské civilizace. Motiv, pokud možno opatrného, průzkumu prostředí s cílem najít/získat nějaké zásoby/vybavení a zejména munici (což nejednou skončí střetem s nakaženými/přeživšími) představuje ve hře důležitou součást hratelnosti a zde se jej povedlo zdařile přenést na obrazovku. Scéna s nakaženým, uvězněným ve sklepě, pak pěkně demonstruje, že byť je Ellie ve své podstatě stále dítě, pokud to situace vyžaduje, dokáže být stejně chladnokrevná a nemilosrdná, jako v tomto světě musí být všichni, kteří hodlají přežít. | Prim ve třetí epizodě ovšem hrají příběhové peripetie partnerské dvojice Billa a Franka a přestože jde pro fanoušky hry o neplánovanou a nutno přiznat i nevyžádanou odbočku, z pohledu celkového zpracování a diváckého zážitku, který divákům doručuje, funguje tahle nevšední post-apokalyptická love story výborně. Nepochybnou zásluhu na tom mají hostující Offerman a Bartlett, jejichž civilní herecké výkony napomáhají tvůrcům představit divákům malinko odlišný, ovšem neméně pozoruhodný a poutavý, náhled na celosvětovou pandemií zdevastovaný svět. Některé pasáže jsou až nečekaně dojemné (celá sekvence "poslední den v životě"), jiné naopak vtipné (setkání s Joelem a Tess - fajn nápad, jak Torv nakrátko vrátit zpět na scénu), nebo napínavé (noční přepadení opevněného obydlí skupinou přeživších), přičemž závěrečná atmosférická scéna s titulním songem, vracející příběhovou linku série zpět k událostem známým ze hry, dává celé Billově a Frankově společné životní cestě hořkosladkou tečku. | Celkově se třetí epizodou hezky ukázalo, že se Mazin a Druckmann i v rámci tak populárního (publikum) a prioritního (studio) projektu nebojí stran vyprávění a použitých motivů experimentovat a přes relativní přímočarost předlohy jsou schopni přijít s kreativními způsoby, jak diváka v sérii ne/příjemně potěšit/překvapit. Podařilo se a je to zajímavá zkušenost, ale příště už by bylo záhodno se opět soustředit na to podstatné, čím se tato značka na herním poli proslavila. | PeZet

5/10 | Trailery docela jasně naznačovaly po stránce produkčních kvalit skromnější verzi loňské, ve všech směrech zaměnitelné, žánrovky The Lost City a to nejen tím, že neohrožená Lopez/Bullock při svém boji s anonymní a malinko neschopnou bandou pirátů/žoldáků v exotické lokalitě stráví většinu filmu v jedněch slušivých, postupem času (na všech k divácké potěše určených místech) se rozpadajících, šatech v doprovodu Duhamela/Tatuma v roli neschopné silnější polovičky/snaživého sidekicka, ale i celkovým pojetím ve stylu nenáročné romanticko-komediálně-dobrodružné záležitosti z ranku žánrových klasik (kterýkoliv Indy, The Mummy a pochopitelně Romancing the Stone), přičemž bude své, minimálně na papíře, mnohem méně hvězdné obsazení divákům v akčních scénách vynahrazovat eRkovým ratingem a možná obecně svižnějším tempem (vzhledem k trochu střídmější stopáži). | Dobrou zprávou je fakt, že co trailer sliboval, to výsledný film víceméně dodal a pokud někomu ke slušnému zážitku stačí výše uvedený koncept ("dva ne/známí lidé si k sobě, navzdory nepříznivým okolnostem a nebezpečnému okolí, ne/ochotně hledají cestu"), bude při sledování filmu v podstatě spokojen. Tvůrci se sice drží zavedených dějových škatulek poměrně důsledně, ale příležitostně si dovolí vyrukovat s určitou příběhovou variací (ústřední dvojice je dlouholetý pár, tudíž se vzájemně důvěrně zná a nemá problém spolu hned od začátku tu více, tu méně úspěšně spolupracovat) a nějakého toho překvapení, stran postranních motivací a temných tajemství některých zde přítomných postav, se divák v průběhu děje také dočká. Zbytek filmu je pak složen z tradičních stavebních prvků všech podobných žánrovek, tudíž nechybějí dialogové přestřelky mezi hlavními postavami, rádobyvtipné vedlejší