Velryba

Úžasně vtahující komorní drama, z něhož každou vteřinou stopáže tryská na diváka smršť nevyřčených hlubokých emocí. Tak zhruba nějak takto lze popsat snímek režiséra Darrena Aronofskyho The Whale, v němž se skrývá mnohem víc než se na první pohled může zdát. Je jasné, že na první dobrou Vás zde zaujme samotná hlavní postava, která, pokud se tedy dobře pamatuji, ještě v žádném filmovém počinu nebyla tak dokonale a zároveň tak intimně zpracována. To je samozřejmě také lví zásluhou Brendana Frasera, jenž se tímto velkolepým způsobem vrací z hereckého zapomnění na pomyslný vrchol způsobem, v nějž asi nedoufal opravdu nikdo. Právě on postavě Charlieho propůjčuje tolik potřebnou dynamiku a intimitu k dosažení dokonalé harmonie mezi bravurním scénářem a hlubokými duševními, potažmo i fyzickými šrámy. Všechno to nakonec koliduje v perfektním filmovém koktejlu, přesně tak záhadném a nevyřčeném jaký máme od matadora Aronofskyho tak moc rádi. Ve finále zde tedy pouze zamrzí snad jen lehce přestřelená stopáž, díky níž i toto dílo obsahuje několik hluchých scén. V tomto bodě je také záhodno zmínit výtečnou Sadie Sink, která velmi zdatně sekunduje již výše zmíněnému Fraserovi, přičemž právě díky ní dostává celý počin ten správný osudový náboj. Co tedy dodat na závěr? The Whale je velmi osobitým a komplikovaným snímkem, kterému přijde na chuť asi jen málokdo. Nicméně pokud máte rádi režisérovu předchozí tvorbu a tento typ filmů, v nichž si musíte odpovědi na palčivé otázky nalézt sami, tak přesně právě Vám mohu The Whale jen a jen doporučit. Vážně totiž stojí za to. Skvělá práce! „Do you ever get the feeling that people are incapable of not caring?“ (08.03.2023)

Co se týče sentimentu a plačtivosti, tak to tu Darren Aronofsky žene až do absurdních otáček, a ačkoliv nemám pocit, že by to někdy sklouzávalo až do sfér citového vydírání, umím si představit, že celá řada diváků s tímhle bude mít velký problém. Já se přes to dokázal přenést, a to hlavně díky takřka hypnotickému výkonu hlavního představitele. Jo, pokud na tomto filmu něco je nutné opravdu vyzdvihnout a pamatovat si ho pro to, je to hlavně Brendan Fraser. Ten to zkrátka táhne na svých faldech, seč mu srdce a cévy stačí, a celý film stojí na jeho hereckém výkonu. Potěšilo mě taky, že Aronofsky zde sáhl po trochu civilnější, komornější a přímočařejší látce a nebyl tentokrát tak přehnaně pretenciózní, jak má ve zvyku. S tou slzodojností mohl přeci jen trochu ubrat, přesto za mě to rozhodně je na morbidně tlustý palec nahoru. [Vancouver International Film Festival 2022] (05.10.2022)

Divadelná hra prevedená na filmové plátno len aby dokázala to, že môže fungovať aj vo filmovej forme. Nič proti tomu, len aj tie metafory mi pripadali divadelné a samozrejme aj literárne. Ono aj ten tanier s jedlom za oknom pôsobil tak, že ho Hunter použil už v predlohe. Veľryba pôsobí akademicky, ale nemyslím tým "Miramax" spôsobom, ale že nad jeho významami sa budú zamýšľať najmä ľudia z akademickej obce a buď si povedia, že Arronofsky nakrútil už tisíckrát predvedené na doskách, alebo že šikovne pracuje s predlohou a presne toto dnešný CGI Hollywood potrebuje, využívať masky a triky pre potreby silného ľudského príbehu. (17.03.2024)

