Amistad

Zajímavý historický snímek ze soudního prostředí od Stevena Spielberga s dost našlapaným obsazením. Děj se odehrává v New Yorku v roce 1839 a zaměřuje se na hrst otroků, která se vzbouřila na lodi. Většina lidí si totiž přeje jejich návrat do Španělska. Najde se tu ale hrstka bojovníků za zrušení otroctví, která to nemůže dopustit. Tím se spouští dlouhá série nekonečných soudních tahanic a dokazování jejich původu. Místy je to dost drsné. Hlavně Anthony Hopkins a Djimon Hounsou podávají skvělé výkony. Mohlo to být i o něco kratší. Jinak je to docela poučné. "Vyhrává příběh." (26.08.2019)

Film jako lekce dějepisu, film jako dobrý skutek, film jako omluva (v užším významu Spielbergova omluva Afroameričanům, které urazily některé scény Purpurové barvy, v širším omluva bílého muže utlačovaným černochům). Každopádně film, který hledí hlavně na to, aby dějinné události odvyprávěl hladce, ne na to, aby byla fakta podána s maximální věrnosti historické skutečnosti, případně se snahou diváka vyvést z míry (a tím přimět k vážnějšímu zamyšlení). Velmi animální, na Spielberga nezvykle krvavý prolog je jedinou trochu nepříjemnou sekvencí filmu, na který se jinak vzhledem k tématu dívá až příliš lehko. Následující minuty jsou naplněny vysvětlováním a „zlidšťováním“ sugestivních, záměrně nesrozumitelných úvodních minut. Cizí je pomalu tlačeno do roviny familiárního, odstraňují se jazykové i kulturní bariéry. Neřeší se jenom právo otroků spáchat podobný čin (všechny argumenty vzhledem k jednostranně pohoršené perspektivě vyznívají pro ně). Současně se hledají paralely mezi kulturou otroků a křesťanstvím, kterému Afričané musí, aby byli alespoň částečně akceptováni odlišnou společností, porozumět. Jako kdyby šlo o první (a tedy nezbytný) krok k pozdější integraci a emancipaci černošského obyvatelstva. Jakkoli se Spielberg snaží respektovat hledisko Afričanů a „odobjektivizovat“ je alespoň (povrchním) zohledněním jejich kulturní historie, mnohem více prostoru dostávají lidé hovořící plynně anglicky, jejichž cíl vyznívá jako úsilí civilizovat divochy, zbavit je strachu z neznámého. Třeba i zneužitím (alternativním výkladem) příběhu všech příběhů, příběhu Bible. Otázka, kdo má nárok psát příběh lidstva, je jednou z mnoha, kterou ambiciózně rozvětvený film klade. Problémem Amistadu je, že by chtěl sugestivně vylíčit osud skupiny otroků, objevit pro dějepisem netknutého diváka otrokářství (stejně jako pro něj Schindlerův seznam objevil Holocaust), obhájit význam křesťanství a demokracie (tedy dvou ideologií, které otrokářství umožnily) a humanisticky upozornit na rovnost všech lidských bytostí. Jeho ideologické cíle se spíše vylučují, než aby se prolínaly a doplňovaly, což nic nemění na faktu, že na základní, emocionální rovině funguje film díky Spielbergově vypravěčské zručnosti a citu pro obrazovou zkratku výtečně. Byť bychom mohli mít další výtky k extrémní doslovnosti, k mnoha známým hercům, kteří odvádějí pozornost od zápletky, nebo k nevhodným komediálním vsuvkám na téma střetu dvou odlišných kultur, vhodným spíše do buddy movie. Emocionální sílu některých výtečných scén, například Hopkinsova oscarového projevu před Nejvyšším soudem, ale nic z toho neoslabuje. 75% Zajímavé komentáře: agathon, Elyssea, tomtomtoma (13.03.2016)

Spielbergovy tradičně vizuálně velmi pěkné, ale prvoplánovitě symbolické a jednoduché obrazy nedokáží navodit opravdu intenzivní pocit z velké a důležité historické události, nebo snad dokonce silného dramatického příběhu. Spíše připomínají jen relativně bezbolestnou, ale i notně přibarvenou a suchou lekci z dějepisu. 7/10 (12.01.2008)

Když si tak letmo počtete všechna ta jména s filmem spojená, tak bylo naprosto zaručeno, že tento snímek zkrátka ani nemůže být špatný. To by bylo proti všem vesmírným zákonům. Ze všeho nejvíc se ovšem musím rozplynout, nad Johnem Williamsem - to je absolutní euforie a radost slyšet něco tak neskutečně dokonalého. Bez debat je to nejlepší hudební skladatel, který kdy kráčel po této planetě a i k dnešnímu dni v úctyhodných 87 letech neztratil nic ze svých kvalit. Přeji mu co nejpevnější zdraví, ať tu může ještě rozsévat radost a dávat vyniknout svému nadpozemskému hudebnímu citu a genialitě. Kamińskiho kamera byla také tradičně skvělá a jednotliví herci (včetně opičáků), si své role odkroutili také luxusně. Zkrátka k technické stránce může mít výhrady jen naprostý šulin. S čím jsem však měl trošku problém, je šílená americká propaganda, kde jsou USA tradičně prezentovány jako ten nejúžasnější národ pod sluncem s nejdokonalejšími mravními a morálními hodnotami a kde je ústava ten nejúžasnější dokument, jaký kdy spatřil světlo světa. V rámci soudních jednání, které jsou těmi vůbec nejlepšími a nejdůležitějšími úseky filmu, sledujeme, jak se všichni zúčastnění brodí po krk v patosu. Neuslyšíte snad jediný pádný argument a přímý důkaz. Všechno je orientováno na city posluchače a dlouhé proslovy o úžasných otcích zakladatelích a správných morálních hodnotách. Takové hodně zromantizované pojetí příběhu o velmi podstatné události amerických dějin, která sice velmi pomohla právům všech opiček (která dnes míří do naprosto nesmyslných mezí, protože společnost, která se již dávno několikrát celá vyměnila, cítí vůči opičákům stále jakýsi sociální dluh), ale naopak ještě zvýšila doutnající napětí mezi severem a jihem a odstartovala nelítostnou občanskou válku. Málokdo si uvědomuje, že opičákům navrátili jejich práva znovu ti, kdo jim je původně vzali - nadřazená bílá rasa. Dlouhá stopáž snímku byla vzhledem k tématu nutností. Přesto se střídají pasáže slabší s těmi hodně vydařenými. Snad proto se úplně nemohu rozhodnout, kam nasměrovat své hodnocení, ale asi přeci jen ty ušmudlané 4 kousky sem šoupnu. Člověk má po zhlédnutí skoro chuť, si nějakého toho černouška koupit, tady chci říct osvojit. Zajímavé bylo, že zaznělo to vůbec nejhanlivější označení pro naše černé přátele, jaké jsem kdy slyšel - "zboží". (21.01.2020)

Nechápu, jak mohl tento film propadnout. Plný skvělých herců, natočený bezchybně a s atmosférou k nezaplacení. No a ten Willamsův soundtrack...! Úvodní masakr patří k nejsyrovějším filmovým scénám vůbec a nikdy bych neřekl, že mi jeho strůjci budou po dvou hodinách tak sympatičtí. Jenže to by nebyl Steven Spielberg. Celá pasáž s Cinqueho cestou do Ameriky je tak sugestivní a dojemná, že slzy nezadržím nikdy. (15.01.2008)