Kolem půlnoci

Abych pravdu řekla, nevím zda bych tento pro mně skvělý snímek doporučila i lidem, kterým jazz nic neříká. Příběh starého muzikanta a jeho nového přítele Francise je vlastně velmi prostý a více než samotným dějem Kolem půlnoci dýchá posmutnělou náladou, tesknými pocity a neopakovatelnou atmosférou, jakou dokáže vyčarovat právě jen jazzová hudba. Právě ona a Dexter Gordon jsou alfou a omegou celého filmu. Filmu, který se nijak nepodbízí, ale když jsem se do něj nechala vtáhnout, pohltila mně vlna jakési niterné euforie. Protože já jazz miluju. (27.09.2013)

This. Is. Jazz. Dexterovy lakonicky odsekávané, syrové a zároveň něžné tóny hrané na plátek Rico č. 3, přichycený absurdně až na samém konci hubice Otto Link Florida, tóny zadržované v čase na samou mez únosnosti. Jeho „Lady Francis“, „pak přišel Lester Young a bylo to, jako by spadl z Měsíce, protože hrál ty barevné noty, šestky a devítky…“, „Was I good?“ i zahánění běsů, které člověk potká, když se každý večer vydává do neznáma, a Monetovy obrazy, co zní jako Ravel. A to/ti ostatní okolo, v jazzu i v životě věčně znovu hledaná rovnováha mezi harmonií a disharmonií, z které při troše štěstí občas vznikne nedokonalá, prchavá, jedinečná krása. (02.10.2015)

Hodně silné melodie zahalené ve špinavých uličkách Paříže. O co špinavější prostředí, o to čistčí emoce..vášeň, tichá radost, bouřlivá zasmušilost. Jojo, tyhle modrý nálady nechoděj na pozvaní... a tahle je tak podivně, nově, jinak hořkosladká... Poválená na patře a plivnutá mezi kapky deště, který společně bubnují na parapet melodii, kterou jsem kdysi znal a která bolela a teď už prostě jen tak rozeznívá ozvěnu toho co bylo.. nebo toho co teprve bude...kdo ví, půlnoc už je dávno za mnou, ale novej den ještě neukázal svoji barvu... (11.09.2013)

Naprosto mimořádná záležitost. Kdo má rád jazz, si pochutná, kdo ho rád nemá, tady by mu mohl přijít na chuť. Pomalu se vlekoucí děj popisující poslední chvíle života jazzového muzikanta, jehož osobnost je niterně tak jednoduchá a současně tak mnohovrstevnatá jako jazzová muzika sama, v podání Dextera Gordona. Celé je to lahodné jako plástev medu. (12.12.2010)

Podivný, podivný, podivný film. Jak může film o léčivé síle hudby působit tak patologicky. Obyčejně nejsem člověk, který by kritizoval dílo slovy "vždyť se tam nic neděje", ale tady se mi to připletlo na mysl. Abych to vznešeněji vysvětlila: Celé to na mě působilo jako sestříhané z mnohem většího celku s tím, že všechny pointy zůstaly vynechány. A konceptu "filmu-pocty" nemůžu nějak uvěřit, protože postava Francoise do filmu zanášela tolik neurotických vedlejších motivů, že výsledná nálada je velmi nesoustředěná a matoucí. Co ve filmu dělaly jeho hádky s bývalou ženou? Co tam dělala jeho prezentace plakátu francouzské pobočce Warner Bros.? Kromě toho jeho herecký představitel, který má být divákovým průvodcem při návštěvě specifického světa jazzu, působil absolutně anti-průvodcovsky. Hned při jeho představení jsem si říkala, že v průběhu filmu někoho zabije. Potom to na moment vypadalo, že tedy asi nikoho nezabije, a od chvíle, kdy prohlásil "Dale teď bydlí s námi", to vypadalo, že zabije všechny - svého hrdinu za to, že není bezchybný, jeho milenku ze žárlivosti, jeho amerického agenta a dceru kvůli témuž. Filosofické promluvy starého muzikanta se zase opakováním otupují, ztrácejí na poetičnosti a stávají se spíš trapně úsměvnými. Těžiště by mělo ležet v hudbě, ale tvůrci kolem ní zatvrzele staví tolik distrakcí, že se film ještě za svého trvání stane znechucením. (28.04.2015)