Recenze (1)
Helen Keller jsem dosud znal hlavně jako hluchoslepou dívku ze sugestivního životopisného filmu Divotvůrkyně, která se díky své učitelce Anne Sullivan naučila komunikovat s okolním světem a vystudovala Harvard. Fascinující dokument Her Socialist Smile ji představuje taky jako sufražetku, pacifistku a radikální socialistku (pro někoho anarchistku), která měla nastudovaného Marxe i Bakunina a celý život bojovala za třídní revoluci a práva lidí s hendikepy, žen, dětí nebo rasových menšin... a byla hodně ostrá. Kdykoli se setkala s bezprávím, neváhala na něj reagovat veřejným vystoupením, novinovým článkem, knihou nebo otevřeným dopisem (třeba rovnou prezidentovi), v němž dokázala s obdivuhodnou přesností pojmenovat podstatu problému. Ať už šlo o pracovní podmínky, volební právo žen nebo dopad sociopolitických krizí na nejohroženější skupiny obyvatelstva. ___ Minimalistická esej je sice vyprávěna chronologicky, ale to je prakticky to jediné, čím připomíná běžné portréty slavných. Jednu rovinu tvoří senzuální záběry živé přírody doprovázené komentářem básnířky a aktivistky Carolyn Forché, vsazujícím fakta ze života Keller do souvislostí. Tyto pasáže doplňují četné přepisy slov, která Keller řekla nebo napsala. Žádný zvuk, jen dlouhý odstavec textu na černém podkladu. Čtení místo poslechu nebo sledování. Občas pak dojde k ozvláštnění a na chvíli se změní vypravěč, případně místo slimáků nebo korun stromů vidíme úryvek Chomského přednášky o leninismu, nebo k textu náhle začne hrát Bandiera rossa v rockovém provedení. Nestačí se proto nastavit na jeden typ „čtení“, co chvíli zapojujeme jiné smysly, jinou část mozku. Obrazy, zvuky a psané slovo jsou na sobě z větší části nezávislé, stejně jako je naráz nemohla vstřebávat ani Keller, jejímuž způsobu vnímání nás film svou formou přibližuje. John Gianvito, mimochodem profesor vizuálních umění a médií, tak provádí vedle revize formátu dokumentárního portrétu zároveň revizi toho, jak přijímáme a zpracováváme informace. Obvykle se na nás z médií valí všechno naráz, obrazy, zvuky i text, a bez možnosti selekce. Zde musíme každé složce věnovat zvláštní pozornost a sami mezi nimi vytvářet spoje. Jde tak o filmařsky smělou, na pozornost sice náročnou, ale hodně stimulující připomínku významné osobnosti amerického kulturního a politického života, jejíž mnohé myšlenky jsou stále relevantní. 85% ()