The Chosen

Hodnocení legendy opředené mystikou a sotva srozumitelné positivistickými prismaty moderního člověka je vždy povýtce intimní výpovědí o sobě samém. Objektivně jsme totiž nuceni uznat, že samotná zmínka o zázracích devalvuje historicitu biblického Ježíše, jehož pouhá fyzická existence, pokud jde o jednoznačnost pramenné základny, nevyniká zrovna ostrými konturami. Nepsali o něm doboví historici, nezanechal po sobě tisíce mrtvých ani desítky spisů a jak dokládá dlouhá tradice filologických polemik o literární genezi jeho legendy, jen s docela kreativní shovívavostí povrchních rychlofanatiků můžeme nevnímat (přirozenou) dějovou nejednotu mezi „paměťmi“. Křesťan vystavený učenému kritikovi konsensuálního kompendia římskokatolické církve bude vždy zdůrazňovat duchovní jednotu textů a hnutí, které s ohledem na svůj dalekosáhlý význam a nebývalou míru definovatelnosti na startu, vymykající se obvyklé rozhádanosti revolucionářů, muselo být iniciováno osobním vzorem skutečného člověka. Tato síla původního hnutí, zachycená v evangeliích, dodnes fascinuje, ačkoli důvody ke „spáse“ se v čase masově mění proměnou utrpení. Ano, i utrpení. Nedávno jsem byl jedním křesťanem rozšafně poučen o kardinálním významu utrpení jako nejhlubší motivace každého životního tématu, třeba odborného. Prý zabývá-li se naturalizovaný filosof Tvrdý diskutabilním údělem subjektivistické hypotézy o identitě individua, musí být jeho zaujetí poháněno nějakým traumatem. Kdybych tento laciný účelový předsudek měl extrapolovat, vyřídil bych jím každou svědomitou práci rozumu na těchto otázkách a mohl tvrdit, že třeba akademická produktivita neurovědce Jiřího Horáčka takřka celá vyvěrá z bolesti. Ponechám bez většího komentáře, že filosof Tvrdý je pouze jedním výhonkem z rozrůstajících se řad tohoto směru, který je při nejmenším tak starý ve světě, jako indická filosofie, a tak starý v Evropě, jako Berkeley. Od pohledu laskavý a spíš než křivdami vínem se povzbuzující Searle položil otázku sestrojitelnosti umělé inteligence ve smyslu ekvivalentním mysli vzniklé evolučně, aby tato výzva s mechanickou nevyhnutelností vyvolala pochyby o ontologické relevanci sebeprožívání jako takového. Nejchytřejší hlavy se tomu věnují po generace. Nejsou traumatizovány, jsou fascinovány. Byl to Nietzsche, kdo si jako první udělal program z podsouvání traumat a vykládání filosofických směrů na fyziologickém a pseudofyziologickém základě. Dokonce z tempa a základního rytmu jazyka uhadoval nejsměrodatnější vlastnosti národa (Mimo dobro a zlo). Hodnoceno vlivem jeho názorů se zřejmě leckdy trefil s odhadem, protože strava, terén a podnebí nám obecně připadají jako ty nejdůležitější determinanty vitality. A právě tak se shodnu s křesťanem, který jako pohnutku nekřesťanských spekulací podsouvá nám neznámé trauma, na tom, že otřesný zážitek může vydávat zdánlivě ušlechtilé plody daleko v budoucnosti a nabalovat na sebe zmatené přívržence převratného vědění. Jenomže nepodobá se taková výtka až příliš těm, které uštědřil Nietzsche samotným křesťanům? „Vzešli jste z utrpení“, dalo by se shrnout téměř celé jeho protikřesťanské dílo. A právem: popravdě jsem se mezi vyznavači Kristovými jen málokdy setkal s fascinací; většinou jej vyznávali strategicky v souladu s vnitřním klidem a jeho nároky, jak jim byly vyjeveny v konfrontaci s nekomfortním životem. „Obráceným“ se člověk stane tak, že zapadne v komunitě „obrácených“, takže celá dynamika „obrácení“ funguje jako tautologie vzájemného orientačního utvrzování uvnitř komunity. Kdo jako „obrácený“ není uznán v hierarchii Písmo vykládajících autorit, může sotva sám uvěřit tomu, že se mu obrácení povedlo. Aby se znovuzrození povedlo, musí být znovuzrozený integrován do komunity v souladu s tím, jak tato komunita smýšlí a jedná v daném prostoru a času. Tomu se musely přizpůsobovat i misijní výpravy do Afriky a na Dálný východ. Na svět aplikované křesťanství se vnitřně větví také politickými východisky, jestliže nechceme dát zapravdu pouze jedné z kultur a tvrdit například, že hnutí Gustavo Gutiérreze je marxistická hereze. Křesťané se dohadovali o podobu světa nejen celý středověk, ale nemají jasno dodnes, protože jsou napřed lidmi a teprve potom křesťany, tudíž nutně reagují na specifické podmínky své existence, zkušenosti a potřeby. Z těchto důvodů bych byl velmi opatrný v přejímání východisek od „zasvěcených“, i kdybych Mesiáše fyzicky potkal; ne proto, že bych se považoval za lepšího, ale abych si jeho příklad udržel neporušený. Filmový Ježíš metaforou mapy poskládané z charakterů obrácených k věčnému životu (S02E08) sám předjímá fragmentaritu každého následování; jeho oběť je přece vykoupením z rozkladné tendence hříchu, absolutní cenou za naši neabsolutnost. Seriálová „fanfikce“ The Chosen je skvělá právě v tom, jak plasticky zachází s jeho odkazem a z nesrozumitelné legendy tesá nové vizuální evangelium. Ježíš je tu na kinematografické škále inovován několikrát. Už to není zavedený árijec, je společenštější a větší prostor než v dosavadní kinematografii je věnován zázrakům, které jsou doprovázeny nesdělitelnou interakcí s kajícníkem. Celkový stav seriálu přisuzuji kongenialitě jeho autorů s Ježíšovým poselstvím a přiznávám mu nakonec 100 % účin v tom, co je zřejmě jeho záměrem: podat evangelium co nejvěrněji. / NEJOBLÍBENĚJŠÍ EPIZODY: S01E03, S01E04, S01E05, S01E08, S02E01, S02E02, S02E03, S02E06, S02E08. (09.07.2022) (méně) (více)