Pražská 5

Päť amatérskych pražských divadiel sa predstavilo v piatich filmových poviedkách, ktoré v roku 1988 zrežíroval Tomáš Vorel starší. Titul "Pražská 5" je zložený z krátkometrážnych filmov: "Smer Karlštejn" (Pantomimická skupina Mimóza), "Bersidejsi" (Výtvarné divadlo Kolotoč), "Oldúv večírek" (Recitační skupina Vpřed), "Barvy" (Baletní jednotka Křeč), "Na brigádě" (Divadlo Sklep). Úvodného slova ku jednotlivým snímkom sa ujal Milan Šteindler. Nebavilo ma to. ** (24.06.2018)

Velmi pěkný, a i po dvaceti letech stále neotřelý experiment, na němž se mi líbí snad všechno - ať už je to geniální parodování televizních hlasatelů (Šteindler je tak dokonalý, že tradiční titulky typu "studio Barrandov - nositel Řádu práce" působí nebývale komicky), úvodní exhumace němé grotesky (v této podobě se mi líbila mnohem víc, než pozdější celovečerní remake Skřítek), první výraznější nádech surrealismu od dob Švankmajerova "Leonardova deníku", povídka výhradně ve verších (skvělý Krytinář coby running gag), muzikál ve stylu malíře Mana Raye, no a celé to završuje typicky sklepácký skeč, který je výbornou pozvánkou na nedlouho poté následující Kouř, který ironizuje starý režim ve srovnatelné kvalitě. Tomáš Vorel se tímto filmem definitivně katapultoval na pomyslné stupně vítězů v kategorii českých porevolučních režisérů, sice mě mrzí, že už asi nikdy nenaváže na své dřívější úspěchy, ale za tyhle kousky zůstane navždy nesmrtelným. Pražská pětka symbolicky za pět. (23.05.2010)

Směr Karlštejn. Rodinná groteska sousedských vztahů jedné rodiny a vleZLÉHO skřítka. **** Bersidejsi. Artový počin, který povětšinou nudil. ** Oldův večírek. Rýmovaná povídka mladého hotelového údržbáře neohromila. *** Barvy. Art klip, že by inspirace Cremasterem? * Na brigádě! Budovatelé všech zemí spojme se! To jsou jablka! ***** Komentovaný doprovod Šteindlera je výrazně ulítlý. (10.02.2012)

Alespoň čtyři z pěti částí programu P5 jsou i po neuvěřitelných třiceti letech (z toho cca dvaceti od minulého zhlédnutí) pořád neuvěřitelně skvělé a celek je v propojení úvody Dr. Šteindlera CSc, jejichž dokonalost si už vychutnáme asi jen my pamnětníci, zákeřným útokem na naše socialistické zřízení a kulturu. K hlasům o "nesourodosti" celku se nepřidávám. Snad byste chtěli sérii pěti srandovních taškařic? Obě "nudné" části, tak jak prokládají tři komické, mohou divákovi skýtat pohled drasticky jiného druhu na totéž, co se domnívá vidět v oněch třech. (Ostatně nerozumím ani tomu, proč většina diváků ve srovnání s Na Karlštejn a Na brigádě zcela podceňuje Oldův večírek, který je prostě best.) Nebo jiná možnost: co takhle vnímat i ony dvě části jako komedie? (Tím nechci naznačit, že jsem pochopil něco, co ostatní ne - pouze to navrhuji jako divácký experiment.) Pro více či méně skryté poťouchlosti je třeba film sledovat se zvýšenou pozorností (a asi vícekrát). Třeba fakt, že dva popeláři, kteří se jen mihnou na začátku Oldova večírku, jsou Čenský s Vašutem (jo, čtete správně: Čenský a Vašut), jsem zjistil až v titulcích. A slova sklepického předsedy, jimiž objednává pití, jsem si musel pustit několikrát, abych se ujistil, že říká "dvakrát na Barrandov". Vůbec jsem Na brigádě neobjevil deklarované postavy kulaka, mužika a Prudínka. A toho zlého skřítka z úvodní grotesky, tak toho se Vorel potom už nikdy nezbavil. (10.09.2019)

Ve své době působil film jako malé zjevení. Z dnešního hlediska samozřejmě s mnoha mouchami a pro ty, kteří socialismus nezažili také s řadou nepochopitelností. Celek je skutečně nesourodý, přestože složený ze zajímavých dílek. Povídky "Směr Karlštejn "a "Na brigádě" skvělé, přičemž řadím výše tu druhou, obě však nepochybně *****. "Oldův večírek" přece jenom poněkud slabší, přestože rozhodně ne špatný ****. "Bersidejsi" a "Barvy" jsou kapitolami samými pro sebe. V kontextu filmu působí zcela nesourodě a bylo by jim lépe samotným. Hodnoceny samostatně, jsou to velmi zajímavé počiny, oba *****. Přítomnost ve filmu, v němž divák hledá humor, vtip a satiru je ovšem ubíjí a sráží do role nudného (rozuměj nevtipného) omylu, přestože jsou nepochybně vyzrálejšími a dospělejšími počiny, než zbylé tři kousky. Průvodní slovo Milana Šteindlera je sice vtipná, ale znouzectnost, snažící se propojit nepropojitelné. Rozhodně by bylo lepší se o takové propojení prostě nesnažit. Ať tak nebo onak, působí pětice samostatně výborných opusů na jednom filmovém pásu dojmem jakési "školní besídky". To je hořká daň tehdejším možnostem a podmínkám technickým i ideologickým. Můžeme být ovšem rádi, že film vůbec vznikl, protože jde rozhodně o zcela mimořádný počin jak v kontextu tehdejší československé, tak i současné české kinematografie. (25.04.2008)