Tam, kde hnízdí čápi

Karel Steklý má tak rozporuplnou filmografii, že by určitě bylo zajímavé přečíst si jeho memoáry. Možná bychom zjistili, co ho vedlo k takovému "saltu mortale" od úchvatné Sirény přes výborného Švejka, tvůrčí hledání šedesátých let až po vyložené paskvily let sedmdesátých. "Tam, kde hnízdí čápi" je především tendenční a propagandistický film, který má dokázat správnost poúnorového (1948) a posrpnového (1968) vývoje až do současnosti - poloviny let sedmdesátých. Hraje v něm sice několik vynikajících herců (například Fialová, Vinklář), ale především jsou to herci průměrní až podprůměrní, kteří našli své výrazné uplatnění až po změně společenských poměrů počátkem sedmdesátých let (Filip, Willig, Hardt, Šebesta). V sedmdesátých a osmdesátých letech byl tento film často uváděn v televizi. V současnosti je docela umění se k němu dostat. Pro lepší poznání kontinuity dějin doporučuji se s ním seznámit. (22.06.2014)

Čekal jsem, co bude. A ono nic. 1) Dostalo se mi v první hodině utahané verze 2.0. budovatelského filmu o združstevňování z padesátých let a ve druhé hodině klasické normalizační absurdity, nicméně celé to dopadlo lépe, než jsem čekal._____ 2) Jako obvykle v podobných filmech sledujeme, jak jsou poctiví úspěšní komunisté nejdříve nepochopeni (50. léta) a později skandalizováni (1968)._____ 3) Zaregistroval jsem pěkného 13letého Romana Čadu v dobových přiléhavých trenýrkách (předsedův syn). (30.04.2019)

Nejdelší a tudíž nejnáročnější ze "Steklé trilogie". Naposledy se setkáme se Skopečkem, Willigem, Velenem a dalšími a jejich tlustou čárou za obrodným procesem. Nejdříve sice musíme ves kapku rozkulačit, což zařídí herec-neherec Jirka Krampol, ještě jako sklář učedník, ale už nejlepší předseda na okresu, ale pak se přesuneme do jistých vod reformně reakčních. Steklý tu už ovšem vaří třetího turka ze stejnýho lógru, takže už tomu kapku chybí šťáva. (16.06.2008)

Stalinistická klišé tehdy postupně vyznívající extrémní normalizace POUČENÍ, jejíž možnosti ohlupovat v době natáčení filmu postupně ochromoval nastupující první ropný šok, v tomto filmu, kolchoznické častušce na plátně svého druhu, dává tématu i námětu co proto. Chybí ještě několik maličkostí: Pavlík Morozov, Timur a jeho parta, případně Neználek se Všeználkem. Steklý, poznamený mj. postupujícím věkem a sílící láskou k frázi, se ze všech sil snažil změnit očividnou virtuální realitu na přesvědčující skutečnost. Výsledky ovšem překonávají i ta nejhorší očekávání. Ta, jež jsou i dnes více než dostatečnou "odměnou" za tu směs naivity a krutosti, jež tak ostře charakterizovala jak padesátá, tak sedmdesátá léta minulého století. Nezapomínat znamená nepřijímat a nesdílet. (12.09.2007)

Jak je mým zvykem posledních let, nevynechávám nic z československé kinamatografie, byť jde o filmy na které bych se jinak nedívala nebo je vypnula po pár minutách. Karel Steklý je opravdu zvlášní postava českoslovesnké kinamatografie, má za sebou řadu skvělých filmů, které jsou v divácké oblibě a jsou často k vidění. Aletaké má na kontě pár filmů pochybně agitačních. Zatímco šedesátá léta umožnila řadě tvůrcům natočit nezapomenutelné kousky, Karla Steklého jakoby v tomto období postihla tvůrčí krize. V sedmdesátých letech točí spíše film průměrné. V Čápech je víc než patrné, za jakým účelem by film natočený. Přestože se najsou ve filmu i dobré okamžiky, vísledek nijak zvlášť neupoutá. (03.04.2019)