Zánik samoty Berhof

Zvláštní film, který je na československou tvorbu až nečekaně atmosférický. A taky ani moc nenudí. Co je na něm ale nejvýraznější, je precizní filmařská práce. Tak dokonalá práce se světlem, tmou a stínem se jen tak nevidí a klobouk dolů před štábem, že to tak perfektně zvládl. A tak kamera sama o sobě je taky úžasná. Na československý film je tady překvapivě i víc krvavých scén, než by člověk čekal, ale mě se ta "odvážnost" na tom líbila. Dost scén je zde překvapivě silných a myslím, že na tenhle film jen tak nezapomenu. Být o něco silnější, dal bych i víc, takhle jenom 4* (15.02.2020)

Svoboda v první polovině buduje působivou mrazivou atmosféru rozehranou v působivém prostředí bývalého hostince na samotě, zatímco ve druhé více sází na efektnost a výchozí situace se mu poněkud rozpadá a negraduje. Přímo se nabízí srovnání s Vláčilovým filmem Stíny horkého léta - zatímco Svoboda více sází na syrovost a prokreslenost postav i dobové souvislosti, Vláčil buduje dramatickou zápletku s průzračností žánrového filmu - přesto však je jeho film působivější v tom, že si od počátku udržuje čistotu záměru a dokonale naplňuje pravidla hry a přesto nabízí určitý nedosobní přesah. Zánik samoty Berhof spíše zůstává na svou dobu umně vystavěným psychologickým thrillerem s významnou vizuální stránkou, bez hlubší roviny, ta akorát probleskne v závěrečném rezignujícím aktu jeptišky v podání Jany Brejchové, jež opět dokazuje, že fanatické řeholnice jí jdou nejlépe. Za pozornost stojí i výkon mladičké Vančíkové, která zde vyniká dětskou přirozeností - její typ později bohužel spíše uškodil Prokletí domu Hajnů. (25.02.2008)

Velice syrový film, plný přesvědčivých hereckých výkonů (v čele s perfektní Janou Brejchovou) na pozadí právě skončené války. Válka sice oficiálně skončila, v myšlenkách hrdinů však přežívá dál, jak v naivních plánech mladých Němců, tak rovněž ve vystrašených očích sotva dorostlé Ulriky, stejně tak i u československého poručíka. Na poválečnou situaci má divák možnost nahlídnout ze všech stran bariéry, jak z té německé (skrze bojechtivé mladíky i řádovou sestru) tak i z té české a polské (chudí občané i vyšší moc v podání poručíka). Není těžké se vcítit do kterékoliv strany, v každé lze najít pochopení i činy odsouzeníhodné. Temná atmosféra a dokonalá hudba dokreslují už tak dobrý film. Je jisté, že "Zánik samoty Berhof" je to nejlepší, co se během osmdesátých let urodilo a právem se řadí ke klasice československého filmu. (31.08.2012)

Možná nedoceňovaný režisér Jiří Svoboda, kterému svého času - po listopadu - bylo nabídnuto na Barrandově místo kotelníka, v tomto filmu podává jeden ze svých nejlepších uměleckých výkonů. Film jakoby - ve vyhrocenější podobě - tvořil po patnácti letech určitý pandán k Vláčilově ADELHEID. Míra tragičnosti je srovnatelná, míra vyhrocenosti ještě o poznání vyšší. Cennost - a do jisté míry i nenahraditelnost - filmu spočívá v důrazném připomenutí německočeských vlkodlaků (wehrwolfů); řada českých trestně právně postižitelných excesů prvních týdnů a měsíců (přerovský případ, ústecké vraždění) byla odpovědí na tyti pochmurné zločiny páchané dávno po hodině zlých duchů (konci druhé světové války). (25.08.2007)

Moc filmů podobného ražení v naší filmografii neni. Poněkud neutěšená krajina, životy a doba. Už to je pozitivum. Zvláštní je i obsazení, kde sice většinu herců znáte, ale rozhodně spíš z menších filmových štěků. V tomhle směru mi imponuje především p. Křiváček, kterého považuju za zajímavý, neotřelý typ herce. Příběh je založen na scénáři p. Körnera a z toho plyne i jedno mínus pro film - když člověk ví, jak dopadla jeho spolupráce s mistrem Vláčilem, přece jen Berhof nedosahuje těchto kvalit a mohl se vyšplhat ještě výš... Proto slabší 4* (10.10.2009)