Plangi

„I know now, why God didn´t heal Bobby. He didn´t heal him, because…there was nothing wrong with him. I did this, I killed my son.“ Mezi queer filmy se semtam mihne dílko koketující s kontrastem náboženství a homosexuality, ale zatím jsem měl tu smůlu zhlédnout z tohoto rance kousky, které nakonec zůstaly jen červenou knihovnou, nebo…červenou knihovnou. Prayers for Bobby je konečně film, který se lidským způsobem vyrovnal s touto ožehavou látkou. V centru dění není samotný Bobby, nýbrž jeho slepě věřící matka, která není schopna akceptovat jeho orientaci, což vede k tragédii a následnému vyrovnávání se s ní. Ač se jedná o televizní film se všemi jeho klasickými neduhy, herecké výkony byly na výborné úrovni, což bylo hlavně znát v emočně vypjatých momentech filmu. A nutno podotknout, že jich bylo nemálo. Zejména pak zazářila ústřední dvojice Sigourney Weaver, jež byla po zásluze za svůj výkon nominována na Zlatý Globus, a Ryan Kelley. No a výpovědní hodnota snímku, jehož téma je aktuální i dnes? K nezaplacení. 90%

Já bych to s nadšením u této krvavé chuťovky zase tak nepřeháněl. Svůj účel poddekového horrůrku pro temný zimní večer plní výborně, ale měl jsem dojem, že i když se toho ve filmu dělo naoko hodně, dělo se toho vlastně málo. Čím to? Toho vyvatování děje bylo zkrátka trochu víc a někdy mi počínání jak lidí tak upírů přišlo nelogické či bezúčelné. Režisér to ale krásně přebil neskutečně povedenými maličkostmi, které nám dávají znát, že kdyby se mu dostal do pazourek trošku solidnější scénáristický matroš, dokázal by s tím divy. Takhle jsem spokojený tak napůl a velice zvědavý, co nám Slade předvede v Eclipse. Jedna hvězda k dobru za ony maličkosti, zejména pak za závěrečný východ slunce, fňuk…71%

Jak ukázat přiblblým teenagerům, podobným těm spolužákům Tommyho, jaké to je být 16letý kluk, mít za bratra mentálně postiženého, mít ho rád takového jaký je a ještě si nabalit roštěnku? Natočit Black Balloon. No nevim, zda je to ale ten nejšťastnější příklad z filmařského hlediska. Hlavní problém je už v představiteli Charlieho, ten jeho autismus jsem mu teda nesežral ani náhodou a otravuje celý film tím, jak příliš moc se snaží…marně. Už jsme toto téma viděli několikrát dříve zpracované a mnohem lépe. Snímek nepřináší zhola nic nového a učelovost situací, jako třeba nákup v supermarketu (a stane se co? No?) byla minimálně na protočení očí. A připadá mi, že to s tou „reálností“ tvůrci asi fakt mysleli vážně…možná tak v Americe nebo v Austrálii. Díkybohu za Toni Collette v roli matky Maggie, jež byla jedna z mála věcí co mě na filmu neiritovaly.

Wildeovým dílem jsem netknut, takže se vyhnu oblíbenému srovnávání filmu a předlohy. Začátek filmu je nevinnost sama, jako samotný Dorian Gray při příjezdu do Londýna. Pak si jej ovšem veme do parády lord Henry, který jej zasvětí do svojí filosofie života, že žít naplno spočívá pouze v dopřávání si požitků. Navíc mu vsugeruje, že mládí je to nejcennější co může mít. No a do toho Dorian utrousí pár magických slůvek o zaprodání duše ďáblu před svojí dokonalou podobiznou a vualá mladý hrdina se začne měnit v nestárnoucí bezcitnou bytost. Od této chvíle začal mít film ty správné grády a já byl skutečně napjatý až dokonce. Kouzlu snímku trochu podkopává nohy průměrnější scénář, než by si zasloužil. Naproti tomu ta skrytě temná atmosféra a Ben Barnes, majitel jednoho z nejuhrančivějších pohledů, tomu dávají správný říz. Pravda, asi to mohlo dopadnout líp, ale po dokoukání ve mně přetrvává fascinace nad myšlenkami, které z filmu vyvstaly a asi to bude nejen čerpáním z předlohy, ale hlavně zpracováním, že na film hned tak nezapomenu. 85% P.S.: Než to mému pomalému mozku seplo, tak jsem na začátku filmu iniciály D.G. na truhle považoval za značku Dolce&Gabbana :-)

Vizuálně celkem dobře zvládnutá hrůza, která měla tu drzost si dělat větší ambice než než na co skutečně měla. Scénář je adekvátní myšlenkovým pochodům diváků maximálně do deseti let, a to ještě těch méně náročnějších v rámci této věkové skupiny. V jádru každého člověka špetka té infantility vždy zůstane a sledováním pohádek ji někdy jistě rád na chvíli probudí. Tady to ale dost hapruje, jelikož afektovanost většiny z postav hraje neskutečně na nervy a množství zbytečností jen nafukuje stopáž, které by ta půlhodinka dolu vůbec neuškodila. Měl jsem co dělat, abych tenhle zázrak dokoukal a pohádky nechci zase nějaký čas vidět...díky Kletbě Měsíčního údolí :-/

Tady je dobře vidět, že z celkem banálního námětu se dá vyždímat maximum, aniž by se zabrouzdalo do trapných vod. A k tomu zasazení do Anglie meziválečného období, to jen umocnilo kontrast dvou světů, když se Larita se svým moderním způsobem myšlení a chování střetne s ryzím venkovským konzervativismem, reprezentovaný matkou jejího muže. Film dobře funguje, nesnaží se o nějaké plané vyústění do happyendu, jelikož ani jedna ze „soupeřek“ nehodlá přistoupit na kompromis, tedy je jasné že toto soužití asi nikam nepovede. I když mi Jessica Biel v hlavní roli mírně řečeno vadila, jsem s Lekcí neslušného chování nadmíru spokojen. Britové prostě umějí. 75%

Ďáblův advokát aneb Advokát, který mi ďábelsky nesednul. Snímek se absolutně nestrefil do mých očekávání, od budování napětí přes postavy až k vývoji děje. Mám-li být konkrétnější, už při stěhování Kevina a Mary do New Yorku bylo jasné, že ta advokátní firma a hlavně lidé v ní, v čele s Alem Pacinem jsou divní, dal jsem si s názvem filmu dohromady odkud vítr vane a už mě takřka nic převratného nečekalo. Kde není moment překvapení, není ani napětí. Hedonický ďábel, sobecký advokát, kterému musí pár věcí dojít a jeho žena mišuge…nepříjemné, leč dobře zahrané role ústředního tria. Tak nějak mi připadalo, jako bych se koukal na krutě natáhnutou epizodu Krajních mezí. 45%

Nevím, zda to bylo mým momentálním rozpoložením nebo pozdní hodinou, popřípadě kombinací těchto dvou faktorů, ale mě to prostě moc nebavilo. Sám mám neskutečnou fóbii z létání, takže jsem to prožíval v tomto ohledu s hrdinou, který pouze kvůli té pravé nastoupí do letedla a odletí si pro ni. Než ale odletí, uplyne hodina a půl, ve které není ani moc míst k zasmání, ani jedinci chtiví romantiky si na své příliš nepřijdou. Pár režisérských vychytávek a dobré obsazení rolí to bohužel nespraví. Bezançonovi více sedí drama, jak předvedl o tři roky později v Le Premier Jour du Reste de ta Vie.

Velice příjemné dílko zabývající se více motivy, jako rozpuk lidské sexuality, vzdor vůči autoritě a pravidlům a v neposlední řadě láskou mezi dvěma kluky. Příjemné proto, jelikož vše bere s lehkostí, bez patetického vyhrocování a laciných gest. Příběh nám přibližuje závěr školního roku na dánské internátní škole pro chlapce, hlavně jak to chodí v tamním chlapeckém kolektivu. Film i přes svoje stáří neztratil nic z působivosti a je pro mne překvapující, že se filmaři odvážně pustili touto cestou zachytit tehdy celkem tabuizovaná témata, o kterých je i dnes problém natočit film, jenž by nevyzněl falešně.

V první řadě bych chtěl podotknout, že zdejší obsah je mírně řečeno zavádějící. K filmu: Tedy musím uznat, že jsem měl ve své filmotéce utajený poklad, na který se prášilo dobrý rok. Urbania je zpočátku velice těžko uchopitelná, mně samotnému neprůhlednost té vší symboliky trochu vadila. Možná to bylo tím, že jsem byl rozčarován už z mnoha titulů, které se tvářily podobně a ve výsledku se jednalo pouze o zastírací manévr vratkého scénáře. Ale i tak jsem si nechal se zaujetím dál vyprávět příběh jedné noci o hledání „pana neznámého“, plné zvláštních příhod, vidin, dialogů. A dočkal jsem se. Tedy, vše docvaklo a já smekám před scénáristou za správně načasované rozuzlení, které mě fakt položilo. Neméně chvály si zaslouží velice osobitá režie Jona Matthewse (zde pod pseudonymem Jon Shear) a představitel hlavní role Dan Futterman. V průběhu filmu se mnohokrát objevuje motiv historek…Urbania o jedné takové historce vlastně je a právem si zaslouží být zhlédnuta.