Traffic

Lehounce nadprůměrná komediální jízda, která mě ze začátku příjemně naladila na očekávané orgie, aby mi vzápětí odprezentovala jen jejich následky. Nepomohlo ani, o jak bizarní šlo svinčík. Mluvit o tom, jaký že bordel jsme včera způsobili, případně projíždět kompromitující fotky a videa, je možná dobrou zábavou v užším okruhu přátel, kde si můžeme situace zasadit do nějakého širšího kontextu a k "hrdinům" máme i určitý citový vztah. V případě Pařby ve Vegas jde kolikrát spíš o nudné plkání, které drží pohromadě divákova zvědavost "co přijde dál", náhodné úchylnosti jako nahý japončík vyskakující z kufru auta s páčidlem v ruce a očekávání nějaké brutální pointy, která dá téhle zmatené naháněčce smysl. S postupem času naopak přibývá pár trapných hollywoodských klišé a několik povedených džouků a hlášek stojí osamoceně jako kůly v plotě. Patřičné vyvrcholení se nedostavuje a v ústech zůstává mírná pachuť a sucho - dobře známé to příznaky "kvalitní" kocoviny.

Jarmusch citlivě a přesně konfrontuje etiku starodávných japonských bojovníků se světem současných mafiánských strejců bez špetky morálky, u toho vážně filosofuje nad životem a k odlehčení se nebojí použít do absurdna vyhnané úryvky z Looney Tunes. Že se jedná o do detailů vypiplanou záležitost, kde i Ghost Dogův copánkový účes nápadně připomíná samurajskou přilbici, není pochyb. Přesto ve mně film nerezonoval natolik, abych mu mohl s čistým svědomím udělit plný počet, který si, pokud bych měl hodnotit pouze formální stránku, určitě zaslouží. Možná časem.

Snímek, který dle mého předběhl dobu a svou relevancí dokáže zaskočit i více než 30 let poté. Tohle už není satira, to je dnes realita. Snad až na nepříliš přesvědčivý románek Christensenové a Schumachera, kde je ambiciózní manažerka trochu naivně líčena jako vpravdě monstrózní ztělesnění oné údajně neautentické a bezcitné televizní generace, je Network plný apelujících sdělení o současné vyprázdněnosti lidského ducha a společenského zřízení, kterému ze zvyku stále ještě říkáme demokracie. Že za nitky dávno tahají jiní, než naši tzv. volení zástupci, kterým jsme si zvykli pravidelně odevzdat svůj hlas a nezměnit tak vůbec nic, si ale často pořád ještě neuvědomujeme. Howard Beale je zde Hamletem, novodobým kazatelem a zároveň bláznivou loutkou masmediálního světa, která jeho šéfům nepozorovaně přeroste přes hlavu, zatímco oni mají plné oči utěšeně rostoucích koláčů sledovanosti. Konečné řešení mesiášovy otázky je pak vrcholem cynismu, kdy tento atentát v přímém přenosu obstará senzacechtivou televizí záměrně podporovaná teroristická organizace. Že vám to něco připomíná?

V době, kdy je TV takřka neodmyslitelnou součástí většiny domácností, si pro radikální, zpochybňující soudy o tomto masmédiu musíme chtě nechtě zajít několik desítek let nazpět, kdy se ještě nacházelo v plenkách a jako nový fenomén provokovalo k úvahám. Murrowův projev, který film symbolicky uvozuje a zakončuje, proto tesat do kamene. Zdá se, že dnes, kdy slovní spojení "nezávislý novinář" je spíše pojmem ze sci-fi povídky, se ve společnosti (nebo alespoň v její části) objevuje určitý odpor vůči obrovskému množství zbytečných, a z velké většiny zmanipulovaných informací. Důkazem toho budiž i resurekce pasáží z tohoto filmu a jemu podobných typu Network, které prorůstají do "neoficiálních" dokumentů o dnešním světě nebo se v podobě audio stopy vkrádají do písniček indie kapel, jako jsou např. Maybeshewill. Jen houšť, pane Clooney; když jste tahkle pěkně politicky nekorektní, moc se mi líbíte. ČT se Vás asi trochu bojí, protože svou čím dál pochybnější veřejnoprávní povinnost se tentokrát rozhodla splnit zařazením Vašeho díla na silně neatraktivní termín prázdninové všednodenní noci. Snad aby zbytečně nevyprovokovalo k myšlení nějakého mainstreamového diváka.

Zážitek, který nelze slovy vypovědět. Cokoli sem do tohoto směšného okýnka napíšu, bude nevýstižné, neadekvátní a nedostatečně popisující pocity, kterými mě Stalker infikoval.

