imf

Cival se smál u Krále žabáka. Takový luxus mi nebyl dopřán a tak jsem zkřivil ústa snad jen u parašutistické finty oživlých stromů. Dost slabá útěcha tváří v tvář letité vizuální stránce (v Dreamworks zřejmě zapomněli aktualizovat software), mizerným hereckým výkonům (Mike Myers byl prakticky k nevydržení) a naprosté scenáristické krizi. Kde byly vtipy, kde byla akce, kde bylo cokoliv? Shrek by měl s každým dílem růst, místo toho ale během šesti let zparchantěl a od chytrého animáku klesnul k rozbředlosti, kterou bych se snad styděl vysílat i v ranním pásmu na Nově.

Pomník jedné éry. Dnešní generace už skoro nedohlédne za bicepsy Arnieho a Slye, ale ještě před nimi tu byl Harry Callahan. Hláškoval tak, že vám naskakovala husí kůže, měl bouchačku s takovým kalibrem, že by jedním výstřelem zbořila Empire State Building a narozdíl od jiných akčních archetypů byl polda každým coulem a kromě likvidace padouchů mu to dokonce i myslelo. Taková kombinace se napříč dekádami hledá těžko, zvlášť pokud jí má někdo brát vážně. A věřte mi, že Clinta Eastwooda brát vážně budete. Bez ohledu na to, kolik mu zbylo nábojů.

Unylou zápletku bychom mohli prominout při pohledu na rok vzniku a oblečení hlavní hrdinky (nápověda=moc ho není :), ale to tempo je vážně vražedné. Když člověk ví, kolik toho stihne Clint v jiných filmech, přijde mu to jako neuvěřitelné plýtvání celuloidem. Akční finále alespoň trochu napravuje reputaci a, přiznejme si to, všichni chceme být jako Clint... mám radši Harryho než Bena, ale kdyby stál tenhle týpek na mojí straně, hned bych byl klidnější. (60%)

Potřetí kradou a stále ještě nemají dost! Steven Soderbergh se po roztodivně vykolejené dvojce vrací v trochu klidnějším stylu s pokračováním, které snad až příliš opatrně navazuje na starší bratříčky. Žádné velké překvapení, žádné výstřelky, ale zároveň žádné průšvihy. Hvězdné obsazení dělá snímku čest, rodinná atmosféra podlézá všemi škvírami a řemeslná jistota vás udrží v dobré náladě od začátku do konce. Snad jen Al Pacino příliš nezapadnul mezi "staré známé" a zápletka je trochu improvizovaná, ale to jsou šmouhy, které smaže jediný úsměv George Clooneyho, jediný převlek Brada Pitta a jediný pohled na Matta Damona. Dejte mezi to pluska a za rovnítkem vám vyjde sousloví příjemná zábava. A to je víc než slušný výsledek. (70%)

Chow Yun-Fat a Gong Li snaží seč mohou, jednoduše to nestačí - ostatní herci a Yimouova vize, opajející se v duhovém paláci sama sebou, jim podráží nohy. Na papíře má ten příběh všechny aspekty osudové podívané, ale cestou na plátno přišel o veškeré hrany a v jeho závěru se i přes veškerou snahu o gradaci neubráníte pocitu, že vlastně žádný pocit nemáte. Je to vyumělkovaná skořápka dokonale vyfouknutého vejce, která se rozpadne, když na ní zatlačíte, při snaze vymáčknout z ní jakoukoliv emoci. Smutná ukázka režisérova megalomanství.

Film pro kluky, co už viděli všechny akční filmy? Edgar Wright se proměnil v audiovizuálního čaroděje, co zneužívá snad všechny žijící britské komiky. Místy to funguje naprosto dokonale, ale pokud máte k ostrovnímu humoru své výhrady, mohli byste si všimnout, že expozice je poněkud dlouhá, že to celé nedává příliš smysl a žánrově i tempově to skáče jako na horské dráze. Což by u bezservítkové parodie až tak nevadilo, ale Jednotka příliš rychlého nasazení se umí tvářit všelijak. Pokud se však dobře připoutáte a občas přimhouříte oči, budete po dvou hodinách příjemně vyčerpaní. Pro fanoušky dobré akce a nefalšovaného filmového nadšenectví je to nicméně povinnost. (7/10)

Příliš neobroušených motivů, příliš slepých uliček a příliš hereckých lapsů. Raimi si napsal film, který snad ani nešel natočit. Comicsová klišé jsou tu nasázena tak natěsno vedle sebe, že se jeden musí škrábat na hlavě, jestli nekouká na sofistikovanou parodii a temné podtóny nemohou vyznít, protože jim nikdy neustoupí Raimiho hravost. Spider-Man má pořád blockbusterové parametry a není úplně hloupý. Jen nepříjemně roztržitý. (7/10)

Filmografii Ireny Pavláskové moc zmáknutou nemám, ale rád bych věřil, že její starší filmy se od Bestiáře liší jako den a noc. Solidní herci, solidní kamera a solidní kulisy... a výsledek přesto díky mizernému scénáři a odfláknutým postsynchronům vypadá neskutečně prázdně a hloupě. Pokus o emancipované glosování prostřednictvím novopečené "bestie" se zkrátka nedaří a zůstává tak jen úsměvný brak, oslazený hezkými záběry a tuctem nezúčastněně nasnímaných souloží. Hodnotu to má jen pro někoho, kdo nevěří tomu, že když máte dobrý štáb a dobré herce, pořád ještě můžete natočit hroznou hovadinou. Můžete. A jakou! (3/10)

Sofia Coppola natočila další film. Rozvernější, kontroverznější a na první pohled skoro až drzý. Marie Antoinetta rozdělí diváky na nekritické fanoušky a nesmířlivé milovníky dějepisu a jednoduchých filmů. Marie jednoduchá není, i když se tak tváří. V tom je její největší záludnost. Pod audiovizuálně odzbrojující vrstvou se skrývají emoce největšího kalibru, okamžiky, které nechtějí rozplakat nebo drásat vaší mozkovou kůru. Chtějí jen bavit a dávat na odiv svou vlastní dekadenci, s bezstarostností, která byla vlastní hlavní hrdince filmu. Sedlo mi to a Sofiiny volby si cením jako málokterého režisérského gesta v uplynulých měsících. Marie Antoinetta je jako dort... s opulentní a "zbytečnou" polevou, s nadýchaným obsahem a spoustou zlých jazyků v pozadí, které vám budou říkat, že dorty jsou pro vás nezdravé. Nenechte si do toho kecat, jednou za čas si je dopřát můžete. A jakmile se do nich zakousnete, hned víte proč jste to udělali. Cit tentokrát vítězí nad rozumem, v cukrárně i v kině...

Nekompromisní nuda, kterou se Rowan Atkinson proploužil skoro až neochotně. Skutečného Beana v původní formě zahlédnete snad jen v závěrečných deseti minutách a i tady humor vyvěrá odjinud než byste čekali. Ani slušné finále, ani Karel Roden ve vedlejší roli vám ale zážitek nezachrání. Smutný konec televizní legendy.