noriaki

Hluboce podprůměrná sbírka stylových interiérů, mizerného herectví, soft porna a překvapivě slušné hudby. Forbidden World by mohl být vykrádačkou Vetřelce, nebo předskokan Věci, jenže to by musel být alespoň trochu strašidelný a mnohem, mnohem napínavější. Ve filmu se toho totiž moc neděje. Často se někde jalově kecá a občas u toho lidé nemají šaty. Proč mají všichni palčivou touhu se obnažovat jsem nepochopil, protože postavy mi to odmítly sdělit a v ději to nikdo nevyužil. Mimo tyhle scény a několik nepříliš působivých smrtí toho film moc nenabídl. Zbytečná ztráta času, dokonce i pro fanoušky žánru.

Excelentní špionážní drama, trochu devalvované mnohem pozdějšími Hanebnými pancharty Quentina Tarantina. Při představě jak by filmu pomohlo kdyby postavy mluvily různými přízvuky a používaly gesta typická pro své národnosti, jsem zaslechl andělské chorály. Bohužel tohle je z doby kdy Němci ve válečných filmech mluvili anglicky a divné salutování nikdo neřešil. Typické neduhy 60. let se dají najít téměř všude. Když má být na scéně tma, tak je sotva pološero, aby divák vše dobře viděl. Naopak některé neumělé speciální efekty bych snad radši ani neviděl. Vím že rýpu, jenže kdybych to nedělal, neměl bych filmu vůbec co vyčítat. Tohle je totiž nejvyšší kvalita.

Je fascinující, že jsem v té záplavě vtípků, narážek a odkazů nenašel alespoň deset povedených. Šermuje se situačním humorem i konverzačním humorem. Nehledí se na kvalitu, ale na kvantitu. Žádná hloupost není scenáristovi dost trapná, nebo dost provařená. Jednu hvězdičku dávám za komediální schopnosti Billyho Zanea.

Asimova povídková sbírka stejného jména komentuje dějiny koexistence lidstva a robotů. Zároveň slouží jako velice chytrý komenřář ke světu, v němž se někdo snaží o absolutní dobro pro všechny. Film první linii úplně vypouští a tu druhou překroutil a vzal si z ní jen absolutní minimum. Naštěstí je to dost na to, aby se měly akční scény o co opřít. Já, Robot není jen akční výplach. Svou temnější atmosférou a občasnými mysteriózními momenty se přibližuje paranoidním kriminálkám. Proyas to nikdy nedotáhl do takových vod jako ve Vráně, či Smrtihlavovi, ale taky to nikdy nepřehrotil jako v pozdějším Proroctví. Pokud chce někdo prznit geniální předlohu, tak ať to prosím dělá takhle.

Podprůměrná osmdesátková horová komedie těžící z osmdesátkové estetiky a předností hlavní herečky. Jestli vás nezaujmou její talenty, tak máte smůlu. Film není ani vtipný, ani strašidelný. Cassandra Peterson je živel a přiznám ji určité charisma, jenže sama to neutáhne. Navíc je většina ostatních postav zahraná strašně dřevácky. Vím že je to nejspíš záměr a pocta klasickým hororům, jenže dojem to nevylepšuje.

Nebudu zastírat, že nad průměr se film vyhoupl jen díky atraktivnímu námětu a závěrečnému využití čtvrtého verše. Jako kriminálka totiž Sněžné ticho moc nefunguje. Na válečný film je tam zase málo války, takže ani odtud se nedá očekávat zábava. Naštěstí má díky pár výborným scénám alespoň nějaké napětí. Motiv absurdnosti pátrání po vrahovi v prostředí, v němž se násilná smrt bere jako nedílná součást každého dne, měl být ovšem vytěžen více.

Je tam pečlivě vypiplaná iluze Bratislavy, je tam lehká nadsázka, slušná atmosféra, okouzlující bond girl, slizký záporák i jeho démonický pucflek. Timothy Dalton má šarm, vtip a vedle přestárlého Rogera Moorea vypadá svěží a schopný. Zkrátka řečeno, The Living Daylight je nejlepší bondovka za posledních deset let, čili od The Spy Who Loved Me. Dalton to u fanoušků neměl  a nemá lehké, ovšem nemyslím si že by to byla úplně jeho vina. Trendy akčních filmů tehdy určovali Arnie s Komandem a Stallone s druhým Rambem. Souboj s nimi by prohrál kdokoliv na světě. O pět let později už by to byla jiná písnička.

Je to jedna z těch lepších segalovek. Steven Seagal je tady namaskovaný jako Timothy Dalton, ale mě neoklamal. Všechny typické znaky jeho filmů jsou tu totiž zastoupeny v hojném počtu. Tedy téměř všechny. Hrdina nepoužívá mistrovo ikonické aikido, ale trapně se mlátí pěstmi. Není to ku prospěchu k věci, protože jsem několikrát viděl že schytal úder a jednou se na něm dokonce objevil krvavý šrám. Zbytek sedí. Jalový pokus o humor, rádoby temná atmosféra, nudní záporáci, předvídatelná zápletka. Však to znáte. Viděli jste to na těch laciných dévédéčkách z trafiky už alespoň stokrát.

Začal jsem na třech hvězdičkách a skončil na zasloužených pěti. Ve srovnání s průměrným Greenlandem, nebo lehce podprůměrným 2012 je totiž tohle jiná liga. To říkám i přes přeslazený konec a přes několik nelogičností - vesměs vyplývající z respektování předlohy. H.G. Wells napsal geniální alegorii na mocné Britské impérium rozpínající se po celém světě. Ve své knize nechal pyšné Angličany zakusit to, co prožívali zoufale zaostalí domorodci v Africe a Asii. V americké verzi zbyl z myšlenky jen závěr, což zážitku nutně uškodilo. Naštěstí ho Spielberg podpořil několika opravu silnými scénami, v nichž ukázal, že lidská morálka je v krizi velice labilní a tvárná. Svou lekci syrové psychologie podtrhl trikovými orgiemi, jenž už trochu zastaraly, ovšem směšné rozhodně nejsou. Nemyslím tím jen ikonickou bitvu - i scéna ve sklepě má pořád své kouzlo.

Jako komedie to pro mě moc nefunguje, ale vztahovka je to parádní. Tedův nakažlivý optimismus si mě získal někdy ve třetím díle, a od toho čtvrtého jsem se nechal vézt na vlně neskutečně pozitivní nálady. Fotbal je tady kupodivu vedlejší a spíš než na britské reálie se odkazuje na ty americké. Ted Lasso je seriál pro Američany, se vším co k tomu patří. Bohužel jednou z těchto charakteristik je i postupný úpadek kvality. Ve druhé sérii se pohodová atmosféra kamsi vytratila a zápletky ztratily šmrnc. V ději se hromadí na sílu vymyšlené situace a charaktery postav jsou ohýbány podle momentální potřeby. Na třetí sérii se radši vykašlete. Kvůli ní jsem snížil hodnocení na tři hvězdičky.