Svým zvláštním, cronenbergovským způsobem, který v sobě (alespoň pro mě) spojuje příchuť určité nereálnosti a "vytrženosti z reality" s civilností, jsou Východní přísliby vyzrálejším pokračováním předcházejících Dějin násilí. Obzvlášť vizuální stránka filmu je tentokrát vymazlená a některé záběry (především scéna "ruský mafián předvádí holčičkám hru na housle a vše pozoruje motorkářka" je pastvou pro oči) bych si, stejně jako např. u Coppolova veledíla, s radostí pověsil do pokojíčku na stěnu. S Kmotrem mají Východní přísliby tak trochu společnou i tematiku; dostává se nám tentokrát nahlédnutí pod pokličku východoevropské mafie a jejího fungování v západním světě (Londýn). Pohled to není nijak detailní; Cronenberg sděluje pouze, co nevyhnutelně musí a diváka nutí si řadu souvislostí domýšlet. Jednoduše načrtnutý příběh tak přece jen získává kontury, které si lze vychutnat i naněkolikrát a bez pocitu deja vu.

Jakkoli se dívám skepticky na mediální hon na takzvané extremisty, který v současné době společenské krize probíhá, tahle Vlna mě pořádně smetla a v závěru mi otevřela ústa úžasem. Svižně odrežírované, nenásilně gradující vyprávění sleduje reprezentativní výběr současné mladé evropské generace, potýkající se s jinak obvyklými problémy dospívání, kterak snadno podléhá uměle vytvořenému, neopodstatněnému pocitu nadřazenosti. A jak už to tak bývá, na počátku je vždy nějaký ten dobrý úmysl, který se poté vymkne z rukou. Psychologická proměna hereckého ansámblu je, včetně grandiózního finále, tak působivá i díky tomu, jak obyčejné používá rekvizity (např. forma stejnokroje) a v jak uvěřitelných, současných kulisách nechává celé divadelní představení odehrávat. Film nedlí na, již notně obehraném, miliontém a prvním zobrazení hrůz holocaustu, ale s lehkostí poukazuje na nesnesitelně snadno nakažlivé šíření zárodků libovolného fašizující hnutí. Každý v sobě neseme dispozice pro určitou roli, která v nás současně s pocitem, že jsme součástí něčeho většího, najednou vyvstává jako monstrum, o němž jsme třeba ani neměli tušení, že někde hluboko uvnitř dříme. Vždyť my jsme ta zpohodlnělá, konzumní generace, která nemá, proti čemu by bojovala. Brilantní. Ačkoli asi není součástí onoho slavného internetového seznamu "Tisíc a jeden", měl by to být jeden z filmů, které byste měli vidět, než zemřete.

Parodie na 007, (pseudo?)intelektuálské cvičení na toto téma, nebo snad ještě něco jiného? Seznamte se s bezejmenným zabijákem, který si zásadně objednává dva šálky pressa naráz, doslova nikdy nespí, nesnáší mobilní telefony a bouchačky, v pouzdru na kytaru nosí skutečný nástroj, odmítá obšťastňovat roztomile naservírovanou bondgirl ("Nemáš rád sex?" "Ne když pracuju.") a do přísně střežených prostor proniká silou mysli. Švanda k popukání? Rozhodně ne. Emocionální chlad, řada na první pohled banálních, matoucích motivů a výroků, minimalistický vrchol filmu v momentě, kdy ústřední postava vykročí ze dveří v náhradním obleku a do strun se opře post-rockový soundtrack? Rozhodně ano.

Neřekl bych, že je to zas až taková agitka. Nebo jste měli pocit, že to, co tam povídá Bruce Willis, je nějak mimo mísu? Scéna s bojácnými, hloupými kravičkami je také výživná. Nechováme se, my lidi, kolikrát úplně stejně? Klid, pohoda, jistoty... vystoupit z komfortní zóny netřeba. Kdo ví, co číhá za hranicemi ohrady. Spíše než cokoli jiného, je Fast Food Nation obrazem naší společnosti, ve které chceme mít všechno rychle a pak se divíme, že je to sračka (doslova). A když s tím chceme něco dělat, zjistíme, že systém je chytře nastaven tak, aby se z něj ovečkám nechtělo. Ostatně, jak také ukázáno na mexické linii příběhu, člověk riskuje a odhodlá se změnit svůj život, až když mu teče do bot.

Jednou stačilo, reprízy netřeba. Koncentrovaná lidská malost, nasranost, zvířeckost a zoufalství.