To nic, drahá

(Spoiler alert!) To nic, drahá se asi nejspíš neubrání porovnání se Stepfordskými paničkami a jim podobným snímkům, v nichž "není naoko perfektní realita tím, čím se zdá být". Jelikož je ona podobnost s Paničkami hodně očividná, tak se divák relativně brzo dovtípí, o co vlastně ve filmu jde, a tak očekává, že se mu třeba na konci dostane nějakého zásadnějšího a více šokujícího zvratu, k čemuž však úplně nedochází. Přesto ale musím pochválit líbivou výpravou a kostýmy evokující 50. léta a taktéž nepřeslechnutelný a vskutku tísnivý hudební doprovod. Tři a čtvrt hvězdičky! (27.09.2022)

Olivia Wilde mě svojí tvorbou baví, je dravá, nápaditá, svěží, vizuálně zájímavá a poutavá, avšak je její tvorba bohužel nedotažená. Jsou tu za mě stejný problémy, jako u Booksmarts. Zajímavý myšlenky brouzdají po povrchu. Nejsou promyšlený, jak by bylo fajn. Nejsou dotažený, jak by bylo fajn. Když se člověk zamyslí více, nad tím, co se nám tu snaží Olivia předat za myšlenky, tak se to prostě lehe rozpadá a je to nejasný a zamlžený. Což je škoda, velká škoda. Ale co už, snad za sebou bude mít příště někoho, kdo to dokáže dotáhnout do finiše zdárněji. I tak ji na dále fandím a budu se těšit na další film, zatím jsem se vždy aspoň na té povrchní úrovni bavil, jen je tu vždy povzdech z promarněného potenciálu. 6,5/10! (28.11.2022)

Jako (kratší, proboha, kratší) epizoda seriálu Black Mirror by To nic, drahá mělo rozhodně větší sílu. Takhle jde o příliš dlouhou a vcelku snadno prokouknutelnou metaforu, kterou táhne úžasná Florence Pugh. Především díky ní, díky režii Olivie Wilde a díky krásně kýčovité výpravě ty dvě hodiny nakonec utečou docela svižně a ani tolik nevadí, že na konci nečeká bůhvíjak objevná pointa. (14.11.2022)

Tak jsem opravdu ráda, že jsem na film zašla v rámci levné neděle, protože v tomhle případě by mě plné vstupné dost mrzelo. Natahovaná napodobenina Stepfordských paniček, kde je většina dění opravdu přes kopírák, a tak jsem dvě hodiny jen čekala, v čem to bude oproti originálu jiné a zda tomu zvedne prestiž alespoň odlišná pointa. Pointa mi ale zase tak jiná nepřišla, ze židle mě nesundala a její natahování o další půlhodinu mě spíš řádně vydeptalo. Kdyby to byla necelou hoďku trvající epizoda Black Mirror, bylo by to stravitelnější. Už kvůli tomu, že by to člověk na gauči tu chvilku nějak vydržel a pak by si řekl: "Další variace na paničky, ok, dalo se, šup na další epizodu". Na dvě hodiny a kino je to ale slabota, kterou drží nad vodou jen Florence Pugh v hlavní roli. A když už se ta pointa ukáže, vymizí jakákoli motivace vidět znovu. (25.09.2022)

Štýlové retro, úchvatné kostýmy, výborný soundtrack, majster Matthew Libatique za kamerou a iba 26-ročná Florence Pugh, ktorá svoje herecké kvality už naozaj nikomu dokazovať nemusí. Aj takto by sa dal v skratke opísať druhý celovečerný film Olivie Wilde Don’t Worry Darling. Pri týchto slovách to však nekončí... Alice (Florence Pugh) si spolu s manželom Jackom (Harry Styles) užíva idylický život na americkom predmestí. Dokonale napĺňa rolu vzornej manželky a za svoju poslušnosť, tvorbu tepla domova a najmä diskrétnosť, dostáva na oplátku život v bavlnke plný luxusu a veľkolepých večierkov. O záhadnom Projecte Victory, ktorého súčasťou je aj jej manžel, nevie nič bližšie. Keď sa však začnú diať isté záhadné veci, v Alice sa postupne otvára čoraz viac znepokojivých otázok...lenže pýtať sa nie je z jej pozície celkom povolené. Pri tvorbe mysteriózneho trileru ako inšpirácie režisérke údajne poslúžili snímky ako Počiatok (2010) a Truman Show (1998). Snáď najviac z neho cítiť Stepfordské paničky a pocitmi nekomfortna a štylizáciou do pastelových farieb miestami aj menej známy, no výborný kúsok Swallow (2019). Don’t Worry Darling ma chytil od prvej minúty. Pôsobivou atmosférou, dokonalým prostredím hraničiacim až s desivou sterilitou, ako aj hereckým obsadením. Florence fantastická, pozdvihnúť treba aj Chrisa Pinea, ktorý ako Frank, zakladateľ utopického projektu, dodáva každej scéne náležitú iskru. Harry Styles vyslovene neprekáža, no rozhodne by som v jeho role videla radšej pôvodného kandidáta - Shiu LaBeoufa. Ak by som mala hodnotiť prvú hodinu a pol, s hodnotením by som rozhodne išla vyššie. Za ňou však prichádza postupné odokrývanie informácii a servírovanie hlavnej idey, ktoré je podané vcelku nešťastne. Povrchne a spôsobom, ktorý zamedzuje dosiahnutiu patričnej katarzie. Práve táto záverečná pol hodinka pre mňa film až bolestivo rýchlo presunula z kolonky "nadštandardné" do "priemerné". Pretože už samotný vývoj deja divákovi jasne naznačuje, kam režisérka svojimi myšlienkami smeruje (kritika spoločnosti – postavenie žien, patriarchát...) a už iba prakticky dostáva to, čo aj tušil. Veľké myšlienky na Nolanovský štýl nečakajte, každopádne však Olivia Wilde ako režisérka nie je stratená a talent tam je. Film má po iných líniách čo ponúknuť a ja som si ho (až na to finále) príjemne užila. (08.11.2022)