Štěstí

Tod Solondz rád a zase provokuje. Ale keď on je tak dobrý režisér a zase mu to prechádza. Američania a aj my dobre vieme, že má čo kritizovať a veľa ľudí môže v postavách spoznať samých seba alebo svojich blízkych. V 90tych rokoch je ešte možné badať reflexiu doby a pokusy o zachytenie ich spoločenskej atmosféry. Spolu so Safe je Šťastie jeden z kľúčových nezávislých filmov 90tych rokov, ktoré sa o to snažia. Dá sa povedať, že sú orámované Altmanovými Short cuts a vrcholia Happiness. Možno preháňam. Dnes mi takéto filmy chýbajú. (05.06.2012)

Vynikající záležitost o hledání štěstí, o tom, že štěstí pro každého spočívá v něčem jiném, o tom, že si někdo myslí, že už jej našel, ale ukáže se, že tomu tak není, o tom, že někdo musí pro své štěstí překročit „morální“ a zákonnou hranici, že si nemůže pomoci, o tom, že štěstí jednoho může často znamenat neštěstí u druhého a samozřejmě také o tom, že někdo to štěstí hledá celý život a nikdy ho nenajde. Když jsem Štěstí viděl poprvé, asi od čtvrtiny jsem na něj zíral s otevřenou hubou. Spousta skvělých herců a hereček ve vynikajících rolích (Andy v podání Jona Lovitze; obézní sousedka, která zavraždila vrátného; úchvatně odpuzující a nesnesitelná Trish /tyhle charaktery Solondz prostě umí, jak ukázal později ve Storytelling/; malý Billy se všemi svými problémy; úchvytně sebejistý ruský imigrant Vlad; otec tří sester odcházející od jejich matky; vnitřně odepsanej strašpytel toužící po své sousedce a ukájející se náhodnými oplzlými telefonáty apod.) odehrává úchvatné scény – již úvodní rozhovor Andyho s Joy v restauraci je špičková práce (hlavně zásluhou Lovitze), rozhovory otce se synem mi drtily mozek a psychiku, každý výstup obézní sousedky a ač bych ji nejradši zarazil sekyru do hlavy tak i každý výstup Trish. Přes dvouhodinový film je tak nabitý dějem, že by z něj v klidu mohly být filmy dva. A jako třešnička na dortu – Lara Flynn Boyle. (10.11.2008)

Člověk může pochybovat, jestli ten film o něčem byl, nebo jestli je režisér a scénárista jen provokatér. O čem se ovšem pochybovat nedá, to jsou výtečné herecké výkony prakticky všech představitelů. Osobně mě dostal asi nejvíc Jon Lovitz (kolik toho stihl během méně než pěti minut vyjádřit!), Dylan Baker jako pedofilní psychiatr a Philip Seymour Hoffman v roli muže zoufale zamilovaného do své sousedky, které "vyznává lásku" oplzlostmi do telefonu. (13.08.2002)

,,Neboj se, jednoho dne se uděláš". Stěžejní věta filmu, které bych tolik, tolik chtěl věřit! Štěstí je bizár, v němž se k pointám musíte propracovávat delší cestou, než si v padesátých projuchali bývalí elektrikáři ze Sibiře zpět domů k mamá, do NSR. Chcete-li tedy nasávat pocit, že ti nafrnění bývají nejvíce gogo, obrňte se svatou trpělivostí a nějakou tou lajničkou fetaminů. (31.05.2015)

Film o postavách příliš zaujatých vlastními obscesemi a sebou samými, takže z jejich vzájemné interakce vyznívá falešná netaktnost a vykurvenost, jenž prostupuje jejich vztahy. Je to satirické i trefné. Film je bizarní a lehce znepokojivý extrakt toho, co lze vypozorovat v reálném světě. Děj se točí kolem dvou rodin, jejichž disfunkčnost dává nahlédnou pod povrch obrázku typické americké rodiny. Téma, které mě stále fascinuje. Happiness má něco z Americké Krásy a Magnolie. Je však o něco více pervy. Chybí mu však výraznější vizuální výraz a větší tah na branku. Přesto ale film, jenž by se neměl přehlédnout. (08.05.2020)