Adelheid

Překrásně smutný snímek, kterému zásadní způsobem škodí natočení v barvě. A hlavně v takřka až pastelových přepálených barvách (i když v místní galerii to nevypadá vůbec tak hrozně, takže je to možná jen problém DVDčka ze Zlaté kolekce českých filmů). O kolik lépe by to bývalo vypadalo v černobílém provedení je vidět v poslední scéně či v bonusové části právě na zmíněném DVD. Na druhou stranu můj pocit, že se Vláčil s Uldrichem natolik opájeli barvou, až to trochu obrazově odflákli, tak ten by stejně asi přetrval i tak. Ty tam jsou totiž nezapomenutelné "obrázky" z Údolí včel. (23.01.2009)

Téměř na každém Vláčilově snímku je jasně patrné jak si s daným tématem umí skvěle pohrát. Snaží se mu dodat nějakou originalitu, scénu, na kterou bude divák dlouhou dobu vzpomínat, ale ten hlavní důvod, díky kterému vyhledávám jeho filmy, je jeho výjimečná schopnost zabalit své dílo do fantastického vizuálního hávu, což má zásadní podíl na kvalitě zážitku. Adelheid je tentýž případ. I zde je režisérův charakteristický rukopis. Nádherná práce s kamerou a obrazem, silná chemie mezi hlavními postavami a romantika(?) činí Adelheid jedinečným dílem, na které můžeme my Češi být po právu hrdí. 80% (04.02.2012)

Vláčilovi filmy jaksi nejsou můj šálek kávy. Toto je teprve jeho druhý, který jsem viděl ale moc mě nezaujal. Ani nevím co jsem od filmu čekal ale podle dostupných obrázků to vypadalo, že by se zde mohlo něco dít. Ale bohužel. Film se vleče a nějaké dramatické "akce" by divák hledal marně. Co však vyniká je civilní a hlavně výborný výkon mistra Čepka. (08.07.2009)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Nesmírně působivě podaný jednoduchý příběh, to je Adelheid. Zmíněná jednoduchost děje ovšem v žádném případě není na škodu, právě naopak. Všechno, co sledujeme, působí kromě jiného i díky úsporným dialogům a fantastickým výkonům Petra Čepka a Emmy Černé velmi uvěřitelně. Že se František Vláčil rozhodl tenhle film natočit v barvě, mi na rozdíl od jiných nijak nevadí - scény jako byla večeře osvětlená svíčkami mají právě díky použití barvy až magickou atmosféru. Zdeněk Liška, který je zde uveden jako skladatel, tentokrát však nekomponoval, nýbrž se postaral o výběr ze Straussových a Bachových skladeb. A protože to udělal s profesionálním citem, nelze mít výhrady. Čtyři a polovička. (07.01.2012)