postavy, divácky vděčné scény likvidace bezejmenných záporáků pokud možno humorným (pro diváka) a bolestivým (pro danou postavu) způsobem a pochopitelně dojde řada také na přestřelky, honičky a občasné výbuchy, to vše pak v atraktivním prostředí turisty ne/dotčeného ráje. | Špatnou zprávou je fakt, že dvojice Lopez a Duhamel má přece jenom stran sympatičnosti/souhry/zábavnosti do tandemu Bullock s Tatumem daleko, dávkování vtipných situací (prvotní konfrontace se záporáky v koupelně je zdaleka nejlepší scénou v celém filmu) i akčních momentů (eRkový rating je naprosto nevyužitý a vlastně vůbec netuším, za co jej film získal) je během filmu, bohužel, docela uměřené, naivita/stupidita všech pirátů a to včetně toho hlavního se už pohybuje za hranicí uvěřitelnosti i v rámci daného žánru (ve kterém se na logiku, pravděpodobnost a fyzikální zákony obecně příliš nehledí), vedlejší postavy nejsou dostatečně komické/zajímavé/výstřední na to, aby byly zábavné, hlavní záporák v podání Kravitze je ještě nevýraznější, než byl na stejné pozici Radcliff a k tomu tady citelně chybí nějaká podobná sebeparodická perlička jakou bylo vystoupení Pitta. V souhrnu se tak jedná o skrz naskrz průměrnou spotřebku, která sice neurazí, ale ani nenadchne a z hlavy se divákovi vytratí ještě před tím, než doběhnou závěrečné titulky. | PeZet

6/10 | Jo, jo, když nějaká automobilka vyrobí auto, jehož základní vybavení nezahrnuje brzdy a pošle ho bez obav do světa, protože co by se asi tak mohlo stát nebo vyloženě pokazit:-), tak to může dopadnout jen jedním (pro bezprostřední okolí dost nepříjemným) způsobem. A stejně tak je tomu také s korporacemi, v níž zaměstnancům a kravaťákům přijde jako přímo vynikající nápad vyrobit prototyp sympatického babysitter androida se silou větší, než má dospělý člověk a zevnějškem ala RoboCopLolita (nejen marketingově smrtící kombinace:-)), vybavit jej umělou inteligencí (průběžné sebezdokonalování a dříve nebo později nevyhnutelné sebeuvědomění zdarma v ceně!), okamžitě jej betatestovat na skutečných dětech (zvířata už nejsou v módě a dospělí lidé stojí majlant, tak co kravaťák nadělá:-)) a neobtěžovat se při tom mu do firmwaru během vývoje naprogramovat alespoň základní zákony robotiky (nepodstatné softwarové bugy a glitche má dnes přece kdeco a neexistuje nic, co by nespravil malinký update, nebo ne:-)?). | Režírující Johnstone se k filmu navrací po téměř dekádu dlouhé pauze a čistě po řemeslné stránce tady odvádí standardní práci, jejíž výsledkem je slušná a místy docela zábavná žánrovka, ve které je sice od každého filmařsky vděčného příběhového prvku (strach, drama, akce, napětí, humor) něco, ale vlastně nic z toho není zpracováno dostatečně do hloubky jak co do vyhrazeného prostoru ve filmu, tak co do rozvedení tématu jakýmkoliv neotřelým způsobem (strašidelné scény nejsou až tak strašidelné, jak by mohly být, napínavé scény nejsou až tak napínavé, jak by mohly být, dramatické scény nejsou až tak dramatické jak by mohly být, akční scény nejsou až tak akční, jak by mohly být a tak by se dalo v popisu filmu ještě nějakou dobu pokračovat), takže v souhrnu se jedná o ničím nevynikající, ale na druhou stranu nenáročnou a vcelku obstojnou spotřební záležitost, ideálně vhodnou na jeden víkendový večer. | Film zkrátka působí jako průměrná - celovečerní - epizoda v 90s (respektive v 60s) populární fantasy/sci-fi/hororové série The Outer Limits jen s několika dílčími rozdíly, které ovšem, možná trochu překvapivě, příliš nehovoří ve prospěch Johnstoneova filmu. Daná série se ve většině svých epizod pyšnila na poli zmíněných žánrů již mnohokrát prozkoumanou premisou, očekávatelným/předvídatelným rámcovým dějem, nízkonákladovým zpracováním (většina děje se odehrávala v interiérech, exteriérů bylo nemnoho a nepůsobily nijak honosně) a s tím souvisejícími průměrnými produkčními kvalitami (kamera, střih, hudba, triky, výprava, kostýmy, atd.). | To vše je přítomno i zde, ale zatímco charakteristiky Johnstoneova filmu tímto v podstatě končí, uvedená série nadto divákům nabízela snahu o určitý myšlenkový přesah, nebo alespoň pokus o zpracování tradičního tématu (robotika, umělá inteligence, lidské vědomí, morálka, spravedlnost, společenské zřízení, zákony, duch ve stroji, atd.) nějakým novým/jiným/zajímavým způsobem, častokrát zábavný plot twist a v mnoha případech skvělé finále, které korunovalo příslušnou epizodu překvapivou/neobvyklou/výmluvnou/nadčasovou pointou. Nic z toho tady divák, bohužel, nenalezne a jedinou oblastí, ve které film svého sériového konkurenta převyšuje, je triková stránka, což je (vzhledem k časovému rozestupu obou děl) vcelku pochopitelné. | Příběh i samotný děj nemá, bohužel, diváka moc čím překvapit, protože podobná látka se dočkala zpracování v nejrůznějších filmech i sériích už nesčetněkrát a tvůrci k dosavadní šabloně nedodávají prakticky nic navíc, což je nemilé překvapení a nemalé zklamání zároveň, jelikož scénář zde měla na starosti Cooper, jakožto autorka předloňského, parádního, hitu Malignant. Totéž se naneštěstí týká i technicko-realizační stránky věci a divák se tak ve filmu nedočká žádných povedených kamerových záběrů, nápaditého střihu, nebo nějakých audiovizuálně stylových scén. V traileru proklamovaná taneční vsuvka je v tomto ohledu sice světlá/stylová výjimka, ale ve filmu působí poměrně samoúčelně vzhledem k tomu, že její přítomnost v ději nemá vlastně žádné logické opodstatnění a navíc se ve filmu vyskytuje v přesně té samé podobě, v jaké byla prezentována v traileru (tj. na ploše pouhých pár vteřin). | K tomu ve filmu není nouze o spousty klišé všech podobných žánrovek (když se na začátku filmu objeví na scéně dálkově ovládaný robot, tak je naprosto jasné, jak bude finální konfrontace s androidem na konci filmu vypadat, osud nesympatické sousedky je zpečetěn obratem poté, co se na androida zle podívá, nespokojený zaměstnanec, toho času zloděj know-how, to má taktéž předem spočítané, atd.), konkrétní důvody, jak přesně dojde ke "zkratu" (a z nevinného ochranitelského androida, určeného pro hlídání dětí, se najednou stane záporácká figura, vyznávající koncept "konečného řešení" vůči všem lidem ve svém okolí, přičemž průběžně s tím se ze spotřebního produktu opět znenadání stane ultimátní hackovací nástroj, na dálku ovládající jakékoliv elektronické zařízení v dosahu), nejsou pro tvůrce natolik zásadní/důležité, aby jim ve filmu věnovali alespoň stručný dialog, natož rovnou obsáhlejší scénu a prostomyslnost prakticky všech přítomných postav (od hlavní postavy v roli nezkušené dětské opatrovnice, přes sociální pracovnici až po policejní složky) vůči neotestovanému prototypu s extrémní fyzickou silou (!) a inteligencí (!!) a jeho nekontrolovaných interakcích s dětmi (!!!) je vskutku neuvěřitelná (jelikož není v ději dostatečně zdůvodněna/vysvětlena). | Vyslovenou pochvalu si tak, kromě uvěřitelného zpodobnění zdejšího umělohmotného antagonisty, zaslouží snad jen obsazení. Titulní dvojice Williams a McGraw předvádí zdařilé herecké výkony, zábavnou figuru vystřihl Chieng v roli ukázkově bezskrupulózního/oportunistického/kapitalistického šéfa korporace a taktéž Donald představující Model 3 Generative Androida se náramně předvedla (zvláště v taneční scéně, ve které naplno zužitkovala svou pohybovou průpravu), nicméně zdaleka nejlepší herecký projev má na svědomí rozhodně Davis, která se zhostila elektronicky "vylepšeného" hlasu vzpurného androida. Celkově jde o slušnou práci, ale po více než povedených trailerech jsem doufal v malinko vytříbenější zážitek. | PeZet