Nikdo mě nemá rád

V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu. (30.12.2007)

Tak si tady čtu ty komentáře, a nechápu kde ty odborníci vzali ty názory, že jedna scéna určuje tohle a další scéna zase tamto. Takhle na film nekoukám a ani nechci. Nejsem žádný odborník a na film jsem koukal čistě jen ze zajímavosti a hlavně proto, že mě to v televizi dokázalo zaujmout. Jenže jak jsem se vžíval do toho kluka, tak mě začalo rozčilovat, že se vlastně příběh nijak zásadně dál neposouvá, hrozně pomalu to ubíhá a šíleně to nudí. Pravda je, že pár scén zajímavých skutečně je, ale proč mám koukat na film, kde mě každá postava strašně rozčiluje a hlavní hrdina, kluk, který neví co si počít, vlastně nedělá celý film skoro nic a na konci se to všecko semele? Má mě to uhranout a držet celou dobu, a ne mě to táhnout jak chlupatou deku po štěrku znaveně a otráveně jako tenhle film. (11.07.2009)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)

Malý Antoine - Jean Pierre Léaud - mi byl víc než srozumitelný, pochopitelný, sympatický a svým způsobem i milý, rošťáctví a rebelie mu koukala z očí. Dospívání je složité období samo o sobě a když takový pulec nemá zázemí, oporu, rádce, průvodce, pere se s tím vším dost těžko. Kladně hodnotím i to, že tvůrce netlačí na pilu, podává to způsobem mně lehce stravitelným, přestože hořkým soustem. Krásná, leč trpká záležitost. (14.06.2019)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)