Režie:
Otakar VávraKamera:
Josef IllíkHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Elo Romančík, Vladimír Šmeral, Soňa Valentová, Josef Kemr, Lola Skrbková, Jiřina Štěpničková, Marie Nademlejnská, Miriam Kantorková, Lubor Tokoš (více)Obsahy(1)
Do města Šumperka je povolán Inkvizitor, aby vyšetřil přestupek jedné žebračky. Zkonstruuje proces, jehož metody zaručují doznání všech obžalovaných. Proti spořádaným a ušlechtilým občanům se náhle vynoří moc, která pod rouškou očišťování kraje od čarodějnic sleduje pouze vlastní obohacení, a která neváhá pro tento cíl obětovat desítky životů nevinných lidí a zničit své odpůrce. (Bontonfilm)
(více)Videa (1)
Recenze (962)
Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) ()
Film, který má sice svou mrazivou dobovou paralelu, ale u mě plně funguje právě jen na tomto uzavřeném prostoru. V podstatě dokola opakuje totéž, je velmi pravidelným sledem soudních procesů, napětí nestupňuje, ale plynule rezignuje. Nějaký myšlenkový nebo umělecký přesah se nedostaví. Přesto asi nejlepší poúnorový Vávra. ()
Dobrý počinek Otakara Vávry. Ukázalo se, že obsadit do titulní role méně známého herce se někdy vyplácí. Elo Romančík v roli Lautnera podal výborný výkon. Všechny však předčil a zastínil vyšetřující soudce Boblig Vladimíra Šmerala, jehož herecký výkon byl velmi působivý. V menších rolích zaujali především oběti vykostruovaných procesů. Zejména brněnská herečka Lola Skrbková v roli žebračky Maryny, která svojí naivitou tyto procesy spustí. I ve zralém věku dokázala tato herečka skvěle sehrát tragickou roli, tak aby zaujala a rozloučila se tak důstojně se svojí filmovou kariérou. Po letech se začala vracet před kameru i soudně rehabilitovaná Jiřina Štěpničková, tentokrát v roli souzené Doroty Groerové. Devět let vězení sice vzalo herečce pověstnou krásu, ale její výkon poukázal na to, že herecké umění nezlomí ani komunistický kriminál. I přes působivost filmu, kterou zapřičinila především realističnost kamery Josefa Illíka, se tento film z hlediska historie Československé kinematografie trochu přeceňuje. V době vzniku, tedy po srpnu 68 byla jeho dvojsmyslnost evidentní. Dnes už tahle struna není tak citlivá. ()
Je to všechno hnus fialovej velebnosti. Jenže samotná Církev si tohle pod čepec nedá, tohle prostě dělala, a rozhodně málokdo jí to nedokáže nepřipomenout. Kladivo na čarodějnice je prý natočen tak dobře, že dokáže přestihnout i samotné knižní vydání, a abych pravdu řekl, tak filmem jsem byl unešen. Bylo to svinstvo, nekoukalo se na to hezky, ale byla to krutá pravda, za kterou se církev schovává, ale marně. Všechno je to přehnané. Svinstvo, kterému se nedá zabránit, aneb za vším hledej Ďábla, který se nakonec skrývá tak zdárně, no asi jako kdybych tvrdil, že pod svícnem je největší tma. Kladivo na čarodějnice není hezký film. Je natočen rozhodně mistrně, ale také se na něj hodně těžce kouká. Není na něm nic, co by zdejší atmosféru dokázalo usměrnit, to všechno se tam děje tak syrově až je to opravdu hnus. Od začátku to není hezké, a minutu co minutu se dějí stále horší a horší věci, a nedá se tomu zastavit. Špatné na tom všem samozřejmě je, že tohle inkvizice všecko působila, a zdálo se mi, že tím vším chtěli dát najevo, jaký svinstvo se tam dělo a že nezůstal nikdo potrestán. Proč by taky, když je to vše v rukou církve, ale co si o tom normální člověk má nakonec pomyslet, a jestli normální neví, tak co na to má říct ortodoxní křesťan... ()
Já osobně nedokážu mlčet tam, kde je jakkoliv útočeno na církev, a to třeba i po právu. Tady ale nechápu, v čem by film měl být proticírkevní nebo dokonce protináboženský! Hlavní hrdina kněz, který se setká se státní zvůlí (a že se tady jednalo o státní instituci, ví každý, kdo měl z dějepisu na základce alespoň čtyřku), postava, která projde přerodem k "dobrému" další kněz, všichni věřící - až na hlavního záporáka, který jediný se považuje za něco víc, něco nahoře. Paralela s komunistickými procesy je neskutečně hrozivá - "ano, přiznávám se, poníženě děkuju, počkejte, ať to řeknu všechno správně". Podívejte se na Costa-Gavrasovo Doznání, a budete mít jasno. Takové nebezpečí nám hrozí, když se k moci dostane nedostudovaný právník toužící po penězích - no, v případech komunistických mocipánů šlo leckdy i o nedoučené krejčí, ale lidstvo holt postupem času neskutečně blbne. Kupa odkazů by se dala najít i na obecně existencionalistické pojetí osudu člověka ve společnosti nebo i v životě - např. kafkovská spravedlnost a právo. Gemini:Ty se nejdřív nauč česky, než začneš pindat! (Ledaže bys zdravil jenom ty ženy.) ()
Galerie (111)
Zajímavosti (48)
- Při úvodních titulcích zní česká verze německé písně „Der Tod in Flandern“, známé také pod názvem „Flandern in Not“. Melodie pochází z Porýní z poloviny 15. století, německý text („Der Tod reit't auf einem kohlschwarzen Rappen“) napsala za první světové války Elsa Laura von Wolzogen. Český text („Jak černý mrak už táhne smrťák zabiják“) napsala Ester Krumbachová. (ČSFD)
- Některým obětem byl na hranici při upalování zaživa na krk zavěšen pytlík se střelným prachem ke „zmírnění“ útrap. (Trainspotter)
- Jednou z nejstatečnějších křivě obviněných obětí byla Marie Pešková, žena bohatého pláteníka Peška. Vydržela všechny tři stupně tortury. Při užití palečnic měl prý kat pocit, že mačká houbu. Nářku nebylo slyšet ani při nasazení španělské boty a natažení na skřipec. Nepomohla ani výměna šatů a izolace od země, z níž odsouzená podle Bobliga čerpala sílu. I přes to byl nad touto statečnou ženou, která doma zanechala čtyři malé děti, vynesen rozsudek upálením. (stefji)
Reklama