crackonosh

Výjimečně vydařená série, která funguje a baví od začátku až do konce. Námět i scénář brnká na ty správné strunky, hlavní postavy jsou výborně vykreslené a souboje mají perfektní a hlavně dostatečně rozmanitou choreografii, která připomíná nejlepší hrané filmy. Téměř v každém díle se s naprostou samozřejmostí objevuje nějaký nový motiv nebo nápad — nejvíce z nich asi vyčnívá loutkové divadlo a hororově pojatá cesta do 9. podlaží paláce bílého antagonisty. Obtěžuje mě pouze anglické (americké) znění, protože by seriálu podstatně více slušela japonština, a byl bych raději, kdyby se příběh uzavřel a nepokračoval dále na jiném místě, protože vše podstatné se odehrálo v osmi episodách.

Největším trumfem je tady scénář, který má na rozdíl od drtivé většiny českých kriminálek čitelnou myšlenku a rozehrává docela sympatické a uvěřitelné osobní drama s civilním, pochopitelným a vcelku realistickým zakončením. Nicméně po stránce filmové je seriál po většinu času strašlivě fádní a nenápaditý, vizuál staví téměř výhradně na okoukaných klišoidních záběrech na „sever“ a neobsahuje skoro nic nečekaného, originálního. Ať už po stránce kamery, střihu či režie. Chybí mu nápad, rukopis, vtip a odvaha vykročit z opatrné televiznosti.

Nikterak se netajím tím, že s velkou zálibou sleduji škvár, brak a různé zvrácené pitomosti, jež jsou občas zdrojem velkého ponaučení a zábavy souběžně. Eliška s Damiánem, soudě podle prvního dílu, měli potenciál naplnit míru zábavy věrou více než vrchovatou. Nicméně to by devadesát procent stopáže nesmělo jít o výjimečně nudnou a úmornou papundeklovou televizní inscenaci z jakéhosi pasvěta, ve kterém nedává smysl současnost, minulost, podnikání, dobový slovník, dokonce ani základní dialogy, asi proto, že je psalo šestlileté dítě anebo člověk s podobnou životní zkušeností a rozhledem. Ale přece jen se od té kraviny místy nedá odtrhnout, třeba kvůli sofistikovaným převlekům pana Mortena, který sice vypadá a mluví stále úplně stejně, ale rafinovaně mění barvu knírku a paruky! Nebo kvůli akčním šermířským a jiným soubojům ústřední mužské postavy (Eliška má bohužel akční scénku jen jednu, zato výživnou). Speciální zmínku zaslouží (ne)herectví Emmy Smetany. Rozhodně nepatřím k jejím odpůrcům, protože je to v civilním životě jistě výjimečně vzdělaná a učenlivá dáma. Nicméně to, čemu ona sama říká „civilní herectví“, je ukňourané kuňkání napůl úst s jednotvárnou a mimořádně nesympatickou intonací, vedle nějž působí výkony ostatních „herců“ jako „koncert“ a přinejmenším pokus o získání Thálie nebo TýTý či jak se ta kravina jmenovala. Dočetl jsem se, že se prý „už píše“ čtvrtá série, a jestli to Prima opravdu natočí, chci jí tímto upřímně pogratulovat ke spláchnutí pár míčů do kanálu.

Zcela zbytečné a především nesmírně úmorné a nudné pokračování, které postrádá nejen vtip, ale i hlavu a patu. Zatímco první série měla jakous takous soudržnost a rozmanité charaktery, podílející se na pestrosti a relativní zábavnosti světa-osady, ve druhé sérii všem osadníkům jeblo a polovina postav se objevuje jenom nahodile a do počtu, protože herci neměli čas, náladu nebo scénář. Epizody se zpravidla plácají od ničeho k ničemu, chybí téma, drama i pointa. Podezřívám Kolečka, že scénář zadal napsat umělé inteligenci a na poslední chvíli postavám přiřadil jména losem.

Jediným smyslem existence této reklamy převlečené za televizní pořad je presentace plastových vyfikundací firmy Tescoma. Tím spíše mě udivuje, že se v něm v posledních létech objevují respektovaní kuchaři (např. Marek Fichtner). Vrcholem televizní zábavy je pro mne díl, kde Marek Raditsch vaří těstoviny v mikrovlnce, a to za použití převratného produktu nebo též vítězství ducha nad hmotou pod názvem Tescoma Purity MicroWave.

Pozvali jsme si do televize zpěváka, který byl na dovolené v Honolulu, aby nám ukázal, jak se dělá světová kuchyně. A jen tak mimochodem tady máme soutěž mezi dvěma tvořílky, co plní kuřecí prso tvarůžkem. Esence devadesátkových představ o gastronomii aneb Zvrácené televizní vaření v koncentrované podobě.

Nesnesitelné bulvární štěbetání s úlisným moderátorem a světovým šampionem v análním alpinismu v jedné osobě.

Dost možná vůbec nejlepší počin s Věrou Ferbasovou a zároveň velmi podařená parafráze/parodie na Pygmalion. Scénář jako takový je v zásadě velmi fádní a předvídatelný, ale barometr zábavy drasticky stoupá, kdykoliv Ferbasová rozjede svůj jazyk periférie, jemuž se přiučila u Vendy Pletichy. A právě postava, jíž propůjčil duši Jára Kohout, jakož i její jazykové i pohybové kreace si zaslouží speciální uznání — bavil jsem se náramně.

Nedovedu pochopit, jak jsem mohl deset let míjet tento klenot české televizní zábavy. Křečovitá show ve srandovních kulisách s partou najatých roztleskávačů a monstrosními světelnými efekty je guilty pleasure pro každého milce ujeté zábavy a Zděnka P. Bohužel to ale celé povážlivě skřípe, kupříkladu když šéfkuchař bezostyšně tyká padesátileté slavici, které to je očividně nepříjemné, a zkouší ji 60 minut v kuse shazovat. O vaření samotném nemá cenu více se rozepisovat — s ohledem na čas a podmínky jsou receptury na úrovni prvního ročníku odborného učiliště. Snad není třeba dodávat, že britský originál je o dvě třídy lepší… a především vtipnější.

Kdyby zůstalo jen u toho, že nás profesionálové nechají nahlédnout do svých kuchyní, pořadu bych tleskal — a možná i vestoje. Bohužel se ale musíme polovinu času babrat v naskriptovaných scénkách na téma „jak to bylo, šéfe?“, když jsi přišel do hospody, kde měli hoši v kuchyni ojeté pneumatiky. Nelogická a nesmyslná koncepce, která vůbec nedrží pohromadě, je dalším z dvou set padesáti osmi pořadů založených na populárním jméně podnikatele v gastronomickém oboru.