Darren Aronofsky aj pri svojom ôsmom celovečernom filme neupúšťa zo svojich tradičných tém ako náboženstvo, závislosť a sebadeštrukcia či potreba vykúpenia. Opäť využíva aj symbolizmus, hoci tentokrát v menšom merítku, ako to u neho býva bežne. Charlie (Brendan Fraser) vedie online kurzy štylistiky na univerzite, no jeho študenti ho poznajú iba ako čierny štvorec na obrazovke. Ťažobu minulosti, pocity viny a osamelosť rieši prejedaním. Neukazuje sa ľuďom na oči a v kontakte je prakticky iba s kamarátkou Liz (výborná Hong Chau), ktorá pracuje ako ošetrovateľka v nemocnici a chodí ho pravidelne navštevovať. Veľryba je voľnou adaptáciou rovnomennej divadelnej hry a taká aj je. Komorná, intímna, osobná. Celé dve hodiny sa nepohneme z priestorov Charlieho domu, iba čo chvíľami konečne zacítime čerstvý vzduch vykuknutím na verandu. Ďalej už niet cesty. Cez 300 kíl ťarchy, ktorú od samotného začiatku divák pociťuje ako vlastné bremeno, proste nepustí. Maskérska práca je famózne prevedená a tak sa niet čo čudovať, že si Veľryba na Oscaroch obhájila aj túto kategóriu a porazila silných konkurentov, akými boli Elvis či Batman. Brendan je prakticky bezchybný a jediné scénky, pri ktorých som občas cítila hranosť a možno miernu emočnú silenosť, plynuli z vedľajších postáv. Pre Sadie Sink to miestami bolo priveľké sústo, ale i tak si nepočínala zle. Neustále vnútorné boje a dilemy, ktoré zas zvádzala Liz zakaždým, keď svojmu upotenému kamarátovi s najvyšším stupňom hypertenzie podávala ďalšiu bagetu, boli zachytené citlivo a mlčky, no s pohľadmi, v ktorých sa dalo čítať do hĺbky. A hoci iba Charlieho utrpenie bolo vyeskalované do maximálneho utrpenia, svojím spôsobom prehrávali boj s osamelosťou aj všetky vedľajšie postavy (ani na mini-linku s rozvážačom pizze tak skoro nezabudnem). Napriek tomu Darren tentokrát nešiel do úplnej depky a do deja vnoril niekoľko krásnych momentov, ktoré boli vystavané ľudsky, dojemne a áno, možno miestami aj úsmevne. No iba vyplývali z dobráckej postavy, ktorá napriek všetkej prežitej bolesti celkom nezanevrela na svet, ktorý ju odvrhol. No vnútornú krásu za hordami tuku nedokáže rozpoznať každý. Veľryba nie je najdokonalejším Aronofskeho filmom. Má svoje chybičky a oproti jeho predošlým dielam je asi aj viac umiernenejšia. Ale nesklamal ma s ňou a viem, že sa k nej v mysli budem vracať. A to je pre mňa vždy indikátor kvality. (25.03.2023)

14 rokov po Wrestlerovi Darren Aronofsky vracia na výslnie ďalšieho herca. Po sérii divných filmov a prepadákov (prípadne divných prepadákov) zvolil najľahšie možné riešenie a urobil v podstate remake, akurát Rourkea vymenil za Frasera. Dokonca aj problémový vzťah s dcérou zostal. Našťastie si to Sadie Sink užila, takže opakovanie až tak nevadí. Kebyže viem, aký doják to na konci bude, tak to možno ani nepozerám. Jasné, Brendan Fraser je skvelý, ale je to presne ten prípad, kedy je slávny herec zamaskovaný tak brutálne, až priemerný divák má tendenciu vidieť v tom niečo viac, než v tom je. Ono si treba uvedomiť jednu vec. Vždy som mal Brendana rád, jeho Múmia bola v r. 1999 pecka, mal som vtedy 18, v tom veku iný druh filmu ani nepozeráte a tým pádom sa vám nielen film, ale i všetci herci z neho zapáčia a máte ich nostalgicky radi aj po štyridsiatke (vašej). Ale objektívne treba skonštatovať, že on nikdy nebol podmanivo uhrančivý, výnimočný, excelujúci herec. Samozrejme, niekedy bol fest dobrý (to asi netreba hovoriť nikomu, kto ho videl v Bohoch a monštrách s Ianom McKellenom), ale nie je ten druh herca á la Daniel Day-Lewis, to je proste fakt a kto tvrdí opak, zjavne nemá filmografiu tohto inak sympatického herca dostatočne napozeranú. Scenár je OK, žiadny zázrak, ale ku koncu do seba veci začnú viac zapadať a dostavia sa spomínané emocionálne scény. Oceňujem atmosféru (jeden byt, za oknami ustavičný dážď a k tomu hororová hudba, proste veľmi z toho cítiť, že predlohou sa stala divadelná hra). (11.06.